Z Toronta
The Last Butterfly
(Posledni motyl)
Dekuji Ceskemu generalnimu konzulatu, ze nas upozornil na promitani
filmu The Last Butterfly na letosnim, uz dvacatem, Torontskem
zidovskem filmovem festivalu. Jmeno filmu se mi zdalo povedome.
Pak mi to doslo: jmeno filmu mi pripomnelo basnicku jednoho z
talentovanych zidovskych deti, ktere nez je odvezli do taboru
smrti psaly verse, povidky a reportaze (uverejnovane v casopisu
Vedem), ktere jsem si precetl v roce 1995 vydane knize, Je
moji vlasti hradba ghett.
Hledal jsem ji tam, ale nenasel. Vers, ktery mi utkvel v pameti
(snad proto, ze pro autora verse, jako pro vetsinu terezinskych
deti, ohranicil nejen minulost, ale i budoucnost): Motyla jsem
tam nevidel Pamatuji-li se dobre, posledni motyl, ktereho
nekdy drive videl, byl jasne zluty. Moznost, ze titul filmu byl
versem inspirovan, byla dostatecnou pobidkou, abych se donutil
vyrazit do ulic. Nelitoval jsem. Posledni motyl je nadherny
film (i kdyz specificky o nasili nacistickem, je filmem proti
nasili vubec), zajimavy i tim, ze jeho producentem je Steven North
a hudbu slozil (na smrtelne posteli s rakovinou, zemrel pred premierou)
jeho otec, Alex North (slozil hudbu pro dlouhou radu filmu, mezi
nimi Spartakus a Death of a Salesman - Smrt obchodniho
cestujiciho, asi patnactkrat byl navrzen na Oskara a je malo
lidi jeho generace, kteri neslyseli jeho nejpopularnejsi pisen,
Unchanged Melody.) Film reziroval cesky reziser Karel Kachyna
a hudbu slozil dodatecne Milan Svoboda. Nametem filmu je plan
nacistu vydiranim prinutit slavneho francouzskeho mima, Antoine
Moreau, aby vytvoril predstaveni s zidovskymi detmi v terezinskem
koncentraku, ktere melo presvedcit pozvane zastupce Cerveneho
krize o blahovolnem a vysoce kulturnim zivote v teto posledni
staci pred cestou do plynovych komor. Moreau nakonec vytvori verzi
Hansel and Gretel, ktera je otresnou obzalobou nacistickeho
rezimu. Vsichni ucinkujici skonci v transportu do koncentraku.
Posledni motyl byl filmovan v Praze ve dnech sametove revoluce.
Vsichni ucinkujici a technicky personal prerusili nataceni a zucastnili
se demonstraci proti komunistickemu rezimu. A producent filmu
Posledni motyl o tom natocil film Gingerbread Revolution
(Pernikova revoluce), ve kterem vystoupili herci, kteri hrali
ve filmu Posledni motyl. Ale hlavne v nem vystoupili cesti
studenti a herci. Ani ne tak jako studenti a herci, ale jako obcane,
kteri beze zbrani (proste svoji vuli, svou ucasti na demonstracich
a svou virou ve svobodu) dokazali svrhnout rezim, ktery jim ctyricet
roku vladl knutou. Jednim z nejpozoruhodnejsich scen filmu je
demonstrace proti rezimu. Komunisticky funkcionar (Miroslav Stepan)
se pokousi zesmesnit studenty, kteri byli zmlaceni komunistickou
policii. Rekl neco jako, ze v zadnem vyspelem state nerozhoduji
o tom, kdo ma byt prezidentem patnactilete deti. Ze zdola, masy
protestujicich skanduji: "My nejsme deti! my nejsme deti!"
Komunisticky funkcionar se chvili tvaril prekvapene, co si to
ty lidi dovoluji, pak to, zrejme uplne popleteny, vzdal. Nikdo
se ho nedotkl, nepadlo jedine vyhruzne slovo pomsty, dokonce ani
jedine slovo o spravedlivem trestu.
