Odchazeni
Presneji receno, jiz odesly. Dve velke legendy. Dve postavy narozene
ve znameni Vah: Vaclav Havel a Josef Skvorecky. Oba rano. Snad
i ve stejnou hodinu. Rozdil sestnact dnu. Presto bude za datem
umrti jiny letopocet: u jednoho 2011, u druheho 2012. Jeden zemrel
v severovychodnich Cechach, pobliz mista, kde se druhy narodil.
Druhy v Torontu. Prvni bojujici o pravo zustat doma, i za cenu
vezeni. Druhy zustaval doma, i kdyz byl ve svete. Jeden spis neprakticky
bohem castokrat zachyceny na fotografii s cigaretou a s oblibou
jezdici v drahem aute. Druhy domacky typ cloveka peclive se starajici
o to, aby vsechny formality byly vzdy vyrizene, ktereho vozila
v aute manzelka Zdena. Jeden psal divadelni hry a na konci zivota
reziroval svuj prvni film. Druhy psal povidky, podle kterych se
tocily filmy a divadlo bylo pro nej okrajovou zalezitosti. Oba
nesmirne vzdelani, nadani, pracoviti a hlavne lidsti. Nejcasteji
se videli asi pred pul stoletim, kdy slovo melo vahu. Objevovali
se na strankach Literarnich novin, ruznych kulturnich revue.
Zcela urcite na IV. sjezdu spisovatelu 27.-29. cervna 1967,
kde byl jeden z pocatku Prazskeho jara, ale take i pocatek toho,
ze jejich zivoty byly tak zcela odlisne.
Osobne jsem slysel, jak kratce po procesu s Plastiky v listopadu
1976 v jedne smichovske hospode Vaclav Havel hajil emigraci pred
skalnimi disidenty-vlastenci, i Josefa Skvoreckeho, jak s uctou
hovori o tech, kteri zustali doma. Jejich spolecnym znakem byla
ucta i tolerance. Ani jeden z nich nemel valne zdravi a nebyl
fanatickym priznivcem sportu. Presto oba shledli dva velke finalove
zapasy "nasi" fotbalove historie a oba skoncily porazkou
v prodlouzeni 1:2. Josef Skvorecky jako maly chlapec byl na finale
MS v roce 1934, kdy Ceskoslovensko prohralo s Italii. Vaclav Havel
jako prezident v Londyne v roce 1996, kdy Cesi prohrali s Nemeckem
1:2.
Prvni dve Havlovy hry Zahradni slavnost a Vyrozumeni
jsem videl koncem sedesatych let v divadle Na zabradli. Zatimco
dej Zahradni slavnosti se mi od te doby vykouril z hlavy,
Vyrozumeni si pamatuji celkem presne.
Vytvorenim umeleho jazyka ptydepe, kterym se komunikovalo
mezi vybranymi uredniky, se melo predejit nedorozumeni. Vysledkem
vsak bylo, ze nikdo tomuto jazyku nerozumel. Kdyz se zjisti, ze
tento druh komunikace je nefunkcni, vladnouci skupina odstrani
poskoka s cepici, ktery k tomuto ucelu sedel v rohu, celou dobu
nic nerikal a na vse jen kyval a za celou dobu pronese jedinou
prorockou vetu v okamziku, kdy ho likviduji a stane se tim proklatym
disidentem: "At zhynou umele jazyky, az zije prirozena rec!"
Po krachu ptydepe se vladnouci oligarchie rozhodne zavest novy
umely jazyk a na stejne misto prijde stejny herec, ale bez cepice.
Nabizi se primo srovnani s filosofem Jose Ortega y Gassetem, ktery
tvrdi, ze v Jizni Americe doslo v posledni dobe k nekolika desitkam
prevratu, ale nikdy se nic v systemu nezmeni. Vyraz ptydepe
zlidovel a pouziva se dnes pro urednickou mluvu, ktere nikdo
nerozumi.
Dalsi hrou, ktera na mne udelala dojem byla jednoaktovka Audience.
Slysel jsem ji poprve v "rozhlasove" verzi. Dialog sladka
s pomocnym delnikem, od ktereho je ocekavano, ze bude psat sam
na sebe hlaseni statni policii patri k vrcholum postihujicim absurditu
normalizace. Z te doby pochazeji i Havlova dve velka dila Dopis
dr. Gustavu Husakovi, ktery zacina pamatnym oslovenim Vazeny
pane doktore a Moc bezmocnych. Havel zde dospiva k
zaveru, podobne jako Kirkegaard, ze pokud ma mit slovo platnost,
musime za nej i neco obetovat. Osobne, podobne jako Andrej Sacharov
v Rusku, byl na procesu se skupinou Plastic People of the Universe
v roce 1976 a kdyz Stb dalo prikaz k vyklizeni soudni budovy,
celil zasahu pozadavkem, ze by i tajna policie mela budovu opustit,
protoze nejsou zamestnanci soudu.
Prvni krest ohnem v roce 1977 nedopadl pro Vaclava Havla nejlepe.
Behem sveho vezneni se pokusil o obsahlou sebereflexi, z niz Rude
pravo vytahlo pouze kajici pasaze. Bylo to pro mne dost velke
zklamani, protoze jsem v te dobe byl zrovna na Pankraci. Vaclav
Havel vysel ven s podminkou a jeho komplicovi Ottu Ornestovi ani
televizni pokani mnoho nepomohlo od vysokeho trestu. Na stesti
pro mne celou vec uvedl na pravou miru advokat Otakar Motejl,
ktery mne chodil pravidelne do vezeni informovat o situaci venku
a v te dobe hajil Jiriho Lederera, ktery zastaval nejtvrdsi postoj
a pozdeji zemrel v emigraci ve Svycarsku.
Je dobre, ze se Vaclav Havel z tohoto prvniho stretnuti s moci
poucil a po navratu z vezeni napsal esej Moc bezmocnych. Bezmocni
tehdy pritvrdili a vznikl Vybor na obranu nespravedlive stihanych
(VONS). Mocni reagovali, jako vzdy represi, ktera vyvrcholila
v zatceni deseti predstavitelu VONSu a procesem v roce 1979. Tentokrat
jiz z toho Vaclav Havel nevysel lehko a neminuly ho plzenske Bory.
Jeho postoj, ktery nebyl fanaticky antikomunisticky, ale tentokrat
jiz pevne existencialne ruceny, mu prinesl obdiv nejen priznivcu
doma, ale i venku. Stal se nejznamejsim ceskym disidentem a pozdeji
prezidentem.
V te dobe jsem se s nim setkal trikrat. Poprve na Silvestra v
roce 1989 v Dome zeleznicaru v Praze na Smichove. Nejneuveritelnejsi
Silvestr, kdy se stara a nova moc michala v jakemsi surrealistickem
gulasi a vitala spolecne Novy rok a vlastne vse nove. O necele
dva mesice pozdeji, kdy prijel v unoru 1990 do Kanady a kdy jsem
ho videl jak v Ottawe, tak i v Torontu.
Vaclav Havel v Kanade v únoru 1990 - Foto M. Gabankova
Naposledy 29. dubna 1999 pri projevu pred obema komorami kanadskeho
Parlamentu. V atmosfere, ktera panovala v dobe bombardovani Jugoslavie,
jsem byl snad jedinym v sale, ktery nevstal a netleskal. Pri setkani,
ktere nasledovalo, jsem mu sdelil svuj nesouhlas s jeho projevem.
Od pamatneho roku 1989 ubehlo jiz temer deset let a Vaclav Havel
jiz vice veril na moc mocnych nez tech bezmocnych.
I kdyz obcas vydal nektere prohlaseni, s kterym jsem souhlasil
a v mnohem jeho nazory na obcanskou spolecnost byly totozne s
mym pohledem na svet, necekal jsem, ze by mne mohl jeste nejak
oslovit. Trochu s odstupem jsem bral zpravy o jeho divadelni hre
Odchazeni a s urcitou neduverou o filmu, ktery se rozhodl
rezirovat. Havel vsak opet prekvapil. Tentokrat v dobrem slova
smyslu. Odchazeni je vynikajicim filmem. Jako kdyby se
Havel vratil ke svemu existencialnimu ruceni, k Moci bezmocnych.
Uspesny politik (kancler) je nulou, pokud za tim, co rika
neni pravda. Libiva fraze o tom, jak stat ma byt pro lidi,
muze pouzit kterykoliv politik. Ve filmu ho hraje skutecne mistrne
Josef Abrham. Fantasticke je, jak si dokaze zduvodnit vse: dokaze
byt prirozeny i slizky. Chapajici a dobrotivy, vzapeti vsak diktatorem
a devkarem. Vzdornym i sluzebnickem. Kazda z techto pozic se da
zduvodnit. Nic z toho neni existencialne ruceno, vse je na vode.
Havel si tak zrejme klade i otazku sam nad sebou. Je to opet havlovska
reflexe, tak jak to cinil v sedesatych letech.
Na Novy rok po projevu Vaclava Klause uvedla Ceska televize porad
Vaclav Havel a Dominik Duka: spolecny vyslech. Havel jiz
jako starec reflektuje svuj zivot. Neskrta obdobi, kdy byl politikem,
ale je to pro nej jaksi nedulezite. Vzpomina na obdobi, kdy byl
ve vezeni pro pravdu. Jakoby daval opet prednost moci bezmocnych.
Opet se vraci k hodnotam, ktere jsou dulezite a lituje hlavne
toho, ze temto hodnotam nedaval prednost pred hodnotami materialnimi.
Trochu to kontrastovalo s novorocnim projevem Vaclava Klause,
ktery se zabyval hlavne ekonomickou situaci.
Josef Skvorecky byl proti Vaclavu Havlovi konsistentni. V jeho
zivote nejsou pady, vezeni a pak ikarovske stoupani ke hvezdam.
Tak jako zustal verny Nachodu, tak miloval i ctvrt Cabbagetown
ve vychodnim Torontu. Byl skvelym prekladatelem, coz prokazal
jiz v Praze. Mel jsem stesti, ze na prumyslovce, kam jsem chodil,
byl ucitelem cestinar Zlatohlavek a ten jiz v sedesatych letech
se nam snazil vysvetlit, v cem je Skvorecky odlisny od spisovatelu
pred nim. Skvoreckeho romany a povidky byly psany z pohledu jednoho
cloveka, nikoliv z pohledu vsevedouciho vypravece. To, co dnes
bereme jako normalni bylo na prelomu ctyricatych a padesatych
let, kdy Skvorecky Zbabelce psal, unikatni. Kniha vsak
vysla az o deset let pozdeji.
Skutecnou legendou se vsak stal Josef Skvorecky diky svym pravidelnym
poradum v Hlasu Ameriky v sedmdesatych letech. Kdyz jsem
odchazel do Toronta, tak jsem sebevedome prohlasoval, ze jedu
ke Skvoreckym do uceni. Vsak jsem take dostal na cestu flasku
tuzemskeho rumu, abych ho panu Skvoreckemu predal. Coz jsem ucinil.
A on si ho dal pri me prvni navsteve do kafe a rekl, ze nic tak
nevoni jak ten cesky rum.
Josef Skvorecky - Portret M. Gabankove
Nakonec se mi tento sen splnil, ale trochu jinak, nez jsem si
predstavoval. Zacal jsem pracovat v Novem domove a ten
se tehdy sazel u Skvoreckych. Ve stejnou dobu byl Josef Skvorecky
sluzebne ve Statech. Pozvali me, abych u nich bydlel, za coz jsem
dodnes vdecny. Nejenze mne Zdena naucila, jak lamat noviny a udelat
zrcadlo, ale mohl jsem videt i to, co malokdo vidi. Josef Skvorecky
byl neuveritelne pracovity clovek. Kazdy den vstaval brzy rano
a odpovidal na stovky a stovky dopisu, v kterych se na nej obraceli
lide z celeho sveta a zadali o pomoc. Mnozi se pozdeji priznali,
ze byl jedinym, kdo se namahal s odpovedi.
Jindy, kdyz byl doma, se zastavil profesor Zekulin s manzelkou
a cele hodiny diskutovali o literature. Pro mne, ktery jsem prisel
z Ceskoslovenska to byl skutecne svatek. Dalsim velkym svatkem
bylo, kdyz moje zena Marie delala portrety manzelu Skvoreckych
a Josef vypravel svoje pribehy z mladi. Dodnes Marie lituje, ze
nemela magnetofon, ktery by to zachytil.
Posledni velke setkani bylo, kdyz nam s nadsenim poustel Kachynuv
serial Prima sezona. Znovu a znovu se vracel do obdobi
svych lasek, jako by se chtel podelit o sve mladi, ktere nenavratne
prchlo. Bylo to Odchazeni Josefa Skvoreckeho aneb, jak
napsal Nachodsky denik, Skvoreckeho Prima sezona se
uzavrela.
Odesli dve legendy, ale co je dulezitejsi, odesli dva lide,
kteri se nesoustredili sami na sebe, ale snazili se pomoci lidem
kolem sebe, nasadit se pro druheho, i kdyz mnohdy za to zaplatili,
at jiz vezenim nebo ztratou sveho vlastniho pohodli.
Ales Brezina - Toronto