Disident Pavel Wonka cestnym
obcanem Hradce Kralove
Je to stezi k uvereni, ale na pocatku toho vseho byl e-mail az
z daleke Australie. Cechoaustralan Pavel Zverina navrhl primatorovi
Hradce Kralove odcinit dluh, ktere mesto tizi udelenim cestneho
obcanstvi Pavlu Wonkovi in memoriam. Toho totiz, coby politickeho
vezne komunistickeho rezimu, nechali ve zdejsi veznici postupne
umirat. To se psal duben 1988. Dnes uz je takove nakladani s vyssimi
formami zivota, vcetne zvirat, jako tyrani trestne. Tenkrat
Vysetrovani po roce 1989 nezjistilo v souvislosti s touto tragickou
smrti, jednalo se o posledni umrti politickeho vezne ve vezeni,
spachani umyslneho trestneho cinu a na neumyslny se vztahovala
amnestie prezidenta Vaclava Havla. Tak muzeme jen nevericne kroutit
hlavou. Vzdyt vsech trinact rozsudku tykajicich se Pavla Wonky
bylo jako protipravnich zruseno, ale potrestan z rad vysetrovatelu,
prokuratoru, soudcu a bacharu nebyl nikdo. Absurdita? Ano. Nekteri
"jeho" soudci i povysili.
Ale vratme se do soucasneho Hradce Kralove. Podnet iniciativniho
krajana by radni bez vycitek smetli se stolu, nebyt usili clenky
rady Lenky Jaklove, ktera svou vytrvalosti a diplomatickym umem
ziskala podporu napr. i Vaclava Havla dotahla proces
prideleni cestneho obcanstvi do vitezneho konce. Ona totiz osobnost
Pavla Wonky neni jednoduse stravitelna jako nejaky umely hrdina
typu Mirka Dusina.
Zkratka, byl to rebel k pohledani. Ba kverulant. Ba i zivel a
ztroskotanec. My drive narozeni bychom si mozna vzpomneli i na
dalsi tituly pro politicky neprizpusobive obcany. Ze je tak Pavel
Wonka neprijatelny pro vyznavace starych poradku, neprekvapuje.
Jako rebel a kverulant je vsak i kamenem urazu pro hlavni proud.
Pro ty, kteri nevybocuji, pripadne nikdy nevybocovali.
A tak je na vysost chvalyhodne, ze mezi tou zaplavou majetkovy
a materialnich zalezitosti dali reprezentanti Hradce Kralove jeho
obcanum najevo, ze existuji i jine hodnoty, na ktere bychom nemeli
zapominat. Ukazali jasne na temnou skvrnu v nejnovejsich dejinach
vychodoceske metropole a na to, jak se s ni ma mesto kultivovane
vyrovnat. Je to pocin, ktery tak presahuje hranice jednoho mesta.
Udelovani cestneho obcanstvi zustava odrazem hodnot sve doby a
podleha tudiz i erozi casu. Muze se proto stat, ze se v pomyslne
cestnoobcanske sini sejdou postavy, jez by spolu nechteli sdilet
ani dvojdomek, ba ani jeden hrbitov. Rovnez v tomto pripade se
Pavla Wonky na to, do jake spolecnosti by rad vstoupil, nikdo
neptal. V kategorii in memoriam to uz ostatne neni soucast uchazecske
procedury. Urcite vsak za nej muzeme predeslat, ze kuprikladu
s Josifem Vissarionovicem Stalinem by se necitil nejlip. A kdo
taky, ze? V pripade Wonky tu ale existuje primo osobni duvod.
Vzdyt za kritiku vystaveni portretu nejvetsiho generalissima v
kancelari MestNV ve Vrchlabi jeste v osmdesatych letech si vyslouzil
kriminal. A takovehle vyhrocene animozity se pak tezko odbouravaji.
Na stesti "velky" Stalin opustil hradeckou sin slavy
uz pred cca dvaceti lety. A pokud by mistni konsele rozhodovali
i v budoucnu s takovou politickou moudrosti jako v pripade Pavla
Wonky, pak se snad o sousedske vztahy tech ocenenych bat nemusime.
Miroslav Petr, rijen 2011