Navrat na hlavni stranu

Ministersky predseda Steve Harper se podepisuje na Ceskem velvyslanectvi v Ottawe do kondolendni knihy

A beda, cas je pan
Tak zacina predposledni vers nadherne basne, jednoho z "lyrickych zazraku" (jak Vaclav Cerny Horovy basne nazval) Josefa Hory, Zahrada.
A beda, cas je pan. Jiz stavi nam svuj stan, a v nem, v nem vzpomenem. Na co? Nac zapomenem?
Na co (z toho roku, ktery za sebou prave zavrel vratka) vzpomenem a na co zapomenem? Je toho hodne, co bychom chteli zapomenout. Na priklad povetrnostni katastrofy na tolika mistech sveta, mezi nimi uragan Irena v severovychodni oblasti U.S.A (45 mrtvych a skody v hodnote 7,3 miliardy dolaru); zemetreseni a cunami, ktere postihly severni Japonsko, zpusobily smrt patnacti tisic lidi a zle poskodily nuklearni elektrarnu ve Fukusime. Nebo hospodarskou krizi, ktera otrasla Evropou, polozila na lopatky Recko a vyhruzne civi do oken rady dalsich statu.
Chteli bychom zapomenout televizni zaznamy nasili, ktereho se dopoustela (a dopousti) na muzich, zenach i detech policie v pul tuctu zemi severni Afriky, aby umlcela vzdor a hnev, ktery se nahromadil v srdcich milionu obycejnych lidi a jen cekal na jiskru, ktera by zazehla ocistny ohen. Tou jiskrou se stala smrt tuniskeho Jana Palacha, Muhammada Bouaziziho. Bouazizi po dokonceni skoly nemohl najit zamestnani. Opatril si stanek a prodaval ovoce. Policie mu to zakazala a jeden z policistu ho udajne uderil do tvare. Muhammad se zacatkem roku, ktery prave skoncil, rozhodl zemrit. Na protest proti rezimu, ktery jemu (a milionum jeho spoluobcanu) vzal lidskou dustojnost. Stejne jako Palach, a po nem druhy Cech, Jan Zajic. Volil stejnou smrt jako dva cesti Janove. Smrt (jednu z nejbolestnejsich a nejpotupnejsich), k niz byly pred sty let odsuzovani kaciri (Jan Hus, Jeronym Prazsky, Johanka z Arku), smrt upalenim. Jiskra z plamene, v kterem umiral, zazehla pochoden protestu, ktery meni tvar arabskeho sveta.
Revoluci, kterou pochoden v Tunisu roznitila, zdanlive nikdo neorganizoval, nevideli jsme recnicke tribuny a neslyseli plamenne hecovani mas. Poprve v dejinach jednu z hlavnich roli v sireni revolucniho deni hrala socialni media. Z Tunisu plamen preskocil do Alziru, kde priklad tuniskeho hrdiny nasledoval ve smrti upalenim Mohsen Bouterfif. Pak prisel na radu Egypt, Jemen, Libye, Syrie... Ze svetove sceny zmizeli Hosni Mubarak, Muammar Kaddafi (a ovsem v jine, nerevolucni souvislosti, ve skoro frajerske ukazce americke vojenske vyspelosti, Osama bin Laden a Anwar al-Awlaki). Nikdo (pokud vim) nevi, jak tato revoluce skonci. Po mem soudu, je nejvyznamnejsi epizodou (vedle pokracujici vymeny strazi nad osudem sveta - ustup USA a nastup Ciny, Indie, Brazilie). Jednim ze zastaveni na dlouhe ceste, ktera zacala nasimi predky v jeskyni, prodirala se (jak jsem se to jednou pokusil pro sebe zesumirovat) "perejemi nenavisti, mocenskych choutek jedincu, rodu a kmenu, mordovanim ve jmenu naroda, vlasti, olejovych poli, ci viry v jednoho nebo druheho boha", ceste, o niz doufame, ze "nas zavede do pokojnych zitrku, hodnych toho, co je v nas nejlepsiho".
