Necekane zamysleni nad literarnim
pasmem Klubu Martina Razusa
Kdyz jsem v sobotu 17. zari 2011 cestoval autobusem do Evanjelickeho
a. v. kostola sv. Pavla v Torontu, predpokladal jsem, ze to
bude celkem neskodna prijemna zalezitost, o ktere napisi kratkou
zpravu do Satellitu a tim to bezbolestne skonci. Jenomze...
Pred programem byla vecere. Proti mne sedeli Vera a Petr Kohoutovi.
Prede mnou byl talir s veceri, plasticka lahev s vodou a kalisek
s cajem. Uprostred vecere jsem sahl (zrejme mladistve neurvalym
zpusobem) po kalisku s cajem, a pritom se dival nekam jinam. Kdyz
jsem se podival, valila se po ubruse a ubrouscich rezave zakalena
povoden, ktera vterinu predtim si hovela v kalisku a plasticke
lahvi: jednim pohybem se mi podarilo zvrhnout kalisek i lahev.
Povoden se valila primo na obleky Very a Petra Kohoutovych. Ale
ti se bleskovym pohybem vymrstili a o vlas unikli miniaturnimu
tsunami.
Ackoliv nekteri krajane by se mohli domnivat, ze jsem - vzhledem
k dost dlouho trvajici sarvatce s Verou o povinnosti osob zastavajicich
vyznamne postaveni v komunite se verejne vyporadat s behem sveho
zivota - obe nadoby prevrhl umyslne, neni tomu tak.
A take bych se o tom (o me sarvatce s Verou) nezminil, kdyby mne
po programu neoslovila elegantni a zrejme velmi inteligentni zena,
ktera (pote co me s nemalym kouzlem ujistila, ze jsem na sva leta
zachovaly) jakousi otazkou, ktera byla soucasne odpovedi, poznamenala,
ze jsem verici. A tim jsem se dostal do bot Very Kohoutove. Zrejme
proto, ze chodim - i kdyz ne pravidelne - do kostela, vytvarim
dojem, ze jsem verici. A to neni docela pravdivy dojem a myslim
(ponevadz dosud jsem trochu verejne cinny), ze mam pravdive vyznat,
kde v teto (snad nejdulezitejsi) zivotni otazce stojim.
Krestanstvi je mi ze vsech nabozenskych systemu, s kterymi jsem
prisel do styku, nejblizsi, ale dar viry mi dan nebyl. Muj postoj
snad nejlepe vyjadril Albert Einstein ve svem vyznani: "Stojim
v hluboke pokore pred nepochopitelnym tajemstvim vesmiru a absolutni
harmonii kosmu." (Nepresny citat.) Vsichni vdecime krestanstvi
za dve z nejvznesenejsich myslenek: ze Buh poslal sveho jednorozeneho
syna na svet, aby zemrel pro cloveka; a ze kdybychom vsecko meli
a lasku nemeli, nic nejsme. Do kostela chodim, ponevadz myslim,
ze je dobre pro kazdeho z nas byt nekdy na kolenou.
A ted - se znacnym zpozdenim - k programu Klubu Martina Razusa.
Program zahajila elegantne strucnym privitanim zakladatelka a
predsedkyne Klubu, Katarina Kozakova.
Po ni nas hudebne privitali a cely vecer obohacovali Pavel Frieder
(1.housle), Jolanta Bienek (2. housle) a Andrej Pevny (varhany).
Literarni pasmo, venovane zivotu a poezii Kristiny Royove a Marie
Rafajove, pripravila a s profesionalni rutinou uvadela Brigita
Hamvasova, ktere Toronto vdeci za nekolik vynikajicich divadelnich
produkci. Poezii techto dvou velkych zen slovenske nabozenske
literatury (v pripade Marie Rafajove brnenske rodacky), evangelickeho
cirkevniho zivota a sluzby starym lidem a opustenym detem, pusobive
a citlive recitovali Dagmar Rydlova, Vladimir Rydlo, Vera Kohoutova,
Dasa Hubschmannova, Katarina Kozakova a Brigita Hamvasova. Recitace
zalmu byla sverena dvema mladym lidem, Peterovi Hamvasovi a Klare
Petro-Hamvasove a byla to vyborna volba. Laci Hamvas mel na starosti
osvetleni a scenu. Verse Kristiny Royove a Marie Rafajove (ackoliv
nemale hodnoty: Royova byla prvni slovenskou autorkou prelozenou
do cinstiny a text Rafajove venovany konci druhe svetove valky
byl zhudebnen J. B. Foerstrem) asi nemohou soutezit s ohnostrojem
slov treba Hrubinovy Romance pro kridlovku, uz proto, ze
jsou tematicky omezene na jedno pole lidskeho vnimani, ale sila
viry a dobroty, ktera z nich sala, ztisila sal jako kouzelnym
proutkem. A i kdyz basnicke slovo miluji tak, ze kdybych mel volbu
mezi milionem euro a Romanci pro kridlovku, zvolil bych
Romanci, kdybych mel volit mezi prinosem techto dvou zen
vydedenym tohoto sveta, bilym hlavam ci zidovskym detem, ktere
pomohly zachranit od koncentraku, a nejskvelejsi basni ci symfonii,
volil bych jejich prinos.
Recitaci predchazelo promitani filmu Hl'adanie stop pastorem
Evanjelickeho a. v. kostola sv Pavla, Rev. Ladislavem Kozakem
(ktery je, mimochodem, i autorem zivotopisnych zkratek o obou
zenach v programu vecera). Tento zajimavy film o zivote Kristiny
Royove je z velke casti Kozakovym ditetem. Rev. Kozak nejen dal,
jako redaktor, cely film dohromady, ale je i autorem literarniho
scenare (technicky scenar napsala Svatava Maria Svatosova, ktera
rovnez prinesla namet a film rezirovala). Filmy tematicky specificky
zamerene nejsou vzdycky zazivne pro divaka, ktery se se specificky
mirenym tematem neztotoznuje. Kozakuv film nezazivnosti netrpi.
Film se muze pochlubit brilantnim napadem prolinani odvijejiciho
se zivotniho pribehu Kristiny Royove, usilim o zachovani jejiho
odkazu vyborne komentovaneho Karolem Zachatou, a mistrneho prisati
kamery k dlatu socharky Jaroslavy Fabrici, carujici z kamene podobu
hrdinky filmu. Hrdinku presvedcive predstavuje Maria Kralovicova.
Zvlastni uznani si zaslouzi kameraman Jozef Babik, ktery film
vysperkoval radou skvostnych zaberu.
Skoda, ze nas divaku nebylo vic. Ale o tom jinde.
Josef Cermak