Epistoly prazske a kralovehradecke
Epistola prvni
Zijeme v dobe Postrizin. Vsechno se zkracuje. Mnozstvi
kratkych vjemu nas bicuje ve stale vetsim tempu. Romany nahradily
povidky, ty nahradily casopisy, nasledovaly noviny. Internet je
uz pomaly. Lidi zblbli; na hokeji cumej na baseball pres mala
digitalni zarizeni, v kine koukaji na blbosti pres mobil
Vime vsechno a vlastne mame v hlave gulas. Prepiname z jedne veci
na druhou a pokud nemame kam prepnout, usiname
Usiname, ale kdyz mame usnout, nespime. Mame poruchy spanku i
bdelosti.
Obranou proti tomu je jakysi vnitrni svet. Neusnout, byt stale
napojen na neco. Ale na co? Stredoveky clovek, hledal spojeni
s necim, co bylo nad nim. Sluchatka v usich davaji jakousi anonymitu
ci soukromi, ale neni to ono. Chceme, aby nas svet slysel, proto
je zesilujeme, aby nas slyseli spolucestujici, ale ti maji take
neco v usich. Za svuj misionarsky ci osvetovy postoj platime ztratou
sluchu. Placeme po starych dobrych casech, kdy jsme jeste slyseli
a videli. Hledame vcerejsi den, jak rikal muj otec, ale ten je
nenavratne pryc
***
Epistola druha
Do skoly v Panske ulici vedly dve cesty. Prvni zacinala rano v
7:07. Probehlo se Kisinevskou nahoru do Bajkalske, v tlacicim
se davu bylo nutne zachytit se zadnich dveri trolejbusu cislo
51. Ridicovi se po triceti az padesati metrech podarilo dvere
zavrit a my jsme byli vtlaceni dovnitr; pak projel bez zastaveni
az k Orionce, kde se pokusili nekteri posetilci jeste nastoupit,
protoze prvni lenosi jiz vystupovali. Cas od casu jsem nechapave
pozoroval stryce Otu, ktery s klidem jemu vlastnim nechaval pred
zamestnanim ujet i nekolik trolejbusu ci naopak jsem ho spatril,
jak v tomto predpotopnim dopravnim prostredku sedel na postrannim
sedadle vyhrazenem penzistum, ac do duchodu mu jeste chybelo par
let. Mirne pomackane nas to vyhodilo v Sumavske, kde jezdila jedenactka.
Chodnik byl vsak klopeny na opacnou stranu a pri nalezite rychlosti
dochazelo ke smyku. Pad mel za nasledek nechyceni jedenactky,
ke ktere bylo nutne se zavesit.
Strasnicky Thienel pouzival smetaku u predniho vchodu, kterym
byla tramvaj opatrena. Pokud chtel nekdo vystoupit, musel se snozmo
odrazit a ve vzduchu otocit a pak nasledoval beh, ktery bylo mozne
po chvili zbrzdit. Nasledoval vsak dalsi beh, podobny lyzarskemu
slalomu, mezi prislusniky pracujici inteligence, ktera se ritila
do uradu na Vaclavskem namesti.
Vse bylo zakonceno behem serii pruchodu az do Panske 3, kde cekal
casomeric reditel Hledik se stopkami a zapisoval si cilove casy
tech, kteri probehli v 7:30 a pozdeji.
Varianta B zacinala o dve minuty pozdeji, cili v 7:09, probehnutim
Vladivostockou ulici na autobus cislo 135. Ten po mezipristani
v Kodanske ulici zastavil u Ludmily na Namesti miru. Italska ulice
nebyla jiz tak zakerna, chci rici, lepe klopena, ale prijizdejici
jedenactka jiz byla obsypana a zaci z vyssich rocniku nas odhaneli
od zachytnych tyci a k naskoceni do jedouciho dopravniho prostredku
bylo nutne zachytit se tyce predni, byt u zadniho vchodu.
Cesta do skoly mela ruzna prekvapeni. Jednou po dostizich v Sumavske
ulici jsem zjistil, ze ocekavana jedenactka zrejme neprijede,
protoze chybely koleje. Jindy v Italske ulici misto jedenactky
prijela nova dvacitka a ridic mi pred nosem zavrel dvere. Na znameni
nevole, jsem mu alespon uderil do dveri. Cynicky s tramvaji opustil
zastavku. Pobliz vsak stal taxik tentokrat pilotovany nejakou
damou. Ta se zeptala, kam chci a tak jsem nesmele sdelil adresu
skoly. Ta krasna bytost, podobna andelu, mne otevrela dvere sve
limuziny znacky Volha a odvezla do skoly. Zrejme jsem byl
jedinym studentem, ktery pouzil tohoto aristokratickeho dopravniho
prostredku, aby nabyl patricne vedomosti.