Vzpominame okamziku, ktere bychom chteli zapomenout, ale vzpominame je, ponevadz nam pripominaji nekoho, kdo nam byl blizky. Minuly rok nam torontskym vzal pratele, kteri obohatili nas zivot.
Prvni, Antonin Kubalek, klasicky pianista, zemrel 19. ledna v Praze. S kanadskou ikonou, Glenem Gouldem nahral Korngoldovu Druhou klavirni sonatu. Celkem nahral vic nez dva tucty skladeb kanadskych skladatelu a 11 cedecek, ziskal Narodni cenu za nejlepsi provedeni Bachova Koncertu v D moll, prvni cenu za nejlepsi provedeni Lisztovy Sonaty v B moll a dvakrat byl navrzen na cenu Juno. Ucil na Kralovske konzervatori hudby v Torontu, na Torontske univerzite a na Univerzite York. Osud mu dopral, aby byl svedkem prvnich vyraznych koncertnich uspechu dcery Karoliny, na stejnem hudebnim nastroji, kterym se sam proslavil.
6. unora v Torontu zemrel herec a reziser Pavel Kral. Doma se vyucil spatnym soustruznikem, byl odsouzen na 10 let pro zlocin napomahani ke spionazi, dopracoval se do funkce umelecko-technickeho sefa spojenych souboru Rokoka a Mestskych divadel, po invazi odesel do Toronta, kde byl dvacet roku srdcem i dusi Noveho divadla, vystoupil v 55 rolich a 26 her reziroval.
8. unora v Torontu zemrela Blanka Rohnova, jedna z nejvyznamnejsich krajanskych pracovnic v Kanade. Radu let byla predsedkyni Damskeho odboru Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni v Kanade a dve volebni obdobi predsedkyni materske organizace, behem nichz se zvlast zaslouzila o sbirku pro obeti povodni v Ceske republice.
11. cervence zemrel v Nymburku herec, reziser (a podnikatel) Adolf Toman. Do Kanady ho vystvala - jako tolik jinych - srpnova invaze spratelenych vojsk. Byl iniciatorem zalozeni torontskeho Noveho divadla, ktere tolik obohatilo zivot krajanu v Kanade. Mezi nejzajimavejsimi inscenacemi jeho ery byla Dankova hra Ctyricet zlosynu a jedno nevinatko (v nem jako host hral Jiri Voskovec), Gogolova Zenitba (s Vaclavem Postraneckym) a premiery hry Josefa Skvoreckeho Buh do domu a Havlova Pokouseni. Jako reditel a spolumajitel Limelight Dinner Theatre zanechal vyraznou stopu i na kanadske scene. Kdyz zemrel, clenka Noveho divadla, Zorka Borovjakova, zapalila dve svicky, "jednu za Cechy a druhou za Kanadu."
8. zari zemrel v Torontu Jan Waldauf, po mem soudu nejvetsi Sokol sve generace, organizator skvelych sletu v Torontu, ve Vidni, v Curychu, redaktor Sokolskeho Vestniku (vseobecne povazovaneho za nejlepsi sokolsky casopis) a autor monumentalni tridilne historie (1822 stran) Sokol: male dejiny velke myslenky.
Rijen: slusi se, abych se alespon nekolika slovy zminil o smrti Steva Jobse, ktereho nekdo nazval pionyrem osobni pocitacove revoluce, inovatora a podnikatele, ktery mozna ovlivnil beh sveta vic nez kterykoli politik. Konecne, co bych si sam bez pocitace pocal? Za zminku stoji, ze Steve Jobs je biologicky arabsky American s koreny v Syrii, jehoz rodice se nevzali, ponevadz tatinek maminky (Stevovy) byl tvrdy konzervativec, a z nejakeho duvodu (asi nabozenskeho - penize to byt nemohly: Stevuv tatinek, Abdul Fattah "John" Jandali, byl velmi bohaty, vlastnil velke rozlohy vcetne vesnic) svatbu nedovolil. Tak rodice dali Steva adoptovat americkou manzelskou dvojici. A kdyz se nakonec vzali, uz bylo pozde.