Predstavitel mima, Tom Courtenay, ktery se demonstraci zucastnil,
hovoril o sladkosti ceskych lidi. O te sladkosti nevim,
ale rozumim mu. Byl to krasny kompliment. Prvne jsem si overil,
jak se na udalosti v Praze v poslednich dvou mesicich roku 1989
divali zvenci. A byl jsem hluboce a radostne dojat, poprve od
mobilizace v roce 1938. Byl jsem dojat, protoze po ctyriceti letech
mordovani tel, ale hlavne dusi, celeho naroda rezimem, ktery mel
absolutni moc nad zivoty svych poddanych, nejdrive nekolik (mezi
temi, kteri byli zmlaceni na Narodni tride byl i muj pozdejsi
pritel, Bohumil Hubalek), pak stovky a nakonec statisice reklo
ne, a rekli to hlasem, ktery nesnesl odporu. (S bezbrehou pokorou
jsem si pripomnel zaver poznamek, kterymi jsem 21. srpna 1968
protestoval pred torontskou radnici proti invazi armad Varsavskeho
paktu (preklad): "Jestlize nemuzeme poslat tanky proti sovetskym,
alespon se znovu zasvetme vznesenym idealum svobody, dozadujme
se se stale silnejsim a neodbytnejsim hlasem svobody pro vsechny.
Nebot nas hlas je slyset za zeleznou oponou a stale silnejsi echo
se vraci. Prijde den, kdy toto echo nabude sily uraganu, proti
kteremu sovetske tanky budou bezmocne)." Film zachytil i
Vaclava Havla, jak odchazi z vezeni, jak prichazi s Alexandrem
Dubcekem do salu dychajiciho slavou, vitezstvim a nadeji a konci
zaberem dojateho Havla s prvni zenou Olgou na balkonu nad jasajicimi
zastupy. A smutne (a nechapave) jsem si pripomnel i zapis o jednani
mezi Vaclavem Havlem a tehdejsim komunistickym ministerskym predsedou
Ladislavem Adamcem v uradu predsednictva vlady 5. prosince 1989.
Jednani se mimo jine zucastnili Petr Pithart, Jiri Krizan a Vladimir
Hanzel (pokud vim, tehdejsi Havluv osobni tajemnik), ktery jednani
zaznamenal a zvecnil v knize Zrychleny tep dejin.
Havel a jeho kolegove se snazili (necele tri nedele po zmlaceni
studentu komunistickou policii) Adamce presvedcit, aby zustal
predsedou vlady. Hanzel: "Mame to chapat, ze vy nebudete...?"
Adamec: "Ne. nebudu." (placnuti do stolu). Havel: "Vy
nebudete ministerskym predsedou?" Adamec (rezolutne): "Ne!!!"
Havel: "No, to ovsem jsme nepochopili, aspon ja teda."
Havel: "Dobre, povazujete teda za realnou ja mam pocit,
ze reseni s tim, ze vy byste byl presidentem a Sacher predsedou
vlady..."
Strasne bych si pral, aby to nebyla pravda. Stejne bych si pral,
aby nebylo pravdou mnohe z toho, co se stalo o dva mesice pozdeji,
pri Havlove torontske navsteve v unoru 1989.
***---
Frantisek Jecmen zustava predsedou
Valna hromada MMI konana 29. dubna 2012 obnovila mandat sveho
predsedy, Frantiska Jecmena bylo to moudre rozhodnuti: sleduji
deni v Masarykove ustavu pul stoleti a nemyslim, ze ustav mel
lepsiho predsedu a predseda schopnejsi manzelku. Take obnovila
mandat techto clenu na dalsi obdobi: Libuse Peichl, Elenora Böhm,
Dasha Hubschmanova, Robert Tmej, Jarka Juric, Josef Redek. Nove
zvoleni byli: Dagmar Benedik, Milly Syptak a Rosti Brankovsky.
Pritomno bylo, fyzicky nebo proxi, 50% vsech clenu. Vyznamnym
uspechem minuleho roku byla stabilizace situace kolem restaurace
na Masaryktownu. Navrh na udeleni absolutoria ucinil revizor Pavel
Hartl. Predseda Frantisek Jecmen uvedl, ze MMI obdrzel dary z
pozustalosti Vlasty Scheybalove a manzelu Travnickovych. Jejich
rodinam byl poslan dekovny dopis.
