Pohadka velkomississaugska
Poprve jsem se s Nerudovymi Malostranskymi povidkami v
divadle setkal pocatkem sedesatych let v Divadle Na zabradli.
Pantomima Devet klobouku na Prahu mne ani tolik nelakala
jako Ljuba Hermannova, ktera mezi jednotlivymi etudami zpivala.
Vlastne jsem tehdy o pantomime nic nevedel a nevedel jsem ani
nic o mimovi Ladislavu Fialkovi (1931-1991), a najednou bylo prede
mnou devet pribehu prokladanych sansony.
Fialka se nebal sahnout k biblickym tematum, coz bylo tehdy dost
neobvykle. Pribeh Kaina a Abela byl hned v uvodu. Dalsi pribeh,
ktery mne utkvel v pameti a vezi tam i po padesati letech, byla
Nerudova povidka Privedla zebraka na mizinu o panu Vojtiskovi
a Babe Milionove. Tento pribeh mne zaujal snad z Malostranskych
povidek nejvice. Priznam se, ze povinna skolni cetba mne jinak
nechavala chladnym a Tyden v tichem dome byl pro mne zdlouhavy
a tezko jsem se pres nej dostal k povidce druhe o panu Rysankovi
a panu Schleglovi. Presto mi nektere postavy zustaly v hlave jako
pan Rybar nebo nestastny pan Vorel. Nic naplat, v te tobe byl
mym oblibenym spisovatelem Neruduv vrstevnik Jules Verne, ale
priznam se, ze i jeho jedinou knihu z Kanady Bezejmenna rodina
jsem take nedocetl. Mozna proto, ze Verne fandil, na rozdil
od jineho spisovatele 19. stoleti, Jamese Fenimora Coopera, Francouzum
a Huronum, zatimco Cooper Anglicanum a Delawarum. Obcas se mi
Nerudovy postavicky vybavily a obcas jsem se k nim vratil, ale
byly ulozene nekde stranou.
Pred casem jsem dostal od Martina Machovce dve DVD z undergroundu.
Na jednom z nich Egon Bondy popisuje postavy z Male Strany, kde
basnik a filosof pobyval v druhe polovine dvacateho stoleti. Pribehy
stejne zajimave, nekdy i stejne tragicke. Vypravi o mlade divce
Mirce Kochove, ktera spachala sebevrazdu, podobne jako pan Vorel.
Osamoceni a zaroven jakasi melancholie Male Strany jsou vsak dnes
nenavratne pryc.
Andrej Tarkovskij rika ve filmu Solaris: "Milujeme
to, co muzeme ztratit!" A my jsme skutecne neco na Male Strane
ztratili. U Mikulase se jiz nekonaji bohosluzby. Kramky na Male
Strane nahradily obchody se suvenyry. Hospudky jsou plne turistu.
Neco zmizelo.
A pri tom ne tak uplne. Nekdo jako kdyby sesbiral mozaiku malostranskych
pribehu a pokusil se z kaminku udelat novy obraz. Smutne Nerudovy
postavy v provedeni Noveho divadla jako kdyby dostaly haskovsky
humor. Penovka pana Vorla se najednou objevi v ustech pana Bavora
(Sasa Trentchev), z celkem nezazivneho Tydne v tichem dome
se stal pribeh, ktery zastresuje ostatni drobne pribehy. Pan
Vojtisek je nakonec rehabilitovan a neumre jako u Nerudy. Nevim
vsak, jestli je Baba Milionova pro nej nejake terno, ale rozhodne
v podani Adriany Lisove je to spis komicka postava, na rozdil
od carodejnice v predstaveni v Divadle Na zabradli v roce
1960.
Jediny tak trochu smutny pribeh je Hastrman o panu Rybarovi
(Josef Cermak), ktery si mysli, ze ma drahokamy a zatim ma obycejne
kaminky. Predlohou Nerudovi pro tento pribeh byl francouzsky emigrant
a paleontolog Joachim Barrande, po nemz se jmenuje prazsky Barrandov.
Barrande stravil vetsinu zivota v Praze a Nerudova matka byla
jeho hospodyni. Neni znamo, odkud se naucila francouzsky, ale
mezi ni a Barrandem se vytvoril velice blizky vztah a dokonce
se objevily teorie, ze Barrande je Neruduv otec. Sbirka Joachima
Barranda, kterou odkazal Praze je dnes v Narodnim muzeu je jednim
z nejvetsich pokladu, ktere Narodni muzeum ma a neni bez zajimavosti,
ze mnohe trilobity francouzsky paleontolog pojmenoval cesky.
Jan Neruda nebyl abstinent; miloval hospody a neni divu, ze po
skonceni predstaveni mel nejeden navstevnik chut na pivo a zajit
do utulne hospudku, obzvlaste kdyz na planich v Mississauze foukal
ledovy vitr. To, co se odehralo pred par minutami v utulnem divadelku
uvnitr knihovny, vypadalo ve vzpominkach jako pohadka - Velka
pohadka z Mississaugy, z Velke Mississaugy.
Jane Fabianove a hercum Noveho divadla za tuhle pohadku dekujeme!
(Dojmy Josefa Cermaka naleznete na strane 5)
Ales Brezina
Obrazky z predstavení
(Foto M. Gabankova)