18. prosince zemreli tri lide, kazdy na jinem kontinente, jejichz zivoty (jakkoli odlisne skoro ve vsem, v cem se zivoty mohou lisit) se v mem mozku dotykaji. Kdyz nicim jinym, pak dnem smrti (i kdyz severokorejsky diktator Kim Cong-iI snad umrel jiz 17. prosince, jeho smrt byla oznamena o den pozdeji). Ti druzi dva byli Vaclav Havel a Josef Hynek. Kim Cong-iI, jeden z poslednich diktatoru. ktere jsme zdedili po minulem stoleti, byl zvlast nechutny vzorek clovecenstvi. Zminuji se o nem hlavne proto, ze je skvelym pripadem zmanipulovatelnosti mas i ve veku, kdy je nemozne zastavit sireni informaci. A snad i toho, jak nektera kanadska a americka media (ci spis tech nekolik malo, na ktere jsem se podival) reagovala na jeho smrt - a jak reagovala na smrt Havlovu. Kim Cong-il obrovskou vetsinu sveho naroda zivil hladem a strachem (vsechen statni prijem sel na armadu, zbrane, vcetne nuklearnich, a prepychovy zivot diktatorovy rodiny - nastupnicky syn zemreleho, Kim Cong Un se jen tak v reci zminil, ze ma ve svem vinnem sklepe 10 000 lahvi vina). Mnohe ze svych poddanych dal mucit a popravit. Kdyz umrel, cela zeme se otrasala kvilenim truchliciho naroda. Bylo to kvileni jen otravenym plodem strachu? Nebo je mozno masy zhypnotizovat do te miry, ze sve zalarniky a vrahy vidi jako bohy? Ale je tu snad i neco jineho: touha nejak vyplnit prazdnotu v nas, umocnit se ztotoznenim se s nekym mocnym nebo slavnym (politikem, hokejistou, hercem, zpevakem) nebo s organizaci, zemi, zamestnavatelem.
Torontsky Star prinesl po jeho smrti na prvni strance velkou fotografii Kima Conga-iIa spolu s velkym clankem, pokracujicim na dalsi strane. Clanek (docela skrovny) o smrti Vaclava Havla byl na strane 10. Na CNN jsem o Havlovi nezahledl ani zminku (coz neznamena, ze o nem nemluvili, kdyz jsem se nedival), zatimco smrt severokorejskeho diktatora a vlastnosti jeho nastupce byly premilany k zpitomeni. Ale samozrejme: Vaclav Havel byl penzista a Kim Cong-il jeden ze dvou nejnebezpecnejsich lidi na vete. Dlouhy zivot mne naucil hodnotit lidi vic podle toho, jak zili svuj zivot nez podle vysledku jejich prace, ktere zvlast v politice se vyznacuji neobycejnou krehkosti. V minulem stoleti dva mocenske kolosy si prorokovaly dlouhy zivot: Hitlerova tisicileta Treti rise; Sovetsky svaz zrejme pocital s vladou nad svetem az do konce casu. Ten prvni kolos prezil deset roku; ten druhy malo pres sedmdesat. O nic lepe nedopadl ani stat, zivotni dilo hlavne T. G. Masaryka, srovnavany s nejvyspelejsim statem antickeho Recka, ktery mimochodem a ironicky zanikl vice mene v dobe, kdy v jeho cele stal Vaclav Havel. S Vaclavem Havlem jsem se setkal (vice mene neprimo a striktne formalne) jen jednou. Tehdejsi president CSR prijel v unoru 1990 do Toronta, aby oslovil exil a vyzvedl si cestny doktorat York Univerzity. Setkani s nim se konalo v Convocation Hall Torontske univerzity. Ja jsem setkani predsedal (do funkce mne prakticky dosadil Havluv pritel, profesor Torontske univerzity, Gordon H. Skilling). Byla to zajimava udalost. Tak zajimava, ze se ji jeste o rok pozdeji v serii clanku o slovenske otazce v Reflexu zabyval Josef Klima. V patem clanku serie (vysel 11. cervna 1991) pise, ze