Ministersky predseda Steve Harper se podepisuje na Ceskem velvyslanectvi v Ottawe do kondolendni knihy
A beda, cas je pan
Tak zacina predposledni vers nadherne basne, jednoho z "lyrickych
zazraku" (jak Vaclav Cerny Horovy basne nazval) Josefa Hory,
Zahrada.
A beda, cas je pan. Jiz stavi nam svuj stan, a v nem, v nem vzpomenem.
Na co? Nac zapomenem?
Na co (z toho roku, ktery za sebou prave zavrel vratka) vzpomenem
a na co zapomenem? Je toho hodne, co bychom chteli zapomenout.
Na priklad povetrnostni katastrofy na tolika mistech sveta, mezi
nimi uragan Irena v severovychodni oblasti U.S.A (45 mrtvych
a skody v hodnote 7,3 miliardy dolaru); zemetreseni a cunami,
ktere postihly severni Japonsko, zpusobily smrt patnacti tisic
lidi a zle poskodily nuklearni elektrarnu ve Fukusime. Nebo hospodarskou
krizi, ktera otrasla Evropou, polozila na lopatky Recko a vyhruzne
civi do oken rady dalsich statu.
Chteli bychom zapomenout televizni zaznamy nasili, ktereho se
dopoustela (a dopousti) na muzich, zenach i detech policie v pul
tuctu zemi severni Afriky, aby umlcela vzdor a hnev, ktery se
nahromadil v srdcich milionu obycejnych lidi a jen cekal na jiskru,
ktera by zazehla ocistny ohen. Tou jiskrou se stala smrt tuniskeho
Jana Palacha, Muhammada Bouaziziho. Bouazizi po dokonceni skoly
nemohl najit zamestnani. Opatril si stanek a prodaval ovoce. Policie
mu to zakazala a jeden z policistu ho udajne uderil do tvare.
Muhammad se zacatkem roku, ktery prave skoncil, rozhodl zemrit.
Na protest proti rezimu, ktery jemu (a milionum jeho spoluobcanu)
vzal lidskou dustojnost. Stejne jako Palach, a po nem druhy Cech,
Jan Zajic. Volil stejnou smrt jako dva cesti Janove. Smrt (jednu
z nejbolestnejsich a nejpotupnejsich), k niz byly pred sty let
odsuzovani kaciri (Jan Hus, Jeronym Prazsky, Johanka z Arku),
smrt upalenim. Jiskra z plamene, v kterem umiral, zazehla pochoden
protestu, ktery meni tvar arabskeho sveta.
Revoluci, kterou pochoden v Tunisu roznitila, zdanlive nikdo neorganizoval,
nevideli jsme recnicke tribuny a neslyseli plamenne hecovani mas.
Poprve v dejinach jednu z hlavnich roli v sireni revolucniho deni
hrala socialni media. Z Tunisu plamen preskocil do Alziru, kde
priklad tuniskeho hrdiny nasledoval ve smrti upalenim Mohsen Bouterfif.
Pak prisel na radu Egypt, Jemen, Libye, Syrie... Ze svetove sceny
zmizeli Hosni Mubarak, Muammar Kaddafi (a ovsem v jine, nerevolucni
souvislosti, ve skoro frajerske ukazce americke vojenske vyspelosti,
Osama bin Laden a Anwar al-Awlaki). Nikdo (pokud vim) nevi, jak
tato revoluce skonci. Po mem soudu, je nejvyznamnejsi epizodou
(vedle pokracujici vymeny strazi nad osudem sveta - ustup USA
a nastup Ciny, Indie, Brazilie). Jednim ze zastaveni na dlouhe
ceste, ktera zacala nasimi predky v jeskyni, prodirala se (jak
jsem se to jednou pokusil pro sebe zesumirovat) "perejemi
nenavisti, mocenskych choutek jedincu, rodu a kmenu, mordovanim
ve jmenu naroda, vlasti, olejovych poli, ci viry v jednoho nebo
druheho boha", ceste, o niz doufame, ze "nas zavede
do pokojnych zitrku, hodnych toho, co je v nas nejlepsiho".
