Navrat na hlavni stranu

Z Toronta

The Last Butterfly
(Posledni motyl)

Dekuji Ceskemu generalnimu konzulatu, ze nas upozornil na promitani filmu The Last Butterfly na letosnim, uz dvacatem, Torontskem zidovskem filmovem festivalu. Jmeno filmu se mi zdalo povedome. Pak mi to doslo: jmeno filmu mi pripomnelo basnicku jednoho z talentovanych zidovskych deti, ktere ­ nez je odvezli do taboru smrti ­ psaly verse, povidky a reportaze (uverejnovane v casopisu Vedem), ktere jsem si precetl v roce 1995 vydane knize, Je moji vlasti hradba ghett.
Hledal jsem ji tam, ale nenasel. Vers, ktery mi utkvel v pameti (snad proto, ze pro autora verse, jako pro vetsinu terezinskych deti, ohranicil nejen minulost, ale i budoucnost): Motyla jsem tam nevidel Pamatuji-li se dobre, posledni motyl, ktereho nekdy drive videl, byl jasne zluty. Moznost, ze titul filmu byl versem inspirovan, byla dostatecnou pobidkou, abych se donutil vyrazit do ulic. Nelitoval jsem. Posledni motyl je nadherny film (i kdyz specificky o nasili nacistickem, je filmem proti nasili vubec), zajimavy i tim, ze jeho producentem je Steven North a hudbu slozil (na smrtelne posteli s rakovinou, zemrel pred premierou) jeho otec, Alex North (slozil hudbu pro dlouhou radu filmu, mezi nimi Spartakus a Death of a Salesman - Smrt obchodniho cestujiciho, asi patnactkrat byl navrzen na Oskara a je malo lidi jeho generace, kteri neslyseli jeho nejpopularnejsi pisen, Unchanged Melody.) Film reziroval cesky reziser Karel Kachyna a hudbu slozil dodatecne Milan Svoboda. Nametem filmu je plan nacistu vydiranim prinutit slavneho francouzskeho mima, Antoine Moreau, aby vytvoril predstaveni s zidovskymi detmi v terezinskem koncentraku, ktere melo presvedcit pozvane zastupce Cerveneho krize o blahovolnem a vysoce kulturnim zivote v teto posledni staci pred cestou do plynovych komor. Moreau nakonec vytvori verzi Hansel  and Gretel, ktera je otresnou obzalobou nacistickeho rezimu. Vsichni ucinkujici skonci v transportu do koncentraku. Posledni motyl byl filmovan v Praze ve dnech sametove revoluce. Vsichni ucinkujici a technicky personal prerusili nataceni a zucastnili se demonstraci proti komunistickemu rezimu. A producent filmu Posledni motyl o tom natocil film Gingerbread Revolution (Pernikova revoluce), ve kterem vystoupili herci, kteri hrali ve filmu Posledni motyl. Ale hlavne v nem vystoupili cesti studenti a herci. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako obcane, kteri beze zbrani (proste svoji vuli, svou ucasti na demonstracich a svou virou ve svobodu) dokazali svrhnout rezim, ktery jim ctyricet roku vladl knutou. Jednim z nejpozoruhodnejsich scen filmu je demonstrace proti rezimu. Komunisticky funkcionar (Miroslav Stepan) se pokousi zesmesnit studenty, kteri byli zmlaceni komunistickou policii. Rekl neco jako, ze v zadnem vyspelem state nerozhoduji o tom, kdo ma byt prezidentem patnactilete deti. Ze zdola, masy protestujicich skanduji: "My nejsme deti! my nejsme deti!" Komunisticky funkcionar se chvili tvaril prekvapene, co si to ty lidi dovoluji, pak to, zrejme uplne popleteny, vzdal. Nikdo se ho nedotkl, nepadlo jedine vyhruzne slovo pomsty, dokonce ani jedine slovo o spravedlivem trestu.
