Navrat na hlavni stranu

Plzensky filmovy Woodstock
Hlavni ideou "kvetinovych deti" byl mir, laska a porozumeni. Malokdy se tyto myslenky podarilo demonstrovat podobnym zpusobem jako od patku 15. do pondeli 18. srpna 1969 na farme severozapadne od mestecka Woodstock ve Spojenych statech. Pokud clovek hledi na filmove zaznamy, vidi radu legend jako Jimi Hendrixe nebo Janis Joplin, ktere jsou zive i po vice nez ctyriceti letech. Jako kdyby jejich pout po teto zemi neskoncila.
Podobneho spolecneho jmenovatele maji vsechny festivaly. V polovine sedesatych let to byly podzimni Jazzove festivaly v Praze, kde se objevovaly legendy jako Dizzy Gillespie ci slepy saxofonista Roland Kirk. Legendy, ktere jiz davno nejsou mezi zivymi. Ci nezapomenutelne beatove festivaly v sedmdesatych letech s Dezo Ursinym, ktery zemrel v kvetnu 1995. Setkat se s nimi bylo v tu dobu mozne snad jen na festivalech.
Festivaly byly mistem setkani, oazou, kde se potkavali poutnici. Vyvzdorovaly si kratky, nekdy doslova jepici nekolikadenni zivot, navzdory prazdnote, navzdory totalite. Jeste kratsi byly festivaly nezavisle kultury, ktere trvaly maximalne nekolik hodin, nez je rozehnala policie.
Podobne tomu bylo i s plzenskym festivalem Finale a jeho kratkou historii na prelomu sedesatych a sedmdesatych let. Totalita zkratka festivalum neprala a podobne jako zpivali bratislavsti Beatmeni Udelejme si leto, delali jsme si svoje festivaly. Proto mela nase setkani v Jugoslavii v roce 1985 nazev I. alkoholicky festival a na Balatonu v roce 1989 jeste poetictejsi pojmenovani II. alkoholicky festival. Slo o nezapomenutelna setkani nas, kteri jsme domu nesmeli a tech, kteri nemohli pro zmenu ven.
Na festivalech se totiz potkavame s nekym nebo s necim, co jinde nalezt nemuzeme. Kdyz jsem prisel v zari 1981 do Toronta, bezel zrovna Mezinarodni torontsky filmovy festival a ja mohl temer kazdym rokem pri teto prilezitosti videt nejaky cesky nebo slovensky film. Od te doby jsem nevynechal ani jeden festival a pokud pocitam dobre, bylo jich od te doby jedenatricet.
Pri jednom z nich jsem se setkal s ceskym novinarem Radovanem Holubem a ukazal jsem mu film, ktery jsem natocil v letech 1973-1976 a andele jeho bojovali. Radovan neni clovek planohuby a rekl, ze se pokusi s tim neco udelat a tak se ocitl tento film na festivalu Finale v Plzni v roce 2000. Take jsem se pri te prilezitosti dovedel, ze nejen bolsevikovi se nepodarilo znicit vse zive, ale ze se to nepodarilo ani vsemocne ruce trhu.
Jako bajny ptak Fenix vstal plzensky festival z popela a zrodil se v kine Elektra. Ciste nahodou se jmena Jimi Hendrixe a Janis Joplin objevuji v mem filmu a muj film se objevil na festivalu v Plzni. V kratke snove sekvenci, kdy na starem gramofonu je misto jehly soustruznicky nuz, takze desku nelze znovu prehrat. Situace jsou neopakovatelne. Kruh se uzavrel.
Neopakovatelne jsou take jednotlive plzenske festivaly. Kazdy je jiny. Vzdy pomalu den po dni zacne nemilosrdne soustruznicky nuz krajet cas na festivalu a podobne jako v pribehu v mem filmu, musim pozorne sledovat vse a prenaset to vse do sve pameti, protoze uz se to nikdy nebude opakovat. Nebudou se opakovat setkani s herci, rezisery, s lidmi, kteri jsou zde na festivalu. Kazdym rokem je vse trochu jine. Festival se prestehoval z Elektry do Mestanske besedy a pri tom si zachoval svoji intimitu a vlidnost. To, co na jinych festivalech tezko nalezneme. A co je nejdulezitejsi pro cloveka, ktery zije za morem a ktery treba videl pouze jeden cesky film za rok na Torontskem festivalu, ze zde muze videt temer vse, co se za ten rok v Cechach (nekdy i na Slovensku) natocilo.
Pred casem jsme zasadili v nasi zahrade na podzim tulipany. Zacinaji kvest v druhe polovine dubna, videl jsem je pouze jednou, to kdyz islandska sopka zpozdila temer o tyden let z Toronta do Prahy. Doufam, ze se to letos nebude opakovat. Nechtel bych totiz propast letosni plzensky filmovy Woodstock, ktery bude od 23. do 28. dubna 2012.
Ales Brezina - Toronto
***

Navrat na hlavni stranu