Petr Pazdera Payne: V retezech
svobody
(Recenze)
Ke knize Alese Breziny Retez blaznu, ktera pred nedavnem
vysla, nejsem s to pristupovat nezaujate, ciste jako k literature.
V tomto smyslu by nemela knizka uniknout mladym a svezim
soucasnym kritikum. Vyvolala ve mne prilis mnoho osobnich vzpominek.
Cetl jsem ji poprve zacatkem osmdesatych let v samizdatu,
a prvni co jsem udelal bylo, ze jsem vyhledal pasaze, ktere jsem
si pamatoval, byl jsem zvedavy, jestli je ma pamet uchovala verne.
Prijdou falesni proroci a reknou vam: zahodte minulost ve jmenu
budoucnosti, ale ja pravim vam: chrante si minulost, dostali jste
ji darem od Boha
A presny citat:
Prorok rekl: Milujete budoucnost, protoze nezavazuje, ale ja
vam rikam: Krasna je minulost, protoze jste ji dostali darem od
Boha. Strezte si ji, abyste ji ve jmenu budoucnosti neztratili
v pritomnosti.
Anebo:
Clovek se osvobodil od prirody, takze v zime miluje nejsilneji.
A presny citat:
Vsechno se rodi na podzim, pres zimu vykvete, na jare zestarne
a v lete umre. Timto opacnym kolobehem ziti se odlisil clovek
od prirody. Proto clovek v zime miluje nejsilneji.
A jeste nez jsem zacal znovu cist, vzpominal jsem na konec
sedmdesatych, na Alesuv odlet, na tech par setkani s nim.
Potkal jsem ho diky nejstarsimu bratrovi, pres nej jsem poznal
hodne lidi te generace pred mou generaci. A mezi nimi Ales Brezina
necim vynikal.
Generace disidentu a lidi nekonformnich pred nami se vyznacovala
jistou zatrpklosti, porad jsem slychal, jak nekdo nemuze publikovat,
jak muze psat jen do supliku, jak zavreli divadla, jak se nemuze
filmovat, vystavovat atd. V te vseobjimajici skepsi nas (mohu
mluvit alespon za sebe a mohl bych jmenovat par svych pratel)
ani nenapadlo psat, filmovat, netroufali jsme si jakkoli tvorit,
a pokud ano, vubec jsme nemohli pomyslet na nejakou formu zverejneni,
treba i samizdatovou. Vetsinou jsme se ale neodvazili cokoli delat,
a kdyz, tak s tim neotravovat. Zatimco oni, ti pred nami
zazili sedesata leta a jeste se umeli svobodne vyjadrovat a jeste
dokonce publikovali.
Zili jsme v tom, ze ti pred nami, ti umeli zit, kdyz se jeste
dalo leccos, a nam, ze nezbyva nez opijet se po hospodach. Oni
si narikali, ze uz nemohou, my jsme v tom vyrustali a ani
nas nenapadlo, ze bychom mohli. Nezbyvalo nam, nez koukat, jak
oni trpi. Citit s nimi, kdyz oni nemohou nic, tak my tuplem.
Na otazky, ktere jsme si ani nestacili polozit, oni nam jiz odpovidali.
Byli pred nami v te temne a huste dobe, v niz jsme my
sotva dychali a vyrustali navdavkem jeste v jejich stinu.
(Z nehoz jsme vysli vlastne teprve az v souvislosti s tim,
co vyustilo do listopadove revoluce.) Byli jsme deti normalizace
a chtelo se po nas, abychom byli normalni. A my se stavali nenormalnimi.
Tak nenormalnimi, ze nas nezajimal ani fotbal ani hokej.
V tom ovzdusi narku a fnukani pusobil Ales jako vysadkar z jineho
sveta. Nemel padak, ale mel kolo, na nemz se zjevoval a zase mizel.
Tocil film. Zil bibli. Propojoval evangelijni zvest se svym zivotem.
A treba i s fotbalem a s hokejem. Velmi svobodne. Nenarikal
si. Jeho jako by se ona tehdejsi "blba nalada" nedotykala.
A byl hrdinou, ktery odmitl vojenskou sluzbu, jiz jsme se my bali.
Kdyz odletal do emigrace, neznamo na jak dlouho, kdovi jestli
ne na vecnost, daval si s prateli sraz v Kralovstvi
Bozim.
Par let po onom legendarnim odletu z Prahy-Ruzyne (byl jsem
tehdy snad poprve perlustrovan) se mi dostal do rukou Retez
blaznu a pokusil jsem se toho retezu taky chytit. Nakonec
jsem skoncil na Teologicke fakulte Betonoveho mesta (cili Komenskeho
teologicke fakulte), jenze ja ji na rozdil od Alese dokoncil,
jelikoz jsem byl asi dost konformni. Ti starsi mi rikali, napred
dostuduj, a pak teprve podepis. Nema cenu, aby ses nechal vyhodit.
Tak jsem podepsal Chartu 77 az po posledni zkousce.
Nicmene taky se mi prolinaly biblicke pribehy s vlastnim
zivotem a do kazani se mi cpaly prvni literarni pokusy. To je
neco, co jsem si uvedomil az nyni nad kniznim vydanim Retezu:
ze jsem byl zrejme prave v tomto bode Alesem nakazen, infikovan.
A tak prvni povidky, ktere jsem psal, byly "variace na stare
biblicke pribehy".
Pozdeji jsem se seznamil s clovekem, ktery byl Alesem take
nakazen, s Honzou Hrabinou. Jako on hodne jezdil na kole
a jako on odmitl vojenskou sluzbu a sel za to do kriminalu. A
Honza mi, rok dva po svem propusteni, o Alesovi a o te parte kolem
teologicke fakulty hodne vypravel. Pochopil jsem, jak se nektere
zivotni pribehy Alesovy prolinaji s jeho povidkami, a rovnez
proto k nim nemohu pristupovat jako ke kterekoli jine literature.
K tomu, vnimat tu knizku spis jako dokument, svadi i to, ze sam
autor v redakci tohoto prvniho knizniho vydani prolozil puvodni
text vlastnimi vzpominkami. Minulost je dulezita pro autora stejne
tehdy jako ted. Jednal jsem s Alesem o vydani pred asi deseti
lety, a moc jsem nechapal, co chce do knihy dopisovat. Ted jsem
pochopil. Minulost a pamet. Neztratit pamet. Proto ta doplneni.
To mi mluvi z duse. Myslenkami o minulosti a o pameti je
kniha prosolena. O minulost a o pamet v ni jde. O pribehy,
o krouzky z retezu.
Pak zmizi i to, az nebude pamet. Co bude potom, az te tretiho
dne vyhrabou ze snehu a ty se budes skelnyma ocima divat kamsi
nahoru. (Betonove mesto)
Na Bilou sobotu 2012 - Protestant 4/2012