Oslava zivota Blanky Rohnove
Jedna z mnoha atraktivnich vlastnosti Blanky Rohnove byl smysl
pro humor. Pred vice nez dvaceti lety jsem byl hostem na oslave
svych narozenin. Organizovala je Blanka Rohnova. Dala mi - za
Ceske a Slovenske sdruzeni v Kanade - darek: triko s velikym symbolem
supermana na prsou. V te dobe uz jsem byl znacne sesly stary clovek,
dosahujici - kdyz jsem stal vysponovany jako struna - vysky 5
stop a 7 palcu. A Blanka mi dala triko se symbolem mladeho, vysokeho,
silneho, atletickeho muze, prakticky nejoslnivejsiho muzskeho
stvoreni na svete! Priznavam se, ze se mi to zdalo trochu drze,
ale Blanka to udelala tak roztomile, ze se mi to dokonce libilo.
Blanka byla nejcasteji popisovana jako dama, skutecna dama a nekteri,
vcetne mne, ji povazovali za zenu nejvyssi tridy. A nesmim zapomenout
na jeji pritelkyni ve Winnipegu, Evu Sailerovou, ktera, kdyz se
dozvedela o Blancine umrti, reagovala tremi slovy: "Takova
nadherna zenska !"
Blanka byla skutecna dama i nadherna zenska. Byla vibrujici zenou,
ktera se rada smala, zpivala a tancila, ktera milovala umeni a
cestovani (se svou rodinou navstivila pet kontinentu), reky a
more a hory a svoji zahradu; ktera milovala divadlo a balet a
ano, poezii (blaznive se zamilovala do kouzelne basne Frantiska
Hrubina Romance pro kridlovku. A nade vse milovala svoji
rodinu.
Nepatrila k tem, kteri se vzdavaji. V medialnich bitkach, ktere
nasledovaly prisun stovek Romu z Ceske republiky do Kanady v poslednim
desetileti minuleho stoleti, v nichz hajila cest sve rodne zeme,
byla jeji vule vytepana z nejlepsi ocele. Jak znovu dokazala
lonskeho roku, v ne vzdycky prijemne debate o tonu komunikaci
mezi nasimi organizacemi v Kanade a diplomatickou misi Ceske republiky
v Toronte.
Nejtezsi bitva, kterou bojovala, byla bitva, kterou jeste nikdo
nevyhral. Bitva s nasi smrtelnosti. Prislo to nahle. Jeden den
pracovala ve sve kancelari. Pristi den ji v nemocnici nasli rakovinu
na jatrech. O par tydnu pozdeji ji rekli, ze ma jen nekolik mesicu
zivota.
Hovoril jsem s ni kratce pote, co specialistka na rakovinu v nemocnici
sv. Josefa v Torontu ji oznamila rozsudek. Zasahlo ji to tvrde.
Videl jsem, jak ji pres oci pada opona. Jeste nechtela jit. Jeste
milovala zivot a zboznovala svoji rodinu. Trvalo ji nekolik dni,
nez se smirila se svym osudem. Pujde. Ale ne bez boje. Ani pokorne.
Pujde statecne a graciozne. Tak jako delala vsechno. Nebyla ji
dana utecha viry. Jedine, nac se mohla spolehnout, byla jeji vnitrni
sila, laska jeji rodiny a jejich pratel.
Naposled jsem ji videl - a to jsem tehdy ovsem nevedel - nekolik
hodin pred jeji smrti, 8. unora 2011. Pozdni zimni odpoledne.
Mela zavrene oci a horecnatou tvar. Horecka