Vlasta Troblova se synem Zdenkem
Vlasta Troblova slavi stovku
Pred 22 roky, 11. zari 1951, uprostred nejbrutalnejsiho obdobi
komunistickeho rezimu, strojvudce osobniho vlaku na ceste z Chebu
do Ase blizko nemeckych hranic, Jaroslav Konvalinka, tesne pred
Asi odbocil na postranni kolej a pokracoval v jizde do Selb-Plöszbergu
v zapadnim Nemecku, asi 35 km od Hofu. Vlak mel zastavit v pohranicni
stanici, ale nezastavil: jednoduse prorazil zeleznou oponu. Bylo
mu dano jmeno Vlak svobody. Do Selbu dorazil s vlakovymi
zrizenci a se 111 cestujicimi, z nichz vetsina nemela o zmene
cestovniho radu ani zdani a vratila se do CSR. Torontsky denik
The Telegram tu zmenu cestovniho radu popsal v roce 1973
jako jeden z nejvelkolepejsich uteku z tyranie v modernach
dejinach, jako skoro fantasticky pribeh kradeze se zbrani
v ruce - komunistickeho vlaku na prazskem Wilsonove nadrazi a
jeho unosu primo do klina americkych jednotek ve Wildenau v Zapadnim
Nemecku. Utek byl planovan strojvudcem Jaroslavem Konvalinkou,
dalsim zamestnancem dopravy, Karlem Truskou, studentem prav, Karlem
Rumlem (prisel s pistoli a mel za ukol hlidat rucni brzdu) a namestkem
inspektora prazske policie, Vaclavem Troblem, ktereho se komuniste
po prichodu k moci rychle zbavili. Trobl (jela s nim i jeho pani
Vlasta a syn Zdenek), povazovanymi ostatnimi za skutecneho hrdinu
uniku na svobodu, hral hlavni roli pri planovani kradeze vlaku
a take dal prikaz k prorazeni zelezne opony. Kdyby byli chyceni,
vsichni meli dobrou sanci byt odsouzeni k smrti a obeseni.
Mezi temi, kteri se vratili, byl na priklad i brzdar, ktery rekl,
ze nemohl vlak zastavit, ponevadz zachranna brzda byla tajemnym
zpusobem prerusena. Byla mezi nimi i sestnactileta Zdenka Hyblova,
ktera se do CSR vratila dva dny po prijezdu v Selbu. Ale ne na
dlouho. Kratce po navratu znovu uprchla (tentokrat vedome a umyslne),
i se svymi prateli: osmnactiletou Milenou Polackovou a sestnactiletym
Kamilem Kvapilem (pekne znici jmeno) a v taboru Valka vypravela
o svych zazitcich po navratu do CSR. Jako vsichni navratilci byla
vysetrovana prislusniky STB. Nektere otazky, ktere ji byly kladeny,
stoji za zaznamenani jeste dnes:" Byli jste v Nemecku biti,
neni-liz pravda?" "Nemeli jste co jist, nebo snad
ano?" "Zadrzeli Americane nasilim v Nemecku nektere
cestujici?" "Jak se chovali Americane k devcatum?"
Mezi temi, kteri se nevratili, byli osnovatele planu uteku (Jaroslav
Konvalinka, Karel Truska a ostatni clenove posadky vlaku odcestovali
na pozvani americke dopravni unie du USA), a samozrejme rodina
Troblova, ktera 24. zari 1951 priplula do Halifaxu na lodi the
Goja a o dva dny pozdeji jiz cestovala vlakem, k jejich pocte
rovnez nazvanym vlakem svobody, do maleho ontarijskeho
mestecka Ajaxu. Hlava rodiny, Vaclav Trobl, hrdina uteku, uz neni
mezi zivymi. Ale jeho syn je (je konec koncu muzem v nejlepsim
veku). A je mezi nami i manzelka Vlasta, ktera letos 29. rijna
oslavi sve ste narozeniny.
Leccos zazila od 24. rijna 1951, kdy se prvne divala na zem, zvanou
Kanada. Popovidal jsem si s ni (a synem Zdenkem) v jejim byte
ve vyjimecne peknem domove pro starsi obcany v Etobicoke (zapadni
Toronto). A zacali jsme davno pred 24. rijnem 1951. Vzpomnela
si na prihodu pred vic nez 98 roky. To ji bylo asi dvacet mesicu.
Byl u nich na navsteve tatinkuv bratr, sedel v pokoji s tatinkem
a kdyz Vlasta vesla do pokoje, zavolal ji, aby k nemu sla. Vlasta
se rozbehla, ale bezela k tatinkovi. Mozna citila, jak moc ji
tatinek miloval-meli s maminkou tri kluky a on si hrozne pral
holcicku. Brzy na to narukoval. A nikdy se nevratil.
Potom si vzpomnela na svou ucitelku francouzstiny na rodinne skole
v Praze blizko parlamentu. Ucitelka zboznovala prvniho prezidenta
Ceskoslovenska a tu lasku prenesla i na sve zacky. I na Vlastu.
Jeji syn, ktery ji navstevuje kazdy den, o mamince rika, ze je
prakticka a prizpusobiva (sebe vidi jako sentimentalistu). Neco
na tom bude. Kdyz jsem se zeptal jeho na prvni dojmy v Kanade,
hovoril skoro vzletne o tom, jak pri prijezdu do Kanady mijeli
Newfoundland, a pak je privitali delfini a cestou vlakem do Ajaxu
se topili v zeleni. Kdyz jsem stejnou otazku polozil jeho mamince,
chvili uvazovala a pak velmi prozaicky rekla, ze neumi anglicky.
