Navrat na hlavni stranu

Hana Pelnarova - 90
Kdybyste byvali letos 27. cervna navstivili Cesky a Slovensky den na Masaryktownu, nemohli byste si byvali nevsimnout zeny zjevem stredniho veku, ona svizne pobiha po kopcich tohoto nadherneho krajanskeho parku. Vidite ji na koncertech, valnych hromadach a schuzich. A take treba na listine darcu zverejnene The Gretchen Ross Production Centre na podporu kanadskeho baletu. Jinymi slovy, pani Hana Pelnarova na devadesat ani nevypada, ani se jako devadesatnice nechova. Ale zapisy v matrice a krestni listy nelzou.


Narodila se 10. cervence 1922. Myslel jsem, ze se narodila v Praze. Nenarodila. V Praze totiz pred 90 lety byla stejna vedra jako letos a tak Hanina maminka jela porodit k svemu stryci v Kostelci na Hane. Pochazi ­ stejne jako jeji nedavno zesnuly manzel, dr. Premysl Pelnar (syn slavneho primare Josefa Pelnare a mimo jine konzultujiciho lekare pri posledni nemoci T. G. Masaryka), specialista v oboru chorob z povolani, o kterem mimo jine prednasel na McGill University ­ z vyznamneho a starobyleho rodu. Na jeho strane, zena Jana Koziny, popraveneho 28. listopadu 1695, byla rozena Pelnarova. Historie Hanina rodu zacina v roce 1604 Martinem Glumparem. Jeji pradedecek, Jan Kvitoslav, byl po leta reditelem gymnazia v Hradci Kralove, kde mezi jeho zaky byly dve hvezdy ceske literatury, Alois Jirasek a J. S. Machar. Jeho syn Ladislav byl slavny advokat, mezi jehoz klienty byli Hana Kvapilova, Max Svabinsky, Marie Hybnerova. Ladislav hral vyznamnou roli i v kulturnim ceskem zivote, spolu s Jaroslavem Kvapilem, Vaclavem Stechem a Gustavem Schmoranzem zalozil Spolek Narodniho divadla. Byl zvolen do Risske rady (ve volbach porazil Frantiska Soukupa) a ceskeho parlamentu. Jeho syn ­ a Hanin otec ­ Vladislav Klumpar se specializoval na korporacni a pojistovaci pravo a svoji pravnickou karieru zakoncil prezidentstvim Ustredni socialni pojistovny. V roce 1938 se stal ­ jako expert ­ clenem vlady Rudolfa Berana a pozdeji generala Aloise Eliase (popraveneho na Heydrichuv rozkaz). V te dobe pomahal dodavat zpravy agentum Benesovy vlady v Anglii. Bylo to v te dobe, kdy Hana na Lanech navstivila se svymi rodici tehdejsiho protektoratniho prezidenta Emila Hachu. Z Haniny matciny strany je znama nezna milostna historie jejiho pradedy Vladislava Josefa Tilsche a Jindrisky Machackove a smutny pribeh (psal o nem Arne Novak) Jindrisciny sestry Terezie Marie a Jana Nerudy. Zivot otce Jindrisky a Terezie Marie byl jeste podivuhodnejsi. Josef Machacek se mimo jine proslavil tim, ze pred zbraslavskou hospodou sveho cisare oslovil (nevzpominam si presna slova): "Jen chvili pockej, cisari, republika musi prijit." Take se zucastnil revolucnich bouri v roce 1848 (byl veznen v pracovnim vezeni na Hradcanech), byl zvolen do Risske Rady ve Vidni, hral vudci roli v organizacich jako Spolecnost Narodniho divadla, Hlahol, Sokol a Umelecka beseda. Jan Neruda o jeho rodine napsal: "Ta rodina byla nejskvelejsim strediskem ceskeho spolecenskeho zivota v prvnich rocich sedesatych let. Vsichni jsme byli na ni hrdi, protoze byla elegantni reprezentantkou naseho cesstvi." A jak se nezminit o Hanine stryci, vynalezci silonu a mekkych kontaktnich optickych cocek, Ottovi Wichterleovi?
Saga rodu pokracuje. Hana a Premysl maji dve deti, Tomase a Ivanu, oba uspesne pusobici v USA, kde rovnez pusobi Tomasovy deti, psycholozka Michele a vnuk Matthew, kapitan U.S. namornictva (Irak a Afganistan), koncici pravnicka studia na University of Berkeley. Pani Hane prejeme zdravi, spokojenost a tolik let, kolik si jich bude sama prat.
Josef Cermak
***___
Lide, kterym by nemelo byt dovoleno starnout
Otec Libor Svorcik slavi 50