Vzpominame okamziku, ktere bychom chteli zapomenout, ale vzpominame
je, ponevadz nam pripominaji nekoho, kdo nam byl blizky. Minuly
rok nam torontskym vzal pratele, kteri obohatili nas zivot.
Prvni, Antonin Kubalek, klasicky pianista, zemrel 19.
ledna v Praze. S kanadskou ikonou, Glenem Gouldem nahral Korngoldovu
Druhou klavirni sonatu. Celkem nahral vic nez dva tucty
skladeb kanadskych skladatelu a 11 cedecek, ziskal Narodni cenu
za nejlepsi provedeni Bachova Koncertu v D moll, prvni
cenu za nejlepsi provedeni Lisztovy Sonaty v B moll a dvakrat
byl navrzen na cenu Juno. Ucil na Kralovske konzervatori
hudby v Torontu, na Torontske univerzite a na Univerzite York.
Osud mu dopral, aby byl svedkem prvnich vyraznych koncertnich
uspechu dcery Karoliny, na stejnem hudebnim nastroji, kterym se
sam proslavil.
6. unora v Torontu zemrel herec a reziser Pavel Kral.
Doma se vyucil spatnym soustruznikem, byl odsouzen
na 10 let pro zlocin napomahani ke spionazi, dopracoval se do
funkce umelecko-technickeho sefa spojenych souboru Rokoka a Mestskych
divadel, po invazi odesel do Toronta, kde byl dvacet roku srdcem
i dusi Noveho divadla, vystoupil v 55 rolich a 26 her reziroval.
8. unora v Torontu zemrela Blanka Rohnova, jedna
z nejvyznamnejsich krajanskych pracovnic v Kanade. Radu let byla
predsedkyni Damskeho odboru Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni v Kanade
a dve volebni obdobi predsedkyni materske organizace, behem nichz
se zvlast zaslouzila o sbirku pro obeti povodni v Ceske republice.
11. cervence zemrel v Nymburku herec, reziser (a podnikatel)
Adolf Toman. Do Kanady ho vystvala - jako tolik jinych
- srpnova invaze spratelenych vojsk. Byl iniciatorem zalozeni
torontskeho Noveho divadla, ktere tolik obohatilo zivot
krajanu v Kanade. Mezi nejzajimavejsimi inscenacemi jeho ery byla
Dankova hra Ctyricet zlosynu a jedno nevinatko (v nem jako
host hral Jiri Voskovec), Gogolova Zenitba (s Vaclavem
Postraneckym) a premiery hry Josefa Skvoreckeho Buh do domu
a Havlova Pokouseni. Jako reditel a spolumajitel Limelight
Dinner Theatre zanechal vyraznou stopu i na kanadske scene.
Kdyz zemrel, clenka Noveho divadla, Zorka Borovjakova, zapalila
dve svicky, "jednu za Cechy a druhou za Kanadu."
8. zari zemrel v Torontu Jan Waldauf, po mem soudu
nejvetsi Sokol sve generace, organizator skvelych sletu v Torontu,
ve Vidni, v Curychu, redaktor Sokolskeho Vestniku (vseobecne povazovaneho
za nejlepsi sokolsky casopis) a autor monumentalni tridilne historie
(1822 stran) Sokol: male dejiny velke myslenky.
Rijen: slusi se, abych se alespon nekolika slovy zminil
o smrti Steva Jobse, ktereho nekdo nazval pionyrem osobni
pocitacove revoluce, inovatora a podnikatele, ktery mozna ovlivnil
beh sveta vic nez kterykoli politik. Konecne, co bych si sam bez
pocitace pocal? Za zminku stoji, ze Steve Jobs je biologicky arabsky
American s koreny v Syrii, jehoz rodice se nevzali, ponevadz tatinek
maminky (Stevovy) byl tvrdy konzervativec, a z nejakeho duvodu
(asi nabozenskeho - penize to byt nemohly: Stevuv tatinek, Abdul
Fattah "John" Jandali, byl velmi bohaty, vlastnil velke
rozlohy vcetne vesnic) svatbu nedovolil. Tak rodice dali Steva
adoptovat americkou manzelskou dvojici. A kdyz se nakonec vzali,
uz bylo pozde.