Predstavitel mima, Tom Courtenay, ktery se demonstraci zucastnil, hovoril o sladkosti ceskych lidi. O te sladkosti nevim, ale rozumim mu. Byl to krasny kompliment. Prvne jsem si overil, jak se na udalosti v Praze v poslednich dvou mesicich roku 1989 divali zvenci. A byl jsem hluboce a radostne dojat, poprve od mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protoze po ctyriceti letech mordovani tel, ale hlavne dusi, celeho naroda rezimem, ktery mel absolutni moc nad zivoty svych poddanych, nejdrive nekolik (mezi temi, kteri byli zmlaceni na Narodni tride byl i muj pozdejsi pritel, Bohumil Hubalek), pak stovky a nakonec statisice reklo ne, a rekli to hlasem, ktery nesnesl odporu. (S bezbrehou pokorou jsem si pripomnel zaver poznamek, kterymi jsem 21. srpna 1968 protestoval pred torontskou radnici proti invazi armad Varsavskeho paktu (preklad): "Jestlize nemuzeme poslat tanky proti sovetskym, alespon se znovu zasvetme vznesenym idealum svobody, dozadujme se se stale silnejsim a neodbytnejsim hlasem svobody pro vsechny. Nebot nas hlas je slyset za zeleznou oponou a stale silnejsi echo se vraci. Prijde den, kdy toto echo nabude sily uraganu, proti kteremu sovetske tanky budou bezmocne)." Film zachytil i Vaclava Havla, jak odchazi z vezeni, jak prichazi s Alexandrem Dubcekem do salu dychajiciho slavou, vitezstvim a nadeji a konci zaberem dojateho Havla s prvni zenou Olgou na balkonu nad jasajicimi zastupy. A smutne (a nechapave) jsem si pripomnel i zapis o jednani mezi Vaclavem Havlem a tehdejsim komunistickym ministerskym predsedou Ladislavem Adamcem v uradu predsednictva vlady 5. prosince 1989. Jednani se mimo jine zucastnili Petr Pithart, Jiri Krizan a Vladimir Hanzel (pokud vim, tehdejsi Havluv osobni tajemnik), ktery jednani zaznamenal a zvecnil v knize Zrychleny tep dejin.
Havel a jeho kolegove se snazili (necele tri nedele po zmlaceni studentu komunistickou policii) Adamce presvedcit, aby zustal predsedou vlady. Hanzel: "Mame to chapat, ze vy nebudete...?" Adamec: "Ne. nebudu." (placnuti do stolu). Havel: "Vy nebudete ministerskym predsedou?" Adamec (rezolutne): "Ne!!!" Havel: "No, to ovsem jsme nepochopili, aspon ja teda." Havel: "Dobre, povazujete teda za realnou ­ ja mam pocit, ze reseni s tim, ze vy byste byl presidentem a Sacher predsedou vlady..." 
Strasne bych si pral, aby to nebyla pravda. Stejne bych si pral, aby nebylo pravdou mnohe z toho, co se stalo o dva mesice pozdeji, pri Havlove torontske navsteve v unoru 1989.
***---
Frantisek Jecmen zustava predsedou
Valna hromada MMI konana 29. dubna 2012 obnovila mandat sveho predsedy, Frantiska Jecmena ­ bylo to moudre rozhodnuti: sleduji deni v Masarykove ustavu pul stoleti a nemyslim, ze ustav mel lepsiho predsedu a predseda schopnejsi manzelku. Take obnovila mandat techto clenu na dalsi obdobi: Libuse Peichl, Elenora Böhm, Dasha Hubschmanova, Robert Tmej, Jarka Juric, Josef Redek. Nove zvoleni byli: Dagmar Benedik, Milly Syptak a Rosti Brankovsky. Pritomno bylo, fyzicky nebo proxi, 50% vsech clenu. Vyznamnym uspechem minuleho roku byla stabilizace situace kolem restaurace na Masaryktownu. Navrh na udeleni absolutoria ucinil revizor Pavel Hartl. Predseda Frantisek Jecmen uvedl, ze MMI obdrzel dary z pozustalosti Vlasty Scheybalove a manzelu Travnickovych. Jejich rodinam byl poslan dekovny dopis.
