Hold Josefu Skvoreckemu
--- a take Richardu Krpacovi
V nedeli 29. kvetna 2011 bylo divadlo Mysteriously Yours
(kde kdysi slavilo triumfy torontske Nove divadlo s Adou
Tomanem, s Ferdou Culikem a radou dalsich vybornych hercu)
svedkem mimoradne krasneho (ja vim, ze to slovo je zle osoupane)
a citliveho zastaveni, ktere znamenite, mile i profesionalne
zaroven, uvadel George Grossman. Bylo vzdanim holdu
cloveku, ktery vecer organizoval; podekovanim nekomu, kdo ma (smim-li
pouzit trochu starobyleho slova) nehynouci zasluhy o ceskou literaturu
jako spisovatel - a se svou zenou Zdenou Salivarovou - Skvoreckou
- i jako vydavatel; i citliveho gesta skupinky vysoce talentovanych
mladych lidi z Prahy, kteri prijeli do Toronta podekovat velkemu
spisovateli za inspiraci...
Vzdavali jsme hold generalnimu konzulovi Ceske republiky
v Torontu, Richardu Krpacovi, ktery koncem cervna konci svoje
ctyrlete torontske pusobeni; dekovali jsme Josefu Skvoreckemu
(a doufali, ze se alespon na chvili dostavi se svoji zenou Zdenou,
autorkou nekolika vysoce cenenych knih a predevsim inspiratorkou
a hlavni nositelkou driny Sixty-eight Publishers, abychom
mu (a vlastne obema) mohli podekovat; a tleskali jsme predstavitelum
hlavnich roli ve filmu Rytmus v patach, kteri po promitnuti
filmu s dzezovym pianistou Emilem Viklickym a jeho skupinou pripravili
skvely koncert.
Vecer zacal promitanim filmu Rytmus v patach podle pribehu
Josefa Skvoreckeho Mala prazska Matahara, ktery vydala
v dubnu 2003 Literarni akademie (Soukroma skola Josefa
Skvoreckeho) jako prvni svazek Edice Josefa Skvoreckeho (pribeh
autor ukoncil v roce 1996 a nazval tragikomedii z davnych casu).
Je to pribeh skupiny mladych lidi po komunistickem puci v unoru
1948, vetsinou prazskych vysokoskolskych studentu, kteri milovali
dzez, meli svoji kapelu, a kteri predstirali, ze se tak moc nestalo;
kterym "socializmus nevadil, dokud nam nezacal
slapat na paty". Kapelu vedl Richard Kambala, jehoz kapitalisticky
otec byl odsouzen na 25 let pro podvraceni. Vetsina postav v knizce
(i ve filmu) ma podobny tridni puvod jako Kambala.
Tenor saxofonista, Danny Smiricky, mel burzoazni rodice,
byl vyloucen ze studia pro viru v Boha a vystredni oblekani (kriklave
ponozky). Marcela Rozumovska (zpivala s kapelou a byla milou Richarda
Kambaly) byla puvodem komtesa (otec byvaly hrabe, matka byvala
knezna - oba se zdrzovali v "nepratelske cizine"), bratr
Marcel odsouzen na 25 let pro spionaz. Dannyho velka laska,
Geraldine Brandejsova, puvodem vysoka burzoazie (jak by take ne:
tatinek zubarem T. G. Masaryka a Ed. Benese, matka anglickeho
puvodu). Farar Sejnost pomahal obetem komunizmu a obcas dostaval
penize ze zapadu. Tatinek Rene Licatka byl znarodnen v r. 1950,
Rene byl vyloucen z Vysoke skoly obchodni, nasel zamestnani u
americke tiskove agentury News Limited v Praze. Zajimavou vyjimku
tvoril Josef Vorech, studujici Vysoke skoly strojniho inzenyrstvi,
jehoz otec byl zemedelskym delnikem, ktereho popravili naciste...
Vedle jasne zlocinneho tridniho puvodu vetsiny postav knizky
se stalo nekolik zajimavosti, ktere ostreji pripoutaly pozornost
uz tak bdelych organu komunistickeho rezimu na tuto skupinu, ktera
si proste chtela zit, jako kdyby nikdy nebyl unor 1948. Tak na
priklad Kambala byl zodpovedny za obrovsky teplomer na prumyslovce,
na nemz byl umisten umelecky napis: TEPLOMER LASKY K JOSEFU VISARIONOVICI.
Visarionovicova pozlacena busta stala vedle. Za ni byl teplomet,
ktery Kambala mel kazdy vecer zapnout. Jednou se u teplomeru zastavil
Kambala s Vorechem. Vorech se na teplomer podival a docela pratelsky
poznamenal: "Dva nad nulou. To vam, cece, nedava moc pekny
vysvedceni." Kambala teplomet zapnul, pak nekam odbehl a
Vorech teplomet vypnul. Kambala se vratil a oba odesli. Teplomer
sletel na dva nad nulou. Pak se u teplomeru zastavil reditel prumyslovky.
Teplomet zapnul a Kambalu vyhodil ze skoly. A ponevadz teplomet
nemel kdo vypnout, teplomer explodoval. Mezitim se agent STB zakousl
do Marcely Rozumovske. Chtel na ni, aby donasela na cleny kapely.
Mel drsny argument: "Vas bratr pracuje v uranovych dolech
- mame tam dost pripadu nemoci z ozareni - lecit se to neda. Vetsinou
se na to rychle umira." Marcela se nakonec otravi. Dannymu
je nabidnuto misto v tiskove agenture News Limited, a STB
se to rychle dozvi. Konci to tak, jak podobne pripady v onech
blahych dobach koncily: vsichni (s vyjimkou Dannyho, ktery nebyl
zatcen, ponevadz si ho jeden z dulezitych clenu STB zrejme setril
pro vydirani) byli zatceni. Film konci soudci vyhlasujicimi casto
desetilete tresty a uplne nakonec zazni vznesena veta zestarleho
Dannyho Smirickeho: "Nikdy jsem si neodpustil, ze jsem to
prezil."