Predsedovi Frantisku Jecmenovi a clenum reditelske rady prejeme
v pristim obdobi hodne uspechu a dobrou pohodu.
***
Trikrat u sv. Pavla
Slovensky evanjelicky kostol augsburskeho vyznania sv. Pavla v
Torontu je domovem jedne z nejaktivnejsich krajanskych organizaci.
V obdobi od 29. dubna do 12. kvetna 2012 toto shromazdeni - vedle
bohosluzeb dokazalo, prostrednictvim Klubu Martina Razusa,
dat dohromady tri hodnotne programy:
29. dubna koncert, na nemz recitovala Katarina Kozakova; v hudebni
casti programu vystoupili Jolanta Bieniek (housle), Andrej Pevny
(saxofon a klavir) a Rev. Ladislav P. Kozak (fujara).
6.kvetna: shromazdeni oslavilo svatek matek a Milana Rastislava
Stefanika. V programu vystoupili recitatori: Katarina Kozakova
(ktera program ridila), Jarka Malincikova, Vera Kohoutova a Stefka
Bartalosova; hudebnici: Jolanta Bieniek (housle), Andrej Pevny
(saxofon a klavir), Rev. Ladislav P. Kozak (fujara).
12. kvetna probihala ve spolecenskem sale kostela sv. Pavla (vcetne
vyborneho pohosteni, pro ktere je kostel sv. Pavla stejne
jako katolicky kostel sv. Vaclava znam) pozoruhodna udalost:
uvedeni knihy "Slovaci v Srbsku z aspektu kultury".
Autorkami knihy jsou Milina Sklabinska a Katarina Mosnakova. Uvedeni
knihy, ktera zaznamenava vsechny lokality, vesnice, mestecka a
mesta, v kterych Slovaci ziji, a encyklopedickym zpusobem zahrnuje
nejdulezitejsi informace, minulost i dnesek, vyznam atd., se zucastnila
pouze pani Sklabinska. Privital ji i vsechny pritomne (a na konec
vsem take podekoval) predseda Klubu dolnozemskych Slovakov,
Michal Pavlis. Pastor kostela sv. Pavla, Rev. Ladislav P.
Kozak se pomodlil a uvital novou vyznamnou publikaci. Prace, kterou
nevelka kongregace sv. Pavla na poli nabozenskem i kulturnim odvadi,
si zaslouzi nas respekt.
*** ---
Za Miroslavem Pouzarem
Zemrel 6.kvetna 2012 v Torontu. Letos v rijnu by mu bylo 89 roku.
Mel dlouhy a uspesny (i kdyz ne vzdycky snadny zivot). Ve sve
rodne zemi, ve Slanem, vystudoval obchodni akademii. Po komunistickem
puci opustil Ceskoslovensko a 23. dubna 1949 se se 113 dalsimi
ceskoslovenskymi uprchliky vylodil v kanadskem Halifaxu. V Torontu
nejdrive pracoval pro firmu Mobile Automotive Products
a ve volnem case soucasne vedl ucetni knihy pro nekolik mensich
podniku. Jednim z tech podniku byla pekarna, kterou zacali dva
Italove, Victor a Tony. Ti dva v roce 1960 koupili budovu na Cawthra
Avenue, vycistili ji, koupili si starsi pec a michacku, a zalozili
spolecnost pod jmenem Central Bakery of Toronto. Pak uz potrebovali
jen partnera, ktery by delal administraci. Nasli ho ve svem ucetnim
(vlozil do podniku $20.000,00) a byli tri. Na jeho navrh zacali
pect specialni chleby, housky, zemle a nabidli je restauracim
a hotelum. Rozsirili a zmodernizovali pekarnu, a ziskali odberatele
jako Swiss Chalet, Skyline, CARA Operations, Bristol Place,
Constellation, Marriot, The Royal York Hotel, Harbour Castle,
CN Tower. Nez podnik prodali, zamestnavali 155 lidi a meli
rocni trzbu sedm milionu dolaru. Miroslav Pouzar se zucastnil
krajanskeho zivota; v roce 1972, po odchodu dr. Josefa Kyselky
do duchodu, se spolu s Richardem Honigem, Georgem Jilkem, Helly
Heidelmayerovou a Josefem Vranou stal clenem reditelske rady torontske
ceskoslovenske Kampelicky. Navstevoval podniky na Masaryktownu.
