Dva pozdravy z hor

Dva pozdravy z hor
O bacich a dalsich nebezpecich
Nakouknout do sveta horskych bacu je, nebojim se pouzit ten silny termin, neco jako setkani dvou civilizaci. Setkani, ktere provazi jedno velke nedorozumeni. My dolnaci si totiz ten jejich svet naprosto idealizujeme. Pro ne, hornaky, je to nepochopitelne. Nase oci vidi majestatni horske panorama se stale zelenymi loukami mezi hranici lesa a bizardnim pasmem suti a rozeklanych skal pod azurovou oblohou, kterezto vse symbolizuje dalky, volnost a svobodu. Pro druhou stranu tohle predstavuje hlavne narocne pracovni prostredi v drsnych klimatickych podminkach, navic v samote poustevnika.
Pred revoluci, kdy nasi cestovni "svobodu" vytycovaly de facto hranice pouhych ctyr dalsich statu, jsme se s horskymi salasniky mohli potkavat tak akorat v moravskych Beskydech, v Karpatech slovenskych a rumunskych, a v horach bulharskych.
Vzpominam na jedno nezapomenutelne setkani v samem srdci Oravy. V oslehane tvari pasaka krav jsem vzbudil jisty zajem, ba troufam si tvrdit, ze ten usklebek takrka bezzubych ust nemohl znamenat nic jineho nez usmev a radost. Jo, i pro me byl prvni lidskou bytosti, kterou jsem toho dne potkal. Vedom si tohoto souzneni a take tradic zdejsiho kraje, nabidl jsem mu pripitek. Na pratelske setkani. Lahev borovicky byla zpola plna. Loknul si daleko vice nez jen symbolicky. Pak chvili trvalo, nez jsem ho primel, aby mi z me lahve dal take napit. Dodnes to nemohu uplne pochopit, ale byl to muj posledni dousek. Marne jsem mu vysvetloval, ze jednou ja podruhe on. Ne. Sviral tu sklenenou ulitu ve svych mozolnatych pazourech jako nebesky poklad. Nabizel penize, ale nikoliv lahev. Nebylo to fer. Oba jsme vedeli, co ma zde v kopcich vetsi cenu.
Jiny zajimavy pribeh jsem zaznamenal ze setkani nasich vysokohorskych turistu s rumunskym bacou. Mel k nim jednu velkou prosbu. Tykala se tak proste veci jako je mydlo. A vskutku, kostka mydla jej ucinila stastnym.
I dnesni setkani s pravym alpskym bacou ma sve kouzlo. Prsi, stmiva se, a vy jste po celodenni strapaci unaveni a promoceni. A dvere salase se otevrou a do tepla a na kafe vas zve starsi muz. Instantni capuccino zavoni, uvnitr je utulno, v kamnech praska ohen a v kamnovci se prevaluje vrouci voda. I takhle muze vypadat nebe na horach. Pote, co se rozkoukate, dojde vam, ze u nizkeho stropu sviti skutecna zarovka. Tady, 2100 metru nad morem, v pustine, kde jsou jen kameny, skaly a trava. A mezi tim vsim, alespon dnes, potucky a potoky vody.
Ale jsme na navsteve u rakouskeho baci, a ten preci jen kraci s dobou. Spojeni se svetem zajistuje mobilni telefon, nechybi radio, ba dokonce plocha obrazovka televize. Energii tomu vsemu dodava samo slunce. A jak sem dopravuje zasoby a material? Zadni shrbeni dvounozi nosici, zadni oblozeni mezci. Vse zaridi vrtulnik. Jedna minuta za devadesat eur. Plati tri minuty.

Na starosti ma sedmisethlave stado ovci, velke stado krav a nekolik koni. Vse se pase na vice mene pristupnych svazich dle druhovych dispozic. Ovce tedy na tech nejprikrejsich. Baca je hrdym majitelem salase, zdaleka ne vsak vsech zvirat. Ty jsou mu sverena sedlaky z udoli. Dalsi cast jeho prijmu tvori prispevek Evropske unie na udrzovani krajiny pasteveckym hospodarenim.
Sezona je kratka. Ovce prichazeji sem nahoru koncem kvetna, zacatkem cervna, kravy nekdy az pocatkem cervence. Pastva konci se zarijovymi dny. Pak prichazi cas porazek a vlastni zpracovani masnych vyrobku. Prodavaji se primo zakaznikum-spotrebitelum.
I rakouske bacovstvi pod velehorskymi stity se musi vyrovnat s ruznymi nebezpecimi. At uz to jsou splaseni kone pri bource, velka voda, ktera strhne a odnese kravu, nebo utoky rysa na bezbranne ovce. Na rozdil od svych vychodnich kolegu zde vsak, v teto casti Alp, neceli vlkum a medvedum.