Kdyz jsem se sveril se svym zazitkem dilenskemu profesoru Dvorakovi
pri pilovani pertinaxove desky, jako filosof se zamyslel a polozil
mi nasledujici kontrolni otazku: "Vis, co by byl jeste vetsi
zazrak?" Odpovedel jsem bez vahani: "Kdyby v tom aute
byl chlap." Zavrtel hlavou a jiz tehdy mel odpoved, ktera
by byla bezna az po pul stoleti: "To by byl homosexual"
Pravda, rekl to trochu drsneji. Dychtiv po poznani jsem zakroutil
po druhe hlavou a tim dal najevo, ze on je ucitel a ja pouhy student
tretiho rocniku. Bylo videt, ze na to cekal. Pak teprve zvolna
odpovedel: "Kdyby ti ten ridic ty tramvaje ty dvere otevrel."
***
Ve stredu pred vystavou spechame s Marii po Stefanikove bulvaru
v Hradci Kralove na autobus cislo 23. Dalsi jede za dvacet minut.
Stanice je asi 100 metru od nas, navic jsme v protismeru. Autobus
jiz odjizdi ze zastavky. Udelam zoufale gesto. Neco mezi vztekem,
rezignovanosti a prosbou. Ridic zastavi a otevre dvere. Vycvicen
z mladi, probehl jsem mezi projizdejicimi auty. "Jeste manzelka"
Ridic se na mne nechapave podiva, jakoby rikal: "Prece neodjedu
jen s Vami"
Pak nemam byt stoupencem katolickeho filozofa Pierra Teilharda
de Chardina, ktery tvrdil, ze pres vsechny katastrofy Buh tvori
svet evoluci a ten smeruje ke Kralovstvi Bozimu, kde prototypem
dokonalosti, cili absolutni jednickou, je Kristus.
Nikomu tuto filozofii nevnucuji, obzvlaste, kdyz jsme svedky skoro
apokalyptickych jevu primo ve stredu hlavniho mesta Ceske republiky.
Nejak jsem se jiz smiril s tim, ze zde nejezdi stare tramvaje,
na ktere se bylo mozno privesit, i kdyz jsem opet jednu spatril.
Byla vsak prazdna a jen pro turisty. Ale co zasadilo me vyprahle
dusi tezkou ranu je, ze zmizel senk Vrbovec. Posledni misto
na Vaclavskem namesti, kde tocili dobre levne vino. Vedle Batova
Domu obuvi je ted dalsi tuctovy obchod. Jeste pred Vanocemi jsme
si tu davali vonaveho Millera Thurgau za 32 Kc.
Neni uz ani levne dobre jidlo U Vladare, kde meli spanelske
ptacky za osmdesat korun. Kdyz jsme je v prosinci pozadovali,
smali se nam, tak jako v Sucheho pisnicce o skromnem muzickovi,
ktery chtel jen pul parku.
A pak ze je inflace jen 3 %, jak tvrdi pan Kalousek. Tohle je
take inflace.
***
Z hradecke vystavy Podobenstvi tela
Epistola treti
V dobe, kdy prevazuji ve vystavnich sinich digitalni fotografie,
je prevoz umeni jeste lehci nez by se puvodne zdalo. Nejen to.
Dnes muzete trojrozmerne naskenovat sochy, dat si je na disketu
a pokud v miste umeni maji digitalni tiskarnu, ci lepe receno
slovensky tlaciarnu, tak vam jsou identicke odlitky z umele hmoty
vyfrknuty primo na miste v ruznych velikostech. Z delfina muzete
mit sardinku, ale ze sardinky tezko udelate delfina v zivotni
velikosti, ledaze byste ho poskladali z cihlicek jako trojrozmernou
mozaiku. Uz se tesim, jak nekdo s touto myslenkou prijde a jak
kritici budou vykrikovat podobne jako v Bergmanove filmu: "Jak
skutecne a jak neskutecne."
