Proc se tedy i v Cechach, kde Fahrenheitovu stupnici nepouzivaji, vzil pro knihu Ray Bradburyho nazev 451 stupnu Fahrenheita, zustava otazkou. Malokdo tedy vi, ze se papir vzniti pri teplote 233°C. Symbol horici knihy nam spis pripomina postavu Mateje Antonina Koniase z 18. stoleti, jak nam to vyobrazil Alois Jirasek v Temnu nez velitele Beattyho z romanu americkeho spisovatele.
Knihy jsou, jak u Jiraska, tak u Bradburyho neco, kvuli cemu se podstupuje obet, persekuce, nekdy i zivot. Tistene slovo melo vahu. V knihach byla moudrost, historicka zkusenost. Z prvni cesty na Zapad do Anglie v roce 1968, jsem si vezl plny batoh knih. Jel jsem stopem a kdyz jsem slezal v Doveru z nakladaku, batoh me stahl dolu z kabiny a mirne jsem se zranil. Na stesti mne po prevozu do Francie v Calais zastavili nejaci Cesi, omluvili se, ze me nemohou vzit, protoze jsou plni, ale jestli by mi mohli pomoci. Rekl jsem, ze mam plny ruksak knih. Vzali je s sebou. Mezitim byl 21. srpen 1968 a na knihy jsem zapomnel, byl mezi nimi i Rampouch od Andreje Sinavskeho. Nekdy na podzim, kdyz jsem nebyl doma se u nas zastavilo auto a neznami lide mi privezli knihy. Nevim, jak se jmenovali, nemohl jsem jim nikdy podekovat.
Knihy jsem vezl svym znamym do Jugoslavie na dovolenou a kdyz jsme se loucili, tak naridil muj kamarad sve zene, ze nesmi myt nadobi a pak mezi spinave hrnce v tricetistupnovem horku (tedy kolem 90°F) zabalil cenny kontraband pekne do igelitu, aby se to neumastilo. I kdyby celnik otevrel kufr auta, sel z toho takovy smrad, ze by ho okamzite zavrel.
A najednou jsme v dobe, kdy o knihy neni zajem. Lide nabizeji knihy po rodicich zadarmo, ale nikdo je nechce. Nejprve knihy nahradily casopisy, pak noviny, nyni noviny nahrazuje internet.
Muzeme pozorovat, jak na hokeji, v kine, v divadle, o prestavce koncertu lide mackaji svoje blackberry a ipady. Videl jsem, jak na fotbale novinari sledovali na pocitaci jiny zapas, nez ktery se prave odehraval. Nervozne skakali z jednoho webu na druhy.
Denne vidime desitky nestesti, stovky zraneni, nespocet branek a druhy den znovu. Porad dokola. Studenti na univerzitach musi prostudovat stovky publikaci, ale precist si knizku nemaji cas. Pri tom jsme stale presvedcovani, ze je to skvele, ale ze musime drzet krok. I na posledni schuzi torontske odbocky se objevil navrh, ze problem je v tom, ze nepracujeme se socialnimi medii.
Mozna je to pravda, ale spis je problem v tom, ze nemame co nabidnout. Druhy problem je v tom, ze hovorime reci, ktere uz mladi lide nerozumi. Program Sdruzeni neoslovuje. Pozadavky Sdruzeni jsou z roku 1990. Vyjimkou je snad jen pozadavek o zmene obcanstvi. Ale i zde se probudilo Sdruzeni ponekud pozde a zakon o obcanstvi je v platnosti jiz temer dvacet let.
Podivame-li se na to, co je hlavnim problemem studentu v CR a v Kanade, tak je to velice podobne. Neni to jen zavadeni skolneho, ale je to stale vetsi omezovani akademickych svobod. Premena vysokych skol na akciove spolecnosti. Nemoznost uplatnit se po studiu v oboru. Nekdy je to promysleny odpor jako v Montrealu nebo v Praze. Jindy je to vybuch pretopeneho kotle jako tento vikend v ontarijskem Londonu.
Knihy dnes neni zapotrebi palit jako je to v romanech Ray Bradburyho ci Aloise Jiraska. Pomalu zmizi z povedomi lidi. Neni ani takovou tragedii, ze se nebudou tisknout v soucasne forme a ze budou treba v elektronickych cteckach. Problem je spis v obsahu. Mladi lide ziji ve virtualnim svete a ten je zcela odlisny od realneho sveta kolem nich a odvykli tomu, ze by jeste neco, at jiz je to vytvarne umeni ci literatura, mohlo jejich zivot reflektovat.
Ales Brezina