18. prosince zemreli tri lide, kazdy na jinem kontinente,
jejichz zivoty (jakkoli odlisne skoro ve vsem, v cem se zivoty
mohou lisit) se v mem mozku dotykaji. Kdyz nicim jinym, pak dnem
smrti (i kdyz severokorejsky diktator Kim Cong-iI snad
umrel jiz 17. prosince, jeho smrt byla oznamena o den pozdeji).
Ti druzi dva byli Vaclav Havel a Josef Hynek. Kim
Cong-iI, jeden z poslednich diktatoru. ktere jsme zdedili po minulem
stoleti, byl zvlast nechutny vzorek clovecenstvi. Zminuji se o
nem hlavne proto, ze je skvelym pripadem zmanipulovatelnosti mas
i ve veku, kdy je nemozne zastavit sireni informaci. A snad i
toho, jak nektera kanadska a americka media (ci spis tech nekolik
malo, na ktere jsem se podival) reagovala na jeho smrt - a jak
reagovala na smrt Havlovu. Kim Cong-il obrovskou vetsinu sveho
naroda zivil hladem a strachem (vsechen statni prijem sel na armadu,
zbrane, vcetne nuklearnich, a prepychovy zivot diktatorovy rodiny
- nastupnicky syn zemreleho, Kim Cong Un se jen tak v reci zminil,
ze ma ve svem vinnem sklepe 10 000 lahvi vina). Mnohe ze svych
poddanych dal mucit a popravit. Kdyz umrel, cela zeme se otrasala
kvilenim truchliciho naroda. Bylo to kvileni jen otravenym plodem
strachu? Nebo je mozno masy zhypnotizovat do te miry, ze sve zalarniky
a vrahy vidi jako bohy? Ale je tu snad i neco jineho: touha nejak
vyplnit prazdnotu v nas, umocnit se ztotoznenim se s nekym mocnym
nebo slavnym (politikem, hokejistou, hercem, zpevakem) nebo s
organizaci, zemi, zamestnavatelem.
Torontsky Star prinesl po jeho smrti na prvni strance velkou
fotografii Kima Conga-iIa spolu s velkym clankem, pokracujicim
na dalsi strane. Clanek (docela skrovny) o smrti Vaclava Havla
byl na strane 10. Na CNN jsem o Havlovi nezahledl ani zminku (coz
neznamena, ze o nem nemluvili, kdyz jsem se nedival), zatimco
smrt severokorejskeho diktatora a vlastnosti jeho nastupce byly
premilany k zpitomeni. Ale samozrejme: Vaclav Havel byl penzista
a Kim Cong-il jeden ze dvou nejnebezpecnejsich lidi na vete. Dlouhy
zivot mne naucil hodnotit lidi vic podle toho, jak zili svuj zivot
nez podle vysledku jejich prace, ktere zvlast v politice se vyznacuji
neobycejnou krehkosti. V minulem stoleti dva mocenske kolosy si
prorokovaly dlouhy zivot: Hitlerova tisicileta Treti rise; Sovetsky
svaz zrejme pocital s vladou nad svetem az do konce casu. Ten
prvni kolos prezil deset roku; ten druhy malo pres sedmdesat.