Vozit originaly, byt vlastniho umeni, je veci nadmiru podezrelou.
Ono dnes jiz je jaksi podezrele vubec originaly tvorit. Nejlepsi
je stahnout si Monu Lisu z internetu a pak ji treba zmenit do
zelena a dat tomu nazev Rusalka Mona. Kritici pak se predhaneji
v komentarich o pozoruhodnem historickem kontextu, ktery existencialne
protina nasi pritomnost s vertikalou moderni technologie za pritomnosti
virtualni reality.
Pokud nepouzivate tohoto ptidepe, jste ztraceni a octnete
se na tenkem lede diletantismu a polovzdelanosti.
Navic vozit velke formaty, jak tomu bylo v nasem pripade, je zalezitosti
velice nepohodlnou a narocnou.
O tom jsme se presvedcili poprve v roce 2001 pri vystave v Bratislave,
kdy polovina obrazu zustala pri prekladani z jednoho letadla do
druheho na letisti v Praze. Misto dvou krabic dorazila pouze krabice
jedna. Bezradne jsme stali na bratislavskem letisti a jelikoz
to bylo pouze jedno ze tri letadel, ktere ten den do Bratislavy
priletelo, byl maler. Celnici zpozorneli a my jsme se jim snazili
vysvetlit, ze to jsou obrazy pro vystavu, ktera zacina v pondeli.
Naklad byl zapeceten, museli jsme sehnat spediterskou firmu, ktera
dala pulmilionovou zaruku za jednoprocentni zisk, cili pet tisic
slovenskych korun. Kdyz vse bylo odbavene, prisla druha polovina,
o kterou nemel nikdo zajem a my jsme na bratislavskem letisti
marne shaneli nejakeho celnika, ktery by nas pro zmenu proclil,
abychom meli dukaz, ze jsme to vsechno dovezli.
Od te doby davame presny soupis obrazu kanadske celni sprave pri
odjezdu, ktera nam da patricne razitko a bumazku pak ochranujeme
jako oko v hlave.
Stejnym zpusobem jsme si pocinali i v roce 2005, kdy se konala
skupinova vystava Art Canada 5 v Praze i letos pro vystavu
Podobenstvi tela v Hradci Kralove.
Velke formaty se pak nabalily na mensi valec, ktery slouzi jako
forma pro betonove sloupy. Kdyz je vse nalezite pevne narolovano,
vsune se vse do vetsiho valce a zajisti proti tomu, aby se mensi
valec ve vetsim neotacel, ci jinak nepohyboval. A na velky valec
se napise ze vsech stran FRAGILE. S takovym zavazadlem se musi
dorazit vcas na letiste, kde to nalezite zrentgenuji a pak se
jiz jen strachujete, aby to nedorazilo misto do Prahy do Hong-Kongu.
Ministr Jan Kubice s dekanem fakulty RNDr., MUDr. Miroslavem Cervinkou
I konexe jsou dulezite a my jsme jich nalezite vyuzili. Barbara
s Ladou odvezli Mariinu cast vystavy na letiste. Z letiste v Praze
do Hradce to na dvakrat zvladl synovec Daniel. Eva Mesticova pripravila
perfektni tiskovou zpravu a Michael Schönberg misto povidani
v ptidepe dal pekny pruvodni glejt ve forme dopisu, za ktery by
se nemusel stydet ani Mistr Jan.
Mila Marie:
Vztah mezi tvym umenim a mnou, a tim take mezi mnou a tebou, zacal
pred mnoha lety. Tyka se portretu Josefa Skvoreckeho, na jehoz
kline sedi jeho kocka Julinka. Obraz visi na prominentnim miste
v jeho obyvacim pokoji, takze je to vzdycky prvni vec, kterou
vidim, hned jak se usadim na svem obvyklem miste na gauci. Je
to muj nejmilejsi obraz meho ucitele, mentora a pritele, ktery
byl a zustava jednou z klicovych postav za poslednich ctyricet
let meho zivota. Mam ten obraz strasne rad, protoze zachycuje
ty nejdulezitejsi povahove rysy, ktere pro mne Josefa definuji:
jeho inteligenci, moudrost a dobrotu jinymi slovy, ony nenahraditelne
atributy lidskosti. Ackoliv jsme se osobne poznali az o mnoho
pozdeji, uvedomil jsem si uz tehdy, ze portret namalovala umelkyne.
