Jecminek
21. srpen 1968
- ten den zacal velice divne, rano nas doma neprobudil
jako obvykle transistorak s ranni rozcvickou, ale neustale opakovana
znelka cs rozhlasu a po te rachoceni ruskeho tanku pres namesti
v Litovli, rovnou pred nasim barakem. Rychle jsme se s manzelkou
vydali ven, poznat co se deje. Od znamych jsme se dovedeli, ze
nas jiz od pulnoci obsazuji Rusaci s velkym poctem vojska, tanku
a letadel. Rozhlas varoval obcany, ze jsme obsazovani z duvodu
kontrarevoluce, vyvolane m.j. propustenymi politickymi vezni,
ktere je podle Rusu nutno poslat zpatky za mrize, pripadne i do
Ruska. Tak na to jsem uz, s mym podminenym zbytkovym trestem 7
roku, nechtel cekat. Muj prvni napad byl, rychle se nejak dostat
ven za hranice, ale Marus rezolutne prohlasila, ze uz sama nebude
a ze pujdeme vsichni, cela rodina.
Nebylo snadne se rychle rozhodnout, protoze jsme nemeli pasy,
ale nakonec nam to rozhodnuti usnadnil litovelsky kulturni pracovnik,
ktereho jsme potkali na ulici, rovnou pred domem: "Davame
dohromady vysilani rozhlasu a potrebujeme Te!" Moc jsem se
nerozmyslel a zamiril rovnou do mistniho studia rozhlasu po drate.
Tam jsem se od ostatnich dovedel, ze studium je uz napojeno na
silne rozhlasove vysilace na Cervence a ze muzeme zacit vysilat.
Bylo potreba sehnat co nejrychleji vsechny nejnovejsi udalosti,
zacit s nahravanim na magnetofony a nasledne vysilat. Ujal jsem
se organizace a zahajili jsme vysilani. Nekdo dal navrh, abychom
se hlasili jako "Svobodny vysilac Jecminek" a pri tom
zustalo. Za kratko prijel reditel Tesly a nabidnul se, ze zajisti
stravovani a postele pro nepretrzite vysilani a take ostrahu mistnimi
cleny SNB. Ty jsme poslali na krizovatku Olomoucke silnice, aby
nas vcas varovali pred prijizdejicim ruskym zamerovacem, abychom
mohli docasne vysilani prerusit. Vsechno najednou zacalo fungovat
jako hodinky. Podrobnejsi popis cele nasi cinnosti se pozdeji
objevil ve vysetrovacich protokolech kpt. Ulehly z ostravske STB
a v soudnim protokolu.
Cele to Jecminkovo vysilani trvalo ale jenom sedm dni, tedy nez
se vratila ceskoslovenska vladni delegace z Moskvy, kam byla agenty
KGB hned v prvnich dnech unesena a nez soudruh Dubcek s placem
konstatoval, ze to je konec celeho Prazskeho Jara. Vsichni jsme
pochopili, ze budeme zase "se Sovetskym Svazem na vecne
casy" a tem co se to nebude libit, ze nezbyva nez rychle
zmizet dokud je cas. Vysilani jsme zabalili a ja jsem zacal premyslet,
jak se dostat z te slamastiky nez bude pozde. Doufal jsem, ze
se najde nejaka cesta ven za hranice, at uz legalni nebo nelegalni.
Musim jeste vysvetlit, ze kdyz nastalo to "Prazske jaro"
uvedomil jsem si, ze Rusove si nemohou prece dovolit ztratit jejich
nejvetsiho prumysloveho dodavatele jako je Ceskoslovensko a s
temito pochybnostmi jsem se nekdy v dubnu 1968 vypravil do Prahy
za mymi komplici, poradit se co dal. Ja i Milos jsme meli stejne
nazory, zatim co ostatni, byli toho nazoru, ze Rusove zase odtahnou
a veci pujdou dal svou cestou.
Dalsiho dne jsme se spolu s Milosem pro jistotu vydali na Kanadske
vyslanectvi, prozkoumat moznost emigrovat do Kanady. Moc jsme
tam ale neuspeli, protoze ja jsem nemel cestovni pas a vedel jsem,
ze jako osoba v podminenem trestu ho ani nemuzu dostat.
Nebylo snadne rozhodnout se pro emigraci do cizi zeme. "Kam
pojedeme, kdy se budeme moci svobodne vratit, uvidime se jeste
kdy se svymi blizkymi, jak se tam venku uchytime, jaky jazyk se
budeme muset rychle naucit a co nase deti?" Myslenky se honily
hlavou, ale jedno bylo jiste, ze doma zustat nemuzeme. Byl to
nervak pro nas pro vsechny s velice nejistym koncem.
Muj spolupracovnik Vasek z typove zkusebny se kterym jsem take
spolupracoval na Jecminkovi, mi nabidnul, ze zna zenu, ktera se
provdala do Jugoslavie a ze bych se mohl na ni jako odvolat s
pozvanim do Jugoslavie a odtamtud ze uz se nejak dostaneme do
Rakouska. Na cestu do Jugoslavie, jakozto socialistickeho statu,
nebylo totiz zapotrebi cestovniho pasu, stacila pouze tzv. Vyjezdni
dolozka do obcanskeho prukazu. Chopil jsem se teto prilezitosti
a po dohode s brachou jsme se oba dva vypravili na okresni velitelstvi
SNB v Olomouci se zadosti o vyjezdni povoleni do Jugoslavie "na
vinobrani" s odvolanim na fingovane pisemne pozvani,
ktere jsme si vyhotovili. Soudruh SNB, aby si pravdivost veci
overil, chtel videt take obalku dopisu, ale tu jsme "neveda
ze bude zapotrebi, spalili". Soudruh SNB zalezitost dale
neproveroval a dolozky do obcanky nam vydal, rovnez tak i pro
nase manzelky s detmi. Tenkrat jeste nevedel co bude dal a tak
si zrejme nechtel delat do budoucna nejake neprijemnosti.
Nu a to uz vsechno dostalo konkretni tvar. Bylo nutno pripravit
nas byt na opusteni, sbalit veci, a rozloucit se s nasimi nejblizsimi,
snad navzdy?. Jeste jsem stacil v rychlosti napsat dopis na rozloucenou
pro reditele Tesly se kterym nas oba dva Jecminek jeste vice sblizil,
bez ohledu na nasi rozdilnou minulost; dal jsem dopis do supliku
v mem pracovnim stole a vysvetlil memu kolegovi Vaclavovi., ze
kdyz se do nekolika dni nevratim, aby ten dopis jako nahodou nasel
a dal ho rediteli. V dopise jsem vysvetlil proc se obavam dale
cekat a kam mame namireno, ale to je jiz jina kapitola.
Cely ten Jecminek mi sice pridal k memu zbytkovemu trestu dalsi
ctyri roky, ale ty jsem tady v Kanade nejak zanedbal.
Milan Frybort - Torry Hill, Ontario