V poslednich letech se verne zucastnoval akci torontske sokolske
jednoty i Kanadskeho Sokola. Naposledy den pred svou smrti, v
kostele sv. Vaclava v Torontu, kde pohrebni obrady o nekolik dni
pozdeji vykonal Rev. Libor Svorcik.
Rodine zesnuleho vyslovujeme uprimnou soustrast.
***
Sokolsky jarni festival
vzpominka na Jana Waldaufa
22.dubna 2012 byl spolecensky sal kostela sv. Vaclava svedkem
dvou sokolskych akci. Ta prvni byla posmutnela. Vzpominali
jsme na Jana Waldaufa, cloveka, ktery se tak masivne zapsal do
sokolskych dejin jako jejich tvurce i kronikar. O jeho mladi
nam napsal krasnou vzpominkou (cetla ji Hana Juraskova, starostka
torontske jednoty, ktera s Janem pracovala dlouha leta) Januv
pritel z detstvi, ceskobudejovicky obetavy sokolsky pracovnik
a novinar, Frantisek Kadlec. Jemu dekujeme, ze Janovu zivotu dodal
dalsi rozmer: kdo z nas vedel, ze Jan pochazel ze smiseneho manzelstvi?
Byl cas, kdy v Sudetech (nez vetsinu nemeckych obyvatel zachvatilo
nacisticke silenstvi) smisena manzelstvi nebyla necim nezvyklym.
Prisel Mnichov a Jan se s rodici prestehoval do Jiznich Cech.
Jan zboznoval sveho otce, nadseneho sokolskeho pracovnika, ktery
vzdoroval ponemcovacim akcim mistnich nacistu a skoncil v koncentraku.
Maminka jiste i z obav o budoucnost sveho syna (jehoz otec
byl ocejchovan jako nepritel 'Treti rise') Jana zapsala
do nemecke skoly a nemeckych organizaci. Po skonceni valky se
Januv otec vratil s podlomenym zdravim z koncentracniho
tabora a na matku cekal odsun do Nemecka. Jan se musel rozhodnout:
bud zustat s otcem v CSR nebo sdilet osud maminky. Jan se rozhodl
pro otce. Nevim, kdo v Kanade vedel o teto fazi Janova zivota
ja se o ni dozvedel teprve z liceni jeho kamarada z detstvi,
Frantiska Kadlece. Moc jsem premyslel, jak bolave muselo byt Janovo
mladi, jake bitvy spolu v jeho dusi svadely dva citove svety
a jaky clovek z neho vyrostl! A premyslel jsem o tom, jak hruzne
do osudu lidi Hitler zasahl nikdo ho nepopsal verneji nez
Winston Churchill, ktery ho behem valky castoval epitety jako
"vandrak ze stoky" a "zrudny prizrak" a po
valce o jeho prichodu na svet napsal: ...otevrela se prazdnota
a do te po chvili vstoupil silenec zurive geniality, schranka
a vyraz nejvirulentnejsich nenavisti, ktere kdy rozziraly lidske
srdce. O Janove praci v exilu precetla anglickou prednasku
jednatelka kanadske zupy, Jarmila Becka-Lee (uvedla, ze pouzila
poznamek Josefa Cermaka o tomhle jsem se musel zminit, ponevadz
jinak by tento, jeden nejcestnejsich lidi, ktere znam, zadal opravu).