Predsedovi Frantisku Jecmenovi a clenum reditelske rady prejeme v pristim obdobi hodne uspechu a dobrou pohodu.
***
Trikrat u sv. Pavla

Slovensky evanjelicky kostol augsburskeho vyznania sv. Pavla v Torontu je domovem jedne z nejaktivnejsich krajanskych organizaci. V obdobi od 29. dubna do 12. kvetna 2012 toto shromazdeni - vedle bohosluzeb ­ dokazalo, prostrednictvim Klubu Martina Razusa, dat dohromady tri hodnotne programy:
29. dubna koncert, na nemz recitovala Katarina Kozakova; v hudebni casti programu vystoupili Jolanta Bieniek (housle), Andrej Pevny (saxofon a klavir) a Rev. Ladislav P. Kozak (fujara). 
6.kvetna: shromazdeni oslavilo svatek matek a Milana Rastislava Stefanika. V programu vystoupili recitatori: Katarina Kozakova (ktera program ridila), Jarka Malincikova, Vera Kohoutova a Stefka Bartalosova; hudebnici: Jolanta Bieniek (housle), Andrej Pevny (saxofon a klavir), Rev. Ladislav P. Kozak (fujara). 
12. kvetna probihala ve spolecenskem sale kostela sv. Pavla (vcetne vyborneho pohosteni, pro ktere je kostel sv. Pavla ­ stejne jako katolicky kostel sv. Vaclava ­ znam) pozoruhodna udalost: uvedeni knihy "Slovaci v Srbsku ­ z aspektu kultury". Autorkami knihy jsou Milina Sklabinska a Katarina Mosnakova. Uvedeni knihy, ktera zaznamenava vsechny lokality, vesnice, mestecka a mesta, v kterych Slovaci ziji, a encyklopedickym zpusobem zahrnuje nejdulezitejsi informace, minulost i dnesek, vyznam atd., se zucastnila pouze pani Sklabinska. Privital ji i vsechny pritomne (a na konec vsem take podekoval) predseda Klubu dolnozemskych Slovakov, Michal Pavlis. Pastor kostela sv. Pavla, Rev. Ladislav P. Kozak se pomodlil a uvital novou vyznamnou publikaci. Prace, kterou nevelka kongregace sv. Pavla na poli nabozenskem i kulturnim odvadi, si zaslouzi nas respekt.
*** ---
Za Miroslavem Pouzarem
Zemrel 6.kvetna 2012 v Torontu. Letos v rijnu by mu bylo 89 roku. Mel dlouhy a uspesny (i kdyz ne vzdycky snadny zivot). Ve sve rodne zemi, ve Slanem, vystudoval obchodni akademii. Po komunistickem puci opustil Ceskoslovensko a 23. dubna 1949 se se 113 dalsimi ceskoslovenskymi uprchliky vylodil v kanadskem Halifaxu. V Torontu nejdrive pracoval pro firmu Mobile Automotive Products a ve volnem case soucasne vedl ucetni knihy pro nekolik mensich podniku. Jednim z tech podniku byla pekarna, kterou zacali dva Italove, Victor a Tony. Ti dva v roce 1960 koupili budovu na Cawthra Avenue, vycistili ji, koupili si starsi pec a michacku, a zalozili spolecnost pod jmenem Central Bakery of Toronto. Pak uz potrebovali jen partnera, ktery by delal administraci. Nasli ho ve svem ucetnim (vlozil do podniku $20.000,00) a byli tri. Na jeho navrh zacali pect specialni chleby, housky, zemle a nabidli je restauracim a hotelum. Rozsirili a zmodernizovali pekarnu, a ziskali odberatele jako Swiss Chalet, Skyline, CARA Operations, Bristol Place, Constellation, Marriot, The Royal York Hotel, Harbour Castle, CN Tower. Nez podnik prodali, zamestnavali 155 lidi a meli rocni trzbu sedm milionu dolaru. Miroslav Pouzar se zucastnil krajanskeho zivota; v roce 1972, po odchodu dr. Josefa Kyselky do duchodu, se spolu s Richardem Honigem, Georgem Jilkem, Helly Heidelmayerovou a Josefem Vranou stal clenem reditelske rady torontske ceskoslovenske Kampelicky.  Navstevoval podniky na Masaryktownu. V poslednich letech se verne zucastnoval akci torontske sokolske jednoty i Kanadskeho Sokola. Naposledy den pred svou smrti, v kostele sv. Vaclava v Torontu, kde pohrebni obrady o nekolik dni pozdeji vykonal Rev. Libor Svorcik.