Jedno ale maji vsichni tito bacove pri setkani civilizaci spolecne. Totiz stalou chut vypit si neco silnejsiho. A pak neskryvanou radost z blizkosti nezneho pohlavi. A odtud je uz velmi blizko, aby tuto pratelskou naklonnost projevili nejakym tim pohlazenim, nebo dokonce i navrhy povazovanymi tam dole u dolnaku za vylozene nemravne.
Jak vidno, panove-vysokohorsti turisti, v ostraze vasich partnerek nemuzete polevit ani daleko od nizinnych suknickaru a navonenych sladouru. Inu i svet bacu ma sva nebezpeci, jak jiz receno.
miroslav petr -©- 2011
***
Prazsky Pan Glöckneru
Otazka: Co ma spolecneho nejvyssi rakouska hora s nasim hlavnim mestem? Odpoved: Jedno jmeno. Nezni sice tak prazsky jako treba Brezina, Hrabina nebo Kubice, ale byly doby, kdy tomu bejvavalo jinak. To jmeno je Johann Stüdl. Byt vetsine nasincu pranic nerekne, zaslouzi si blizsi predstaveni. Posudte sami.
Zacneme onou superhorou. Zbezny pohled na mapu pohori Vysoke Taury objevi kotu 3798 m n. m. a titulek Gross Glockner, cesky Velky zvonik. Poprve byl zdolan leta Pane roku 1800. V dalsich desetiletich uz slo mimo jine i o to zpristupnit vrchol sirsi zakladne sportovnich nadsencu. Vzdyt pro mistni chude horaly tu vznikla nenadala prilezitost vydelku na vznikajicim turistickem ruchu. Stesti mela strana korutanska, odkud vedla jedina vhodna vystupova cesta k vrcholu. Tohle samozrejme nemohlo byt recht hrdym a zahorklym Tyrolakum, kteri si lamali hlavy kterak otevrit novou, jizni vystupovou trasu.

V lete roku 1867 se na scene objevil bohaty prazsky obchodnik Johann Stüdl. Nadchl se pro plan teto nove trasy a prislibil podporu. A vskutku, jiz v zari nasledujiciho roku byla vybudovana zakladna chatka sestavajici z kuchyne a nocleharny, a to bratru ve vysi 2800 metru nad morem. Jako aktivni alpinista se v oblasti zapsal i prvovystupy, a prave po nem je narocna, skalnata cast vystupu na Velkeho zvonika, tzv. Stüdluv hreben, pojmenovana. Z respektu a vdecnosti dostal tento rodily Prazak (narozen 1839) od mistnich horalu prezdivku Pan Glöckneru. Nas bude jiste take zajimat, ze pusobil i v prazske sekci alpinskeho spolku. "Sve" boude zustal verny i dalsich letech a podporoval jeji modernizaci. Zemrel roku 1925 v Salcburku.
Dnesni Stüdlova chata, cesky by se spise hodilo rici horska bouda, neb disponuje dvemi nadzemnimi patry a ze severni strany pripomina obrovsky aluminiovy valec, ma s tou starou Stüdlovkou spolecne jen to jmeno. Vlastni a provozuje ji DAV, tedy nemecky alpsky spolek. Podle personalu sem zavita i nemalo Cechu, coz si vysvetluji i nasim sentimentem a hrdosti na pionyra a propagatora alpinismu, na krajana Stüdla. Nakolik tato predstava odpovida ceske realite, nechavam na ctenari.
Kazdopadne Stüdlhütte slouzi jako zakladna k vystupu na Velkeho zvonika i nasim borcum horolezcum. Oficialne je od vrcholu deli pet az sest hodin cesty a bezmala tisic vyskovych metru. A tak jiz vecer je zde ve znameni horecnych priprav. Vsude zvoni karabiny, pripravena jsou jistici lana, nesmi chybet cepin ani macky trasa protina i ledovec. Hospodsky ruch dole v prizemi proto zahy uticha. Vstava se brzy rano. Prvni odvazlivci vyrazeji jeste za tmy, uderem pate. Zalezi na predpovedi pocasi. Ta se bedlive sleduje. Muze vystup posvetit, ale i uplne zhatit.
Prvni kroky vedou na prudky skalnaty nastup, ten vystrida zhruba ve vysce tri kilometru vecne kralovstvi ledu. Posledni usek vystupu predstavuje jiz zmineny ostry Stüdluv hreben, misty se stupnem obtiznosti tri plus. Navrat z vrcholu vede zcasti onou starou korutanskou cestou.
At jiz se nasinci podari zdolat Velkeho zvonika nebo ne, duvod k pripitku tu je diky Johannu Stüdlovi vzdy. Ano, pripitku na velkeho Prazaka a krajana, jehoz jmeno v okoli Glöckneru stale hodne znamena. To jenom u neho doma v Cechach jej zaval cas zapomneni a pohrbila lavina selektivni a zfalsovane historie.
miroslav petr -©- 2011
***

Navrat na hlavni stranu