Po prestavce s umne kalibrovanym obcerstvenim prazsti
hoste, Emil Viklicky (klavir a vedouci hudebniku najatych
v Torontu), Berenika Kohoutova (zpev solo - ve filmu hrala Marcelu),
Jan Meduna (zpev a trumpeta), Vojtech Dyk, potomek slavneho basnika,
ktery nam ve dnech velke slavy 28. rijna 1918 predpovedel, ze
"boj teprve nam nastava" (zpev solo - hral Dannyho),
Marika Soposka (zpev doprovod - ve filmu hrala Geraldinu), Margareta
Hruza (zpev doprovod) a Andrea Sedlackova - Sirjacq (reziserka
filmu a zpev doprovod) rozezvuceli sal melodiemi, z nichz nektere
jsme davno zapomneli a jine nikdy neznali. Ale jine znali a nektere
zpivala nase Lenka Novakova, mezi nimi, Zivot je
jen nahoda. Rovnez nam zazpivala i v Torontu hostujici dzezova
zpevacka Eva Emingerova. A bylo nam dobre jako zridka kdy, zvlast
kdyz skoro na konci generalni konzul Richard Krpac (ten, co to
dal vsecko dohromady), oznamil, ze posledni pulhodinu s nami byl Josef
Skvorecky s choti Zdenou Skvoreckou-Salivarovou, kteri program
sledovali z balkonu. A to nebylo jen tak: Zdena, jejiz charakter
mnozi lide obdivuji stejne jako jeji knizky a praci v 68Publishers,
mela obavy, aby vylet do divadla jejimu manzelovi, ktery se neciti
zvlast dobre, neuskodil a tak z pocatku nebyla napadem gen. konzula
zvlast nadsena. Nakonec neodolala touze sveho manzela octnout
se na chvili ve svete, ktery mel tak rad, svete iluzi, svete krasnych,
stihlych mladych zen, svete dzezu. A nadseni Zdeny se nezvysilo,
kdyz auto, ktere pro ne prijelo melo pro jejiho manzela velmi
vysoky schod, ktery nemohl zdolat. Na stesti s nimi byla jejich
pretorianska garda: prof. Michal Schomberg a lekar a herec Vladimir
Pucholt. Ti meli auto s nizsim schodem, dovezli Zdenu a Josefa
do divadla a nam vsem (a nejvic mozna hostum z Prahy, se dostalo
toho velkeho poteseni, ze mohli tvurci knihy, z ktere se vyklubal
scenar pro film, v kterem zazarili, zazpivat v zanru, ktery miloval.
Kdyz gen. konzul Krpac oznamil pritomnost Skvoreckych, ozval se
potlesk, mohutny a uprimny, jaky se casto neslysi. Ten jen zesilil,
kdyz Josef Skvorecky smekl klobouk, ktery jeste pred nedavnem
kryl bohatou kstici. Bylo v tom gestu neco pokorne lidskeho -
Josef je pokorny a co mozna mnoho lidi nevi, hluboce verici katolik.
A jeho odchod - strkal pred sebou tlacitko - velkolepy svym prijetim sveho
lidskeho udelu, mnohe z nas rozbrecel. A co je nejdulezitejsi:
dr. Skvorecky - a nakonec i Zdena - okrali laskou, ktera jim byla
tak nezistne podana...
Ale tim to neskoncilo. Jeste nas cekal hold cloveku, ktery to
vsecko spiskal, Richardu Krpacovi. A spiskal toho za sva
ctyri leta v Torontu neuveritelne mnoho, pocinaje prizvanim do
okruhu kanadskeho cesstvi rady vysoce uspesnych krajanu,
kteri stali mimo krajanskou obec. Jak nevzpomenout na program
"Praha glamorozni" v Hart Housu, akci, v niz spojil
kanadske indianske deti a ceske modelky; nebo jeho buldoci
a neobycejne uspesne prosazovani ceskeho piva nejen v Torontu,
ale i mimo. . Tech akci byly desitky. A konce (zatim) timto vecerem,
timto vpravde pametihodnym vecerem, ktery dovrsil Krpacovy zasluhy.
Casto necekanym zpusobem. Stalo se, ze byl Emilem Viklickym pozvan
k mikrofonu, aby nam zazpival. Richard? Richard Krpac? A on zazpival.
Zazpival dve pisnicky, pri jedne se doprovazel na kytare. A my
kulili oci. Ta prvni byla sladce romanticka a - jak romanticke
pisne byvaji - trochu smutna: Where The Wild Roses Grow.
Ta druha (pri ktere se doprovazel na kytaru), stara irska, I'm A
Man You Don't Meet Everyday. Myslim, ze by se v Torontu a
hlavne ten vecer v divadle, naslo jen malo lidi, kteri by s textem
te druhe pisne nesouhlasili. Richard Krpac je druhem muze, jake
opravdu nepotkate kazdy den. A k tomu - prekvapive - dovede
zpivat. A kdyz dozpival, meli jsme v ocich vlahu skoro vsichni,
vcetne Richarda. Nejen za ty pisnicky a za ten vecer. Ale za ta
ctyri leta, behem nichz nas zivot tak stedre obohatil...
PS: Vecera se zucastnilo 10 diplmoatu, vcetne americkeho, slovenskeho hon. konsula a dalisch
Josef Cermak