Rodine zesnuleho vyslovujeme uprimnou soustrast.
***
Sokolsky jarni festival ­ vzpominka na Jana Waldaufa
22.dubna 2012 byl spolecensky sal kostela sv. Vaclava svedkem dvou sokolskych akci.  Ta prvni byla posmutnela. Vzpominali jsme na Jana Waldaufa, cloveka, ktery se tak masivne zapsal do sokolskych dejin ­ jako jejich tvurce i kronikar. O jeho mladi nam napsal krasnou vzpominkou (cetla ji Hana Juraskova, starostka torontske jednoty, ktera s Janem pracovala dlouha leta) Januv pritel z detstvi, ceskobudejovicky obetavy sokolsky pracovnik a novinar, Frantisek Kadlec. Jemu dekujeme, ze Janovu zivotu dodal dalsi rozmer: kdo z nas vedel, ze Jan pochazel ze smiseneho manzelstvi? Byl cas, kdy v Sudetech (nez vetsinu nemeckych obyvatel zachvatilo nacisticke silenstvi) smisena manzelstvi nebyla necim nezvyklym. Prisel Mnichov a Jan se s rodici prestehoval do Jiznich Cech. Jan zboznoval sveho otce, nadseneho sokolskeho pracovnika, ktery vzdoroval ponemcovacim akcim mistnich nacistu a skoncil v koncentraku. Maminka ­ jiste i z obav o budoucnost sveho syna (jehoz otec byl ocejchovan jako nepritel 'Treti rise') ­ Jana zapsala do nemecke skoly a nemeckych organizaci. Po skonceni valky se Januv otec vratil ­ s podlomenym zdravim ­ z koncentracniho tabora a na matku cekal odsun do Nemecka. Jan se musel rozhodnout: bud zustat s otcem v CSR nebo sdilet osud maminky. Jan se rozhodl pro otce. Nevim, kdo v Kanade vedel o teto fazi Janova zivota ­ ja se o ni dozvedel teprve z liceni jeho kamarada z detstvi, Frantiska Kadlece. Moc jsem premyslel, jak bolave muselo byt Janovo mladi, jake bitvy spolu v jeho dusi svadely dva citove svety ­ a jaky clovek z neho vyrostl! A premyslel jsem o tom, jak hruzne do osudu lidi Hitler zasahl ­ nikdo ho nepopsal verneji nez Winston Churchill, ktery ho behem valky castoval epitety jako "vandrak ze stoky" a "zrudny prizrak" a po valce o jeho prichodu na svet napsal: ...otevrela se prazdnota a do te po chvili vstoupil silenec zurive geniality, schranka a vyraz nejvirulentnejsich nenavisti, ktere kdy rozziraly lidske srdce. O Janove praci v exilu precetla anglickou prednasku jednatelka kanadske zupy, Jarmila Becka-Lee (uvedla, ze pouzila poznamek Josefa Cermaka ­ o tomhle jsem se musel zminit, ponevadz jinak by tento, jeden nejcestnejsich lidi, ktere znam, zadal opravu). Znovu jsme se podivovali rozsahu Janovy cinnosti: zastaval snad kazdou funkci v torontske jednote, v kanadske zupe i v Sokolu v zahranici, organizoval slety nejen v Kanade, ale i v Evrope (zvlast pamatne jsou slety v Curychu (o curysskem sletu, konanem v cervenci 1976, 'Zpravodaj', casopis Cechu a Slovaku ve Svycarsku, napsal: ze se ho zucastnily jednoty prakticky z celeho sveta: jednoty sdruzene v Americke obci sokolske, australske, brazilske, kanadske; nejvice vsak byly zastoupeny jednoty evropske: Basilej, Baden, Curych, Solothrn, Lucern a Winterthur s pobockami v St. Gallen a v Thurgau.  