O nic lepe nedopadl ani stat, zivotni dilo hlavne T. G. Masaryka,
srovnavany s nejvyspelejsim statem antickeho Recka, ktery mimochodem
a ironicky zanikl vice mene v dobe, kdy v jeho cele stal Vaclav
Havel. S Vaclavem Havlem jsem se setkal (vice mene neprimo a striktne
formalne) jen jednou. Tehdejsi president CSR prijel v unoru 1990
do Toronta, aby oslovil exil a vyzvedl si cestny doktorat York
Univerzity. Setkani s nim se konalo v Convocation Hall
Torontske univerzity. Ja jsem setkani predsedal (do funkce mne
prakticky dosadil Havluv pritel, profesor Torontske univerzity,
Gordon H. Skilling). Byla to zajimava udalost. Tak zajimava, ze
se ji jeste o rok pozdeji v serii clanku o slovenske otazce v
Reflexu zabyval Josef Klima. V patem clanku serie (vysel
11. cervna 1991) pise, ze v unoru 1990 priletela do Toronta "ceskoslovenska
reprezentace v cele s prezidentem Havlem." Den pred konanim
setkani na univerzite (na jehoz organizaci se podileli i zastupci
ontarijske a kanadske vlady) mi zacaly chodit zpravy od pratel,
ze dostali z Prahy telegram, jimz jsou prezidentem Havlem zvani
na schuzku v katedrale Stefana Romana v pondeli 19. unora od 12
do 18 hodin, tedy prakticky na celou dobu, kterou prezident Havel
mel stravit na setkani s krajany na Torontske Univerzite. Nakonec
bylo puvodni misto schuzky potvrzeno. Ale... Havel prisel na univerzitu,
kde na nej cekalo nekolik tisic krajanu a kanadsti hodnostari,
s velikym zpozdenim. Dlouho jsem se domnival, ze prisel pozde,
ponevadz jezdil s torontskymi policisty po meste na motorce. To
sice delal taky, ale hlavni duvod jeho zpozdeni (a na to jsem
prisel teprve loni, kdyz jsem znovu Klimuv clanek procital) byla
Havlova navsteva v Romanove katedrale. V dobe, na kterou zval
vybrane krajany telegram z Prahy. V dobe, na kterou byla programovana
jeho rec na Torontske univerzite. ...Tu rec nakonec (po projevech
zastupcu krajanskych organizaci) pronesl. Jak celou zalezitost
videl - po vic nez rocnim odstupu - Josef Klima?: "Videl
jsem kazetu z cele slavnosti a je to dost trapna podivana. A jen
vtipem dr. Cermaka, moderatora cele show, neskoncila jeste trapneji".
(Tu chvalu si nezaslouzim: rekl jsem sice - kdyz pritomni krajane
se snazili jednoho z recniku donutit, aby svuj projev skoncil
- ze jsem se s nim dohodl, ze bude mluvit "osm hodin".
Ale to mi jen nejak neplanovane vyletelo z pusy.) Josef Klima
pokracuje : "Slovak Jan Adam, biskup synody Sion z USA, pise
prezidentu Havlovi dopis, kde prezidenta varuje pred Slovaky (urciteho)
typu, Cech dr. Cermak v citovanem Vestniku (Vestnik Ceskeho a
Slovenskeho Sdruzeni v Kanade) zase s horkosti pripomina jednu
pasaz z Havlova torontskeho projevu: "Proto musime oddelit
v ceskych zemich vedomi ceske statnosti od statnosti ceskoslovenske,
a tim posilit narodni vedomi a podvedomi obou nasich narodu, ceskeho
i slovenskeho. Bylo by skvele, kdyby pokud mozno, mely oba nase
narody ve svete vlastni narodni organizace a struktury, alespon
ve sfere kulturni a politicke..." Napsal jsem tehdy take,
ze uskutecnenim tohoto konceptu by rozdeleni Ceskoslovenska bylo
pouhou formalitou. Josef Klima tuto cast sveho clanku uzavrel
otazkou: "Zustalo to pozdni volani, pozdni varovani bez ozveny?"
Slovenska otazka (vcetne likvidace zbrojniho prumyslu) nebyla
jedina, v niz jsem se nedokazal ztotoznit s Havlovym resenim.
