Povidka, ktera se jmenuje: Potomek Knulpuv
Prosel jsem branou pod mestskym orlojem a minul tri lekarny,
ktere byly v tehle ulici. Uzka ulicka se svazovala k rece. Po
leve strane hodinarstvi, kino a v cisle 52 Hospitz zur Heimat.
Levny hotel, neco jako Armada spasy, ale nerad bych urazil majitele
hotelu, ktery byl ke mne vzdy vlidny, a jako stopar, ktery s deviti
korunami projel celou Evropu (jak o mne napsaly jedny norske noviny),
jsem to nemohl srovnat s kvalitnejsimi zarizenimi. V recepci jsem
dostal pridelen pokoj cislo 32. Byla to starsi budova, a tak me
prekvapilo, ze tam byl vytah. Vyjel jsem do prvniho poschodi a
recepcni me uvedl do pokoje, kde za stolem sedel muz se sluchatky
na usich a pred nim nejnovejsi gramofon znacky Philips a stos
desek. Pozdravil jsem ho nemecky, ale neodpovedel. Vubec si me
nevsiml. Umyl jsem se a vydal do mesta k firme Lehnen und Luthrigen
shanet praci. Tak jsem se stal gastarbeitrem. Vse dopadlo lepe,
nez jsem si predstavoval, a tak jsem dostal 100 svycarskych franku
zalohu, coz bylo dost penez na zaplaceni hotelu, ale ten jsem
platil az pri odjezdu. Vratil jsem se do hotelu a v recepci rekl:
"Zweiunddreissig." Recepcni, ktery se domnival, ze umim
jen anglicky, mi rekl: "Sie sprechen sehr gut Deutsch!"
Vyjel jsem do cisla 32. Muj spolubydlici prave prehraval nejaky
pochod Vilema Tella. Pomyslel jsem si, ze by se pro neho spise
hodilo Eleanor Rigby od Beatles o osamelych lidech. Odesel
jsem do pokoje 48, kde bydleli Jirka a Vlasta. Taky na cestach.
Jirka umel pomerne slusne nemecky, a tak sehnal misto v bance.
Od nich jsem se vlastne dozvedel o Hospitzu. Potkal jsem
je u medvedu. To je mistni atrakce. Chovaji jich tady uprostred
mesta asi sest. A tak jako se v Parizi schazeji Cesi na Eiffelovce,
tady se schazeji u medvedu. Ukazali mi cestu a rekli, at se vecer
stavim v cisle 48. Kdyz je clovek gastarbeitrem, prijde mu vhod
obcas s nekym pohovorit. Nebyt zkratka osamelym muzem jako muj
spolubydlici. Do pokoje jsem se vratil az pred pulnoci. Muj spolubydlici
uz spal. Desky a gramofon mel slozeny pod posteli. Rychle jsem
rozestlal a lehl si. Znovu jsem probiral cestu ze Zenevy sem.
A tak jsem usnul.
Ve ctvrt na sedm mne vzbudili. Oblekl jsem si dziny a vydal se
do prace. V praci jsem byl pridelen k jednomu Jugoslavci z Belehradu.
Mel jsem pocit, ze je spis z Bosny. Hadal bych tak podle bujneho
kniru. A tak zacaly vsedni dny. Snidane zasekavani trubek
obed natahovani dratu vecere kino
beat club Hospitz zur Heimat. A mezitim jsem potkaval
sveho spolubydliciho, jak sedi u gramofonu a posloucha svoji dechovku.
Jednou jsem potichu vstoupil do mistnosti. Muj spolubydlici stal
za stolem, dival se z okna a dirigoval neviditelny orchestr. Mym
prichodech byl neprijemne vyrusen. Zatvaril se velmi nevrazive
a ztlumil gramofon. Chtel jsem se mu omluvit, ale moje omluvy
by byly stejne zbytecne. Nevzal by je na vedomi. Tak tohle byl
potomek Knulpuv, o kterem psal Hermann Hesse. Ne, tohle byl rezignovany
starec, ktery nevyjde jako Knulp do boure, aby tam zmrzl. Presto
byl zvlastni jeho vzdor vuci svetu. Zustal mu jen svet techto
nemoznych pochodu uprostred pokoje tri krat tri metry. A do toho
mu jeste pronikl cizinec. Nejaky Cech. Byl jsem urcen, abych hral
tuto roli.
Nesmim promrhat ani jeden okamzik sveho pobytu. Nesmim se nechat
unavit praci. Jak byla prilezitost, vyrazel jsem do hor, do Lichtenstejnska,
do Curychu. Priblizilo se zari. Mel jsem dost penez. Uz jsem nebyl
stopar s deviti korunami. Zaplatil jsem hotel. Vybehl do sveho
pokoje, sbalit si veci. Muj pokoj byl prazdny. Vymenil jsem cas
za penize. A ted bylo na case vratit se domu: Zitra zacina skola.
V pet vecer jsem vyjel nonstop Bern, Basilej, Stuttgart, Frankfurt,
Norimberk, Plzen, Praha. Jeste za svetla jsem dorazil do Basileje.
Vysadili me uprostred mesta. Nemel jsem cas. Potreboval jsem co
nejrychleji opustit mesto. Zeptal jsem se na cislo tramvaje, ktery
by me odvezla na vypadovku. Nastoupil jsem a pres sklo jsem uvidel
plakat, ze ktereho se usmival muj spolubydlici z Hospitzu. Pod
tim bylo neco, jako ze ma dnes vecer jediny koncert Tramvaj se
rozjela a ja nezjistil jeho jmeno. Ale byl to urcite on. Na plakate
mel v jedne ruce gramofon a v druhe stos desek. Na vrchni byla
jeho fotografie.
Ales Brezina
(Plzen-Bory, unor 1979)
Z pripravovane knihy Retez
blaznu, ktera ma vyjit pristi mesic v Praze