Z Ajaxu, kde nezustali ani pres noc, je odvezli do Toronta. Oba
meli pekne vzpominky na ctrnactidenni pobyt v guest housu
na Jarvis Street, jehoz jmeno zapomneli, ale vedi, ze budova byla
zborena. Pak jim rekli, ze uz se musi starat sami o sebe. Vydali
se, jako skoro vsichni nove prichozi, do Masarykovy haly na Cowan
Avenue Budova tam dosud stoji a dosud nese Masarykovo jmeno. Vlasta
vzpominala, jak ji Gustav Pristupa (dlouholety predseda Masarykova
ustavu) dal praci ve svem krejcovskem zavodu: prisivat knofliky.
Pokud prisivala knofliky, tak to slo. Kdyz je ale vsecky prisila,
pan Pristupa ji posadil k velikemu sicimu stroji, jaky predtim
nikdy nevidela. A jak neco sesivala, tak to vyslo sejdrem. Pan
Pristupa uznal, ze to nemohla umet, ale bylo po zamestnani. Potom
ji Dr. Hradska, ktera v krajanskem zivote a hlavne v Masarykove
ustavu hrala vyznacnou roli, nasla misto v domacnosti u lekare.
Vsecko slo dobre, az jednoho dne Vlasta nechala kybl s vodou na
umyvani podlahy za dvermi v predsini a manzelka lekare, kdyz vychazela
z domu, o nej zakopla, a k tomu dost brutalne a voda ji vychrstla
na saty a pani doktorova byla cela zmacena a Vlasta uz tam nikdy
nesla. Pak ji dr. Hradska poslala do slovenske rodiny Kerneyovych
a vsichni vyhrali terno: Gizelle Kernyova (pred dvema tydny jsme
ji opet videli v ceske televizi Nova vize) a Vlasta Troblova
si padly do oka a Vlasta pro pani Kernyovou pracovala pristich
32 let, rodina ji rikala teta Vlasta a teta Vlasta jednou malem
zapricinila jazykovou valku, kdyz pani Kernyova sveho syna Petra
ucila, ze "blood" je slovensky "krv" a Petr
ji oponoval tvrzenim, ze "teta Vlasta" bloodu rika "krev".
Teta Vlasta delala v zivote mnoho dobrych a uzitecnych veci. Nevynechala
jedinou schuzi Damskeho odboru Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni
v Kanade, verne spolupracovala s jeho predsedkynemi Ruth Petrickovou,
Ericou Vieznerovou a Blankou Rohnovou; pekla a varila na plesich
a zabavach v Masarykove hale a casto v kostele sv. Vaclava
s pani Bernstejnovou jako sefkucharkou a s pani Bilcikovou, rada
vzpomina na zcela osobiteho a nezvykle nadherneho cloveka, Jaroslava
Jandu: jednu dobu toho vareni bylo moc a kucharky zacaly runcat;
farar Janda se rozhodl, ze jim bude kazde platit 20 dolaru za
zabavu Vlasta Troblova z toho dala 10 dolaru na kostel a
druhou cast nabidla farari Jandovi; Janda to odmital, ale kdyz
Vlasta na tom trvala, penize si vzal s poznamkou:"Zaplatim
si dluh." Za jeji dobrovolnou praci byla vyznamenana vladou
Provincie Ontario.
Dost casto si ublizovala na tele (k tomu, zda a jak si ublizovala
na dusi, jsme se nedostali). Dvakrat si zlomila ruku: jednou spadla
se schodu (ta srostla dobre), po druhe upadla na lede, ruku ji
dali nejak spatne dohromady a neposlali na roentgen, tak s tim
ma dodnes potize. Jednou spadla pri nastupovani do autobusu, to
uz ji bylo 80, a jak se ji to povedlo, je pro jejiho syna dosud
zahadou. Traduje se to tak, ze spadla po zadu, sukne ji vyletela
az ke krku, hlavou uderila do silnice, silnici se nic nestalo,
s hlavou Vlasty to bylo horsi. Prezila to. Pred tim (ale mozna,
ze to bylo potom) se pri prechodu Royal York Road srazila s motorkou,
na ktere jel syn lekare, zrejme mel spatne brzdy. Vlasta to odnesla
otresem. A to mela stesti-mohlo to skoncit jeji smrti. Vsecko
prezila. Ztratu domova, rodinnou tragedii, zlomenou ruku (dvakrat,
a po druhe spatne spravenou), atd., atd., Pravda: ma problem s
chozenim, proto hodne sedi a v dusledku dlouhych hodin v zidli
ji obcas poboliva cast tela nejintimneji spolupracujici s zidli.
ALE: oci ma jasnejsi nez ja a je o dvanact let starsi; pamatuje
si (jak jsme cetli), co se stalo pred 98 roky; mluvi ji to, jako
kdyz bicem mrska. Hodne se smeje a kdyz se smeje vypada nejvys
na 89...
Zapomnel jsem se ji zeptat dve dulezite otazky: 1. Stalo to za
to? Chtela by to opakovat? Tak jsem pozadal jejiho syna, aby ji
ty otazky polozil. Vlasta obe otazky odpovedela jednou vetou:
'Nebylo to nejhorsi, ale opakovat by to nechtela'. Ta jasnost
mysleni! Ta primost projevu! Ta hospodarnost se slovy! Myslim,
ze bychom meli vytvorit komitet, ktery by se ji snazil presvedcit,
aby kandidovala na nejaky vysoky urad. Cim vyssi, tim lepsi. Uz
se tesim na jeji projevy...
Josef Cermak
Po prichodu do Kanady