Vez, ze toho slova pouzivam uvazene a zridka, protoze je zdevalvovano
neustalym zneuzivanim do te miry, ze ztraci svuj skutecny vyznam.
Pote co jsem videl obrazy, ktere budes vystavovat v Hradci
Kralove, ale hlavne po nasem vcerejsim rozhovoru, jsem zacal znovu
premyslet o tve praci. Napred jsem myslel, ze o ni uvazuji jinak
nez predtim, ale pak jsem si uvedomil spojitost mezi tvymi rannymi
obrazy a vecmi, na kterych pracujes nyni. Tim mam na mysli tvuj
odpor vuci zustavani na pouhem povrchu subjektu tedy necem,
co by se dalo ocekavat od nekoho, kdo je vniman a oznacovan jako
portretista, coz by bylo, pokud jde o tebe, velice mylne ve sve
nedostatecnosti a touha dosahnout daleko do hloubky organismu,
jak metaforicky, tak i hmatatelne. Klades zaroven otazky, z meho
hlediska velice zajimave, pocinaje temi nejelementarnejsimi, napriklad
'jak clovek funguje?', az po tu nejslozitejsi a nezodpoveditelnou,
'kam jdeme?'. Potrebujeme na one pouti pruvodce? A pokud ano,
kdo by jimi meli byt? Tady se opet naskytaji otazky kontinuity
a inspirace, kdyz uvadis a konfrontujes ve sve praci, bok po boku,
myslenky biblickych apostolu sv. Lukase a sv. Matouse, slepe zebraky
Pietera Bruegela ve spolecnosti soucasnych politickych velicin
a nahodneho vyberu tvych pratel. Kam jdeme? Kdo jsou ti lide,
kteri nas vedou? Lisime se nejak od Bruegelovych slepcu? Naucili
jsme se vubec neco?
jinych pracich je tva fascinace s lidskou anatomii
podnicena unikatnimi voskovymi figurinami anatomicky presnych
lidskych tel ze sbirky v muzeu La Specola na Florentske univerzite,
kterou az donedavna pouzivali medici pri studiu anatomie. Dopad
tveho vlastniho prodlouzeneho pruzkumu techto exponatu se odrazi
v teto serii tvych obrazu.
Mohl bych pokracovat ad infinitum, ale bude myslim rozumnejsi,
kdyz ostatni ponecham k odhaleni navstevnikum tve vystavy.
Skoncim tedy tim, ze tvoje obrazy nejenom prezentuji realitu a
fantazii, jak ty ji vnimas a pretvaris, ale zaroven maji stejne
dulezitou, ne-li jeste dulezitejsi schopnost evokativni.
A pokud jde o nas - vim, ze bude mnoho dalsich obrazu a take mnoho
dalsich rozhovoru.
Michal
Napad usporadat vystavu v nejstarsim sale knihovny kralovehradecke
lekarske fakulty patri kuratorovi panu dr. Josefu Bavorovi a me
sestre Olze Cizinske. Vznikl kratce po tom, co vysla v Anglii
v nakladatelstvi Piquant knizka body broken - body redeemed.
Prestoze Maria vse peclive promyslela, doslo na posledni chvili
k malym zmenam. Na stesti se do sten daly tlouci hrebiky. Kratkou
reportaz o vystave prinesl i Cesky rozhlas Hradec Kralove.
Pri slavnostnim zahajeni nechybela, jak je zde zvykem, hudba,
kterou obstaral hrou na klasickou kytaru Petr Fiala. Za fakultu
vystavu zahajil dekan prof. MUDr., RNDr.. Cervinka a za kanadske
velvyslanectvi, ktere melo patronat nad vystavou, promluvila obchodni
radova Suzanne Drisdelle-Guven. Uvod mela nejprve cesky, pak nasledovalo
predstaveni umelkyne v anglictine (obrazky ze zahajeni muzete
videt na www.paintinggallery.ca).
Nejvetsi navsteva vsak byla v nedeli 15. kvetna 2011. Pri akci
Hradec neznamy, kdy byly otevrene behem nedele historicke budovy
mesta, vystavu navstivilo podle zaznamu do 16 hodin behem toho
jednoho dne 370 navstevniku a nekteri nechali i hezky zaznam v
knize navstevniku.
Ales Brezina - Praha, Hradec Kralove
Druhy den pred galerii v Hradci Kralove