Plzensky filmovy Woodstock
Hlavni ideou "kvetinovych deti" byl mir, laska a porozumeni.
Malokdy se tyto myslenky podarilo demonstrovat podobnym zpusobem
jako od patku 15. do pondeli 18. srpna 1969 na farme severozapadne
od mestecka Woodstock ve Spojenych statech. Pokud clovek hledi
na filmove zaznamy, vidi radu legend jako Jimi Hendrixe nebo Janis
Joplin, ktere jsou zive i po vice nez ctyriceti letech. Jako kdyby
jejich pout po teto zemi neskoncila.
Podobneho spolecneho jmenovatele maji vsechny festivaly. V polovine
sedesatych let to byly podzimni Jazzove festivaly v Praze, kde
se objevovaly legendy jako Dizzy Gillespie ci slepy saxofonista
Roland Kirk. Legendy, ktere jiz davno nejsou mezi zivymi. Ci nezapomenutelne
beatove festivaly v sedmdesatych letech s Dezo Ursinym, ktery
zemrel v kvetnu 1995. Setkat se s nimi bylo v tu dobu mozne snad
jen na festivalech.
Festivaly byly mistem setkani, oazou, kde se potkavali poutnici.
Vyvzdorovaly si kratky, nekdy doslova jepici nekolikadenni
zivot, navzdory prazdnote, navzdory totalite. Jeste kratsi
byly festivaly nezavisle kultury, ktere trvaly maximalne nekolik
hodin, nez je rozehnala policie.
Podobne tomu bylo i s plzenskym festivalem Finale a jeho
kratkou historii na prelomu sedesatych a sedmdesatych let. Totalita
zkratka festivalum neprala a podobne jako zpivali bratislavsti
Beatmeni Udelejme si leto, delali jsme si svoje festivaly.
Proto mela nase setkani v Jugoslavii v roce 1985 nazev I. alkoholicky
festival a na Balatonu v roce 1989 jeste poetictejsi pojmenovani
II. alkoholicky festival. Slo o nezapomenutelna setkani
nas, kteri jsme domu nesmeli a tech, kteri nemohli pro zmenu ven.
Na festivalech se totiz potkavame s nekym nebo s necim, co jinde
nalezt nemuzeme. Kdyz jsem prisel v zari 1981 do Toronta, bezel
zrovna Mezinarodni torontsky filmovy festival a ja mohl
temer kazdym rokem pri teto prilezitosti videt nejaky cesky nebo
slovensky film. Od te doby jsem nevynechal ani jeden festival
a pokud pocitam dobre, bylo jich od te doby jedenatricet.
Pri jednom z nich jsem se setkal s ceskym novinarem Radovanem
Holubem a ukazal jsem mu film, ktery jsem natocil v letech 1973-1976
a andele jeho bojovali. Radovan neni clovek planohuby a
rekl, ze se pokusi s tim neco udelat a tak se ocitl tento film
na festivalu Finale v Plzni v roce 2000. Take jsem se pri
te prilezitosti dovedel, ze nejen bolsevikovi se nepodarilo
znicit vse zive, ale ze se to nepodarilo ani vsemocne ruce
trhu.
Jako bajny ptak Fenix vstal plzensky festival z popela a zrodil
se v kine Elektra. Ciste nahodou se jmena Jimi Hendrixe
a Janis Joplin objevuji v mem filmu a muj film se objevil na festivalu
v Plzni. V kratke snove sekvenci, kdy na starem gramofonu je misto
jehly soustruznicky nuz, takze desku nelze znovu prehrat. Situace
jsou neopakovatelne. Kruh se uzavrel.
Neopakovatelne jsou take jednotlive plzenske festivaly. Kazdy
je jiny. Vzdy pomalu den po dni zacne nemilosrdne soustruznicky
nuz krajet cas na festivalu a podobne jako v pribehu v mem filmu,
musim pozorne sledovat vse a prenaset to vse do sve pameti, protoze
uz se to nikdy nebude opakovat. Nebudou se opakovat setkani s
herci, rezisery, s lidmi, kteri jsou zde na festivalu. Kazdym
rokem je vse trochu jine. Festival se prestehoval z Elektry
do Mestanske besedy a pri tom si zachoval svoji intimitu
a vlidnost. To, co na jinych festivalech tezko nalezneme. A co
je nejdulezitejsi pro cloveka, ktery zije za morem a ktery treba
videl pouze jeden cesky film za rok na Torontskem festivalu, ze
zde muze videt temer vse, co se za ten rok v Cechach (nekdy i
na Slovensku) natocilo.
Pred casem jsme zasadili v nasi zahrade na podzim tulipany. Zacinaji
kvest v druhe polovine dubna, videl jsem je pouze jednou, to kdyz
islandska sopka zpozdila temer o tyden let z Toronta do Prahy.
Doufam, ze se to letos nebude opakovat. Nechtel bych totiz propast
letosni plzensky filmovy Woodstock, ktery bude od 23. do 28. dubna
2012.
Ales Brezina - Toronto
***