v unoru 1990 priletela do Toronta "ceskoslovenska reprezentace v cele s prezidentem Havlem." Den pred konanim setkani na univerzite (na jehoz organizaci se podileli i zastupci ontarijske a kanadske vlady) mi zacaly chodit zpravy od pratel, ze dostali z Prahy telegram, jimz jsou prezidentem Havlem zvani na schuzku v katedrale Stefana Romana v pondeli 19. unora od 12 do 18 hodin, tedy prakticky na celou dobu, kterou prezident Havel mel stravit na setkani s krajany na Torontske Univerzite. Nakonec bylo puvodni misto schuzky potvrzeno. Ale... Havel prisel na univerzitu, kde na nej cekalo nekolik tisic krajanu a kanadsti hodnostari, s velikym zpozdenim. Dlouho jsem se domnival, ze prisel pozde, ponevadz jezdil s torontskymi policisty po meste na motorce. To sice delal taky, ale hlavni duvod jeho zpozdeni (a na to jsem prisel teprve loni, kdyz jsem znovu Klimuv clanek procital) byla Havlova navsteva v Romanove katedrale. V dobe, na kterou zval vybrane krajany telegram z Prahy. V dobe, na kterou byla programovana jeho rec na Torontske univerzite. ...Tu rec nakonec (po projevech zastupcu krajanskych organizaci) pronesl. Jak celou zalezitost videl - po vic nez rocnim odstupu - Josef Klima?: "Videl jsem kazetu z cele slavnosti a je to dost trapna podivana. A jen vtipem dr. Cermaka, moderatora cele show, neskoncila jeste trapneji". (Tu chvalu si nezaslouzim: rekl jsem sice - kdyz pritomni krajane se snazili jednoho z recniku donutit, aby svuj projev skoncil - ze jsem se s nim dohodl, ze bude mluvit "osm hodin". Ale to mi jen nejak neplanovane vyletelo z pusy.) Josef Klima pokracuje : "Slovak Jan Adam, biskup synody Sion z USA, pise prezidentu Havlovi dopis, kde prezidenta varuje pred Slovaky (urciteho) typu, Cech dr. Cermak v citovanem Vestniku (Vestnik Ceskeho a Slovenskeho Sdruzeni v Kanade) zase s horkosti pripomina jednu pasaz z Havlova torontskeho projevu: "Proto musime oddelit v ceskych zemich vedomi ceske statnosti od statnosti ceskoslovenske, a tim posilit narodni vedomi a podvedomi obou nasich narodu, ceskeho i slovenskeho. Bylo by skvele, kdyby pokud mozno, mely oba nase narody ve svete vlastni narodni organizace a struktury, alespon ve sfere kulturni a politicke..." Napsal jsem tehdy take, ze uskutecnenim tohoto konceptu by rozdeleni Ceskoslovenska bylo pouhou formalitou. Josef Klima tuto cast sveho clanku uzavrel otazkou: "Zustalo to pozdni volani, pozdni varovani bez ozveny?" Slovenska otazka (vcetne likvidace zbrojniho prumyslu) nebyla jedina, v niz jsem se nedokazal ztotoznit s Havlovym resenim. Nemohl jsem souhlasit ani s rozsahem jeho prezidentske amnestie, ani s jeho postojem vuci komunistum. Myslim si totiz, ze spravedlnost je stejne nepostradatelnou hodnotou jako odpousteni. Trochu jsem jeho postoji zacal rozumet teprve nedavno, kdyz jsem videl zaznam aktu, pri nemz se clenove 'nove vlady' predstavovali svemu udajnemu odpurci, prezidentu Gustavu Husakovi, kdyz jsem videl Vaclava Havla prisahat vernost Ceskoslovenske socialisticke republice a dozvedel se neco o roli, kterou v jeho politickem zivote hral predni komunisticky funkcionar Calfa. V poslednich dvou letech jejiho zivota mi bylo lito Havlovy prvni zeny Olgy.
Vazim si ale jeho skoro drze odvahy, s kterou (zatimco tolik jinych mlcelo) rezim ve svych esejich kritizoval (stejne si vazim Vaculikova dopisu 2000 slov, Skvoreckeho Zbabelcu a autoru desitek knih, ktere vysly v nakladatelstvi Zdeny a Josefa Skvoreckych, 68 Publishers i jinde). Byl po mem soudu nejvyraznejsim ceskym politickym hlasem sve generace a tim, ze se dovedl zviditelnovat, zviditelnoval i svoji zemi. A nejvic si u neho cenim toho, ze nikdy jsem v jeho hlase nezaslechl ani ozvenu nenavisti, ze v jeho ocich jsem zahledl pokoru cloveka, ktery zvidave cetl v knize zivota a naucil se videt zivot (i sebe) v nelichotive nahote.
Josef Hynek (treti z tech trech, kteri zemreli 18. prosince) se narodil v roce 1915 v Malem Spakove na Volyni. Jako chlapec se s rodinou prestehoval na Slovensko, kde zustal i po odjezdu - v roku 1937 - sve rodiny do Kanady, aby pomohl branit svou vlast. Zacal u protileteckych kanonyru v Praze. Po Mnichovu, v lednu 1939, nasledoval svoji rodinu do Kanady, kde se ozenil. V roce 1941 se hlasil do cs. armady v Anglii. Nebyl prijat, ponevadz zenate muze s detmi do Anglie neposilali. Vstoupil do kanadske armady, kde slouzil jako instruktor ve vycvikovych strediscich. V roce 1999 byl povysen na plukovnika cs. armady ve vysluzbe. Na pohrbu se s nim rozloucila jeho dcera Janet Hillen. Vzpominala na krasne detstvi, na modlitby a nabozne pisne (mezi nimi Pan Buh je laska), ktere sve deti Josef Hynek ucil cesky, na Ceskoslovensky baptisticky kostel v Torontu, kam chodili na bohosluzby a v sobotu do skoly, kde je ucili "tak krasni lide jako George Tabok a Jerry Skala", na soboty. kdy se poslouchala opera (Josef Hynek zvlast miloval Rusalcinu arii, Mesicku na nebi hlubokem. Janet vzpominala na viru obou rodicu, ktera obohacovala kazdy okamzik zivota rodiny, ale take na otcovy konicky (zahradniceni, fotografovani, amaterska astronomie, volejbal, sachy...). Mne zvlast zaujal jeho mistrny popis cs. legii v prvni svetove valce: "Stoji za zminku, ze ceskoslovenske armady prvni svetove valky, slozene z Cechu, kteri po tisic roku byli pod vladou habsburske dynastie rakousko-madarskeho imperia, a Slovaku, kteri po tisic roku zili pod botou madarskych grofu, byly schopny organizovat - mimo uzemi sve zeme - armadu, ktera pochodovala pres ruske imperium, plavila se Tichym, Atlantickym a Indickym oceanem, Vychodocinskym a Stredozemnim morem, presunula se pres USA a Kanadu - vykon, jakym se nemuze pochlubit armada zadneho jineho naroda."
Stalo se mnohe v roce 2011, na co bychom chteli zapomenout. Ale take mnohe, na co chceme vzpominat, vcetne detskych usmevu, rozkvetlych tresni a zivotu tech nekolika, o kterych jsem se zminil a zastupu jinych, s nimiz nam bylo doprano prozit nekolik vterin vecnosti.
Josef Cermak

Navrat na hlavni stranu