Celkem o nem moc nevim (on o mne take ne: kdyz moji laskavi pratele slavili nejake moje narozeniny, a predsedajici ­ myslim Jan Waldauf ­ vyzval Otce Svorcika, aby o mne take neco rekl - Jan zrejme ocekaval, ze Otec Svorcik rekne neco lichotiveho - Otec Svorcik se na mne zvedave podival a pak rekl laskavym, milym hlasem slova, pro ktera jsem si ho zamiloval a ktera verejne opakuji uz po kolikate: "Ja o nem moc nevim, do kostela nechodi, tak snad jo." Tak zle to se mnou neni, ja obcas do kostela prijdu, katolickeho Liborova i evangelickeho Rev. Ladislava P Kozaka).
Vim o nem, ze se narodil na Morave a ze jeden z jeho sourozencu je rovnez rimsko-katolickym knezem (ale pry nema tak bujnou hrivu). Jak kazdy vi, Otec Svorcik je velky fesak ­ vysoky, stihly, s ostre rezanym profilem, s bohatym porostem vzadu hrdinne sestrizenych cernych vlasu, s elegantni chuzi.
Pekna radka zen verejne polozila recnickou otazku: "Jak se mu podarilo uniknout zenskym?" Jednou jsem ho slysel odpovedet, laskovne, neco jako (nepamatuji si presna slova): "Mely stejnou prilezitost jako kazdy. Vyhrala to cirkev." Vim, ze jednou za mesic se vyda na knezskou pout do Kingstonu, Montrealu, Ottawy, Calgary a Vancouveru.
Vim o nem, ze je sportovec, hraje nebo hral fotbal, hokej, volejbal, myslim, ze dobre lyzuje.
To je tak vsecko, co vim o jeho historii. Jinak co o nem vim, jsem si osvojil vlastnima ocima a usima, hlavne pri msi v kostele sv. Vaclava v Torontu nebo na Masaryktownu a obcas na nejake spolecenske udalosti v jeho kostele. Videl jsem ho prvne pri jeho prvni torontske msi, kdy doslo k stridani knezskych strazi. Torontska farnost tehdy byla v tezke krizi, kostel vetsinou zel prazdnotou. Pomalu, jeden maly krok za druhym, verici se zacali vracet a prichazeli novi. Prichazeli Cesi stejne jako Slovaci (na konci zadusni mse se zpivala ceska i slovenska narodni hymna). Jednou jsem ho slysel rict neco velmi pekneho, neco, co je symbolicky i mym kredem: "Narodil jsem se Cechoslovakem a jako Cechoslovak zemru." Je to jakasi variace na vyznani prvniho kanadskeho ministerskeho predsedy, Johna Alexandra Macdonalda:" British subject I was born, British subject I shall die."Jenomze Macdonald to mel snazsi: Kanada britske spolecenstvi narodu nikdy neopustila, zatimco my jsme Ceskoslovensko (stat, ktery behem prvnich dvaceti let sve existence ­ v podstate jedina doba, kdy byl jakz takz svobodny ­ se dokazal zaradit - i kdyz s neumyslnou pomoci politiky rakouskeho mocnarstvi ­ mezi nejprumyslovejsi staty sveta a tesil se, hlavne diky T. G. Masarykovi, etickemu vehlasu, o jakem se jeho nastupnickym statum muze jen snit) rozkramarili pri prvni prilezitosti. A ono je tezko byt prislusnikem statu, ktery zmizel v propadlisti dejin.
Tak co jsem se o Otci Svorcikovi naucil? Ze sviti. Nerekl bych, ze je to uz svatozare, ale rozhodne sviti laskavosti, dobrotou a pokorou (ale tou jen vyberove - myslim, ze ma ocelovou pater a nikdo, kdo by se ho pokousel strkat nekam, kam se mu nechce, by se daleko nedostal. Neposuzuje lidi prismatem sve viry, ale podle kvality jejich lidstvi. Proto do jeho kostela chodi lide i jine nez jeho viry a dokonce i lide, kterym se viry nedostalo. Chodi tam, ponevadz tam najdu milou pohodu, ponevadz v jeho kazanich slysi nejen poselstvi lasky bozi, ale i lidske poselstvi zvestovane prostymi slovy clovekem, ktery je ve sve vire a ve svem spolecenstvi doma. Slysim ho, jak si povida s detmi, vidim ho pristupovat s uctou k lidem, jejichz cas prichazi a mekce loucit s temi, jejichz cas uz vyprsel.
Jeho tvar se kazdym desetiletim kapanek zmeni, ale nestarne. To mu jenom pribyvaji roky ­ naucili jsme se ve skole pocitat, tak to musime nejak pouzit, ale to s nim nema opravdu nic spolecneho. Farnost sv. Vaclava ma farare, na ktereho muze byt pysna. Ale pycha je nekrestanska vlastnost, a Otec Svorcik s ni nechce mit nic spolecneho. Pane farari Svorciku, Vasi farnici i ti druzi Vam u Vaseho oltare preji dlouha, dlouha leta.
Josef Cermak

Navrat na hlavni stranu