Znovu jsme se podivovali rozsahu Janovy cinnosti: zastaval snad
kazdou funkci v torontske jednote, v kanadske zupe i v Sokolu
v zahranici, organizoval slety nejen v Kanade, ale i v Evrope
(zvlast pamatne jsou slety v Curychu (o curysskem sletu, konanem
v cervenci 1976, 'Zpravodaj', casopis Cechu a Slovaku ve Svycarsku,
napsal: ze se ho zucastnily jednoty prakticky z celeho sveta:
jednoty sdruzene v Americke obci sokolske, australske, brazilske,
kanadske; nejvice vsak byly zastoupeny jednoty evropske: Basilej,
Baden, Curych, Solothrn, Lucern a Winterthur s pobockami v St.
Gallen a v Thurgau. Cvicilo pres 8000 sokolu a sokolek...a
slet shledlo vice nez 6000 divaku. Myslime si, ze zadna jina exilova
organizace, ba snad zadna jina organizace vubec by nedokazala
ve sve rezii, za sve penize, podporovana pouze nadsenim jednotlivcu,
dokazat podobne.) Dlouha leta redigoval (a z velke casti psal)
Sokolsky Vestnik, jiste nejlepsi sokolsky casopis, jaky
v te dobe vychazel. Posledni leta sveho zivota venoval hlavne
napsani sokolske 'kroniky' (jak svou knihu nazyval), monumentalnich
tri-svazkovych dejin (celkem 1822 stran) Sokol: male dejiny
velke myslenky. Po mem soudu (a soudu mnohych) byl nejvetsim
Sokolem sve generace. Na sokolskou praci s Janem vzpominaly i
sestry Radmila Locherova z Toronta a sestra Otrubova z Kitcheneru.
Vzpomince byla pritomna Janova manzelka, Vlasta, ktera se vsech
sletu zucastnila (casto ve funkci nacelnice a nekdy i jako autorka
cviceni).
Mezi desitkami pritomnych jsme zahledli sestry a bratry z pobocky
Jednoty Toronto, Kitchener-Waterloo-Guelph: sestru Otrubovou,
Manzely Kargrovy, nemylim-li se i manzele Kratochvilovy; z Montrealu
Misu Fuchsovou, dr. Horneho a br. Vidlaka.. A take mezi nas prisla
(ci spis prijela) se svym synem vdova po Vaclavu Troblovi, ktery
v roce 1951 dal prikaz, aby vlak (pozdeji znamy "jako vlak
svobody", ktery normalne zastavil na cesko-nemecke hranici,
se tentokrat nezastavil, ale proletel pres nemeckou hranici. Pani
Troblova letos, 29. rijna, oslavi sve ste narozeniny...
Druha cast programu byla radostnejsi a myslim, ze Jan by z ni
mel radost. Videl by ukazky cviceni sokolskych deti i tech vetsich,
dorostencu i muzu a zen. Sokolska jednota Toronto ma vyborne cvicitele
a cvicitelky, Ivana Curillu, Ivo Syptaka ml. a Ivo Syptaka st.,
nacelnika Allena Dixona, Mary Anna Knibbe, Wendy Malysak, Heather
Cook a starostku zupy, Annu Janousovou. Deti predvedly cviceni
na zinenkach, ty nejmensi (za vedeni Ivana Curilly) ukazaly vsecko,
co se za rok naucily, a s Wendy Malysakovou predvedly "Cviceni
hrou" na ceskou pisnicku. Ti vetsi, po cviceni na zinenkach,
ukazali se starostkou zupy Annou Janousovou - cast prostnych
pro Vsesokolsky slet. Byla to radostna podivana. Ale nade vsim
visel opar smutku, ze s nami nebyl Jan
***
K recenzi Komedie omylu - dve
omluvy
1. Omlouvam se Lence Novakove, ze jsem ji obcas pojmenoval Lenkou
Novotnou.
2. Omlouvam se ctenarum, Shakespearovi a Prosperovi, ze jsem ten
krasny citat na konci recenze, ze jsme ze stejne latky jako sny"
prirkl Hamletovi, zatimco Shakespeare (jak mne upozornila kriticka
a vzdelana ctenarka) ho vlozil do ust Prosperovi v jine nadherne
hre, kterou nazval Tempest.
Jde to se mnou s kopce.
Josef Cermak