Cvicilo pres 8000 sokolu a sokolek...a slet shledlo vice nez 6000 divaku. Myslime si, ze zadna jina exilova organizace, ba snad zadna jina organizace vubec by nedokazala ve sve rezii, za sve penize, podporovana pouze nadsenim jednotlivcu, dokazat podobne.) Dlouha leta redigoval (a z velke casti psal) Sokolsky Vestnik, jiste nejlepsi sokolsky casopis, jaky v te dobe vychazel. Posledni leta sveho zivota venoval hlavne napsani sokolske 'kroniky' (jak svou knihu nazyval), monumentalnich tri-svazkovych dejin (celkem 1822 stran) Sokol: male dejiny velke myslenky. Po mem soudu (a soudu mnohych) byl nejvetsim Sokolem sve generace. Na sokolskou praci s Janem vzpominaly i sestry Radmila Locherova z Toronta a sestra Otrubova z Kitcheneru. Vzpomince byla pritomna Janova manzelka, Vlasta, ktera se vsech sletu zucastnila (casto ve funkci nacelnice a nekdy i jako autorka cviceni).
Mezi desitkami pritomnych jsme zahledli sestry a bratry z pobocky Jednoty Toronto, Kitchener-Waterloo-Guelph: sestru Otrubovou, Manzely Kargrovy, nemylim-li se i manzele Kratochvilovy; z Montrealu Misu Fuchsovou, dr. Horneho a br. Vidlaka.. A take mezi nas prisla (ci spis prijela) se svym synem vdova po Vaclavu Troblovi, ktery v roce 1951 dal prikaz, aby vlak (pozdeji znamy "jako vlak svobody", ktery normalne zastavil na cesko-nemecke hranici, se tentokrat nezastavil, ale proletel pres nemeckou hranici. Pani Troblova letos, 29. rijna, oslavi sve ste narozeniny... 
Druha cast programu byla radostnejsi a myslim, ze Jan by z ni mel radost. Videl by ukazky cviceni sokolskych deti i tech vetsich, dorostencu i muzu a zen. Sokolska jednota Toronto ma vyborne cvicitele a cvicitelky, Ivana Curillu, Ivo Syptaka ml. a Ivo Syptaka st., nacelnika Allena Dixona, Mary Anna Knibbe, Wendy Malysak, Heather Cook a starostku zupy, Annu Janousovou. Deti predvedly cviceni na zinenkach, ty nejmensi (za vedeni Ivana Curilly) ukazaly vsecko, co se za rok naucily, a s Wendy Malysakovou predvedly "Cviceni hrou" na ceskou pisnicku. Ti vetsi, po cviceni na zinenkach, ukazali ­ se starostkou zupy Annou Janousovou - cast prostnych pro Vsesokolsky slet. Byla to radostna podivana. Ale nade vsim visel opar smutku, ze s nami nebyl Jan
***
K recenzi Komedie omylu - dve omluvy
1. Omlouvam se Lence Novakove, ze jsem ji obcas pojmenoval Lenkou Novotnou.
2. Omlouvam se ctenarum, Shakespearovi a Prosperovi, ze jsem ten krasny citat na konci recenze, ze jsme ze stejne latky jako sny" prirkl Hamletovi, zatimco Shakespeare (jak mne upozornila kriticka a vzdelana ctenarka) ho vlozil do ust Prosperovi v jine nadherne hre, kterou nazval Tempest.
Jde to se mnou s kopce.
Josef Cermak

Navrat na hlavni stranu