Nemohl jsem souhlasit ani s rozsahem jeho prezidentske amnestie,
ani s jeho postojem vuci komunistum. Myslim si totiz, ze spravedlnost
je stejne nepostradatelnou hodnotou jako odpousteni. Trochu jsem
jeho postoji zacal rozumet teprve nedavno, kdyz jsem videl zaznam
aktu, pri nemz se clenove 'nove vlady' predstavovali svemu udajnemu
odpurci, prezidentu Gustavu Husakovi, kdyz jsem videl Vaclava
Havla prisahat vernost Ceskoslovenske socialisticke republice
a dozvedel se neco o roli, kterou v jeho politickem zivote hral
predni komunisticky funkcionar Calfa. V poslednich dvou letech
jejiho zivota mi bylo lito Havlovy prvni zeny Olgy.
Vazim si ale jeho skoro drze odvahy, s kterou (zatimco tolik jinych
mlcelo) rezim ve svych esejich kritizoval (stejne si vazim Vaculikova
dopisu 2000 slov, Skvoreckeho Zbabelcu a autoru
desitek knih, ktere vysly v nakladatelstvi Zdeny a Josefa Skvoreckych,
68 Publishers i jinde). Byl po mem soudu nejvyraznejsim
ceskym politickym hlasem sve generace a tim, ze se dovedl zviditelnovat,
zviditelnoval i svoji zemi. A nejvic si u neho cenim toho, ze
nikdy jsem v jeho hlase nezaslechl ani ozvenu nenavisti, ze v
jeho ocich jsem zahledl pokoru cloveka, ktery zvidave cetl v knize
zivota a naucil se videt zivot (i sebe) v nelichotive nahote.
Josef Hynek (treti z tech trech, kteri zemreli 18. prosince)
se narodil v roce 1915 v Malem Spakove na Volyni. Jako chlapec
se s rodinou prestehoval na Slovensko, kde zustal i po odjezdu
- v roku 1937 - sve rodiny do Kanady, aby pomohl branit svou vlast.
Zacal u protileteckych kanonyru v Praze. Po Mnichovu, v lednu
1939, nasledoval svoji rodinu do Kanady, kde se ozenil. V roce
1941 se hlasil do cs. armady v Anglii. Nebyl prijat, ponevadz
zenate muze s detmi do Anglie neposilali. Vstoupil do kanadske
armady, kde slouzil jako instruktor ve vycvikovych strediscich.
V roce 1999 byl povysen na plukovnika cs. armady ve vysluzbe.
Na pohrbu se s nim rozloucila jeho dcera Janet Hillen. Vzpominala
na krasne detstvi, na modlitby a nabozne pisne (mezi nimi Pan
Buh je laska), ktere sve deti Josef Hynek ucil cesky, na Ceskoslovensky
baptisticky kostel v Torontu, kam chodili na bohosluzby
a v sobotu do skoly, kde je ucili "tak krasni lide jako George
Tabok a Jerry Skala", na soboty. kdy se poslouchala opera
(Josef Hynek zvlast miloval Rusalcinu arii, Mesicku na nebi
hlubokem. Janet vzpominala na viru obou rodicu, ktera obohacovala
kazdy okamzik zivota rodiny, ale take na otcovy konicky (zahradniceni,
fotografovani, amaterska astronomie, volejbal, sachy...). Mne
zvlast zaujal jeho mistrny popis cs. legii v prvni svetove valce:
"Stoji za zminku, ze ceskoslovenske armady prvni svetove
valky, slozene z Cechu, kteri po tisic roku byli pod vladou habsburske
dynastie rakousko-madarskeho imperia, a Slovaku, kteri po tisic
roku zili pod botou madarskych grofu, byly schopny organizovat
- mimo uzemi sve zeme - armadu, ktera pochodovala pres ruske imperium,
plavila se Tichym, Atlantickym a Indickym oceanem, Vychodocinskym
a Stredozemnim morem, presunula se pres USA a Kanadu - vykon,
jakym se nemuze pochlubit armada zadneho jineho naroda."
Stalo se mnohe v roce 2011, na co bychom chteli zapomenout. Ale
take mnohe, na co chceme vzpominat, vcetne detskych usmevu, rozkvetlych
tresni a zivotu tech nekolika, o kterych jsem se zminil a zastupu
jinych, s nimiz nam bylo doprano prozit nekolik vterin vecnosti.
Josef Cermak