Kyticka na hrob Very Rollerove
Narodila se ve Zline 27. brezna 1940. Zemrela v Kanade
31. cervence 2011. Bylo ji sedmdesat jedna let. Nemela lehky zivot.
Otec, ktereho milovala, byl okresnim tajemnikem Cs. strany narodne
socialisticke, po puci byl komunisty veznen, Vera nemohla dlouho
studovat, ale nakonec dalkove pri zamestnani vystudovala sociologii.
Z Ceskoslovenska odesla se svym synem Dusanem v roce 1979, nejdrive
do Nemecka, o rok pozdeji do Kanady, do Vancouveru, kde se zivila
jako uklizecka. V roce 1990 se stala sefredaktorkou Noveho domova,
ktery vedla do roku 2005, kdy odesla, trochu zatrpkla, do penze.
Cely zivot zustala verna idejim strany sveho otce (i to nas sblizovalo,
ponevadz v Ceskoslovensku jsem byl clenem teto strany i ja). V
Torontu az do jeho smrti uzce spolupracovala s Jirim Cornem, hlavne
v Klubu dr. Milady Horakove a v Ceskem a Slovenskem sdruzeni v
Kanade, pracovala v Black Ribbon Day Commitee, v Kanadskem Fondu
pro ceskoslovenske (pozdeji ceske a slovenske) univerzity a v
Cesko-kanadske obchodni komore, byla v redakcni rade casopisu
Zapad, vydala (v nakladatelstvi Atelier IM ve Zline) knihu How
to be a Homemaker aneb Kazda ceska zena muze prezit, pokud ji
nevadi vysavac. Svoji statecnost dokazala (a lide, kteri tim
neprosli, sotva mohou ocenit, jak velka vnitrni sila je zapotrebi
k odmitnuti - v soudnim procesu - odpovedi na otazky advokata
zalujiciho) v dnes uz skoro zapomenutem sporu, ve kterem se neprimo
jednalo o uprchlickem statutu skupiny navstevniku Kanady. Kdyz
toho mela dost, Vera explodovala, prohlasila, ze dalsi otazky
nezodpovi a ze je v teto zalezitosti u soudu naposled. Jeji reakce
nejen advokatovi zalujiciho, ale nam vsem, vzala dech. Slovo dodrzela.
Byla vernou kamaradkou: kdyz zemrel Pavel Kral, pozadala mne,
abych o nem poslal material jeji pritelkyni, prazske novinarce,
ktera o Pavlovi psala nekrolog a Vere slo o to, aby nekrolog verne
zrcadlil Pavluv zivot v Kanade. To byl nas posledni rozhovor.
Sblizili jsme se brzy po jejim prichodu do Toronta a hlavne, kdyz
prevzala redaktorstvi Noveho domova. Na jeji zadost jsem pravidelne
do Noveho domova prispival - nijak ji nevadilo, ze me clanky byly
soucasne uverejnovany v Satellitu. Jejich slavnych schuzek na
Marmore jsem se, bohuzel, pravidelne nemohl zucatnit. Schazivali
se tam nekteri z nasich nejlepsich lidi - Zdena a Josef Skvorecti,
Taborsti, Ulcovi, Reinisovi. Jedne jsem se zucastnil jen na skok,
pamatuji se, ze tam byli Skvorecti a Taborsti. A pak te posledni,
pred dvema roky, na kterou mne zavezl muj prasynovec Honza z Prahy,
ktery tu byl na navsteve.
Letos tu byl zase, v dobe Veriny smrti. Kdyz jsem se mu o jeji
smrti zminil, prekvapive zive reagoval: "Te je skoda. To
byla prima zenska." A pak mi vypravel, ze pred dvema lety
sedel vedle ni, moc se mu libila, jak popijela pivo a kourila
jednu ze svych cetnych cigaret. Pamatoval si, jak se napila, pak
to vyprskla a komentovala: "Do p...., tam musela byt vosa!"
Nejsem uzivatelem (i kdyz mi casem take uleti) vyrazu, ktere Verina
(a ta jeste mladsi) generace pouziva bezne a vrcholne zalibne.
Ale nijak mi to nevadi. Ono totiz nezalezi na slovech, ale spis
na tom, jak je pouzivame. A mnozi - i mi pratele (hlavne z divadla)
- je pouzivaji skoro s nehou. Vera je pouzivala i jako obranny
stit. Byla mekci, nez predstirala. Vzdycky, kdyz jsme koncili
rozhovor (a nepochybuji, ze to delala se vsemi dobrymi prateli),
jeji posledni slova byla: "Nezapomen, ze te miluju."
I my Te milovali, Vero, i my Te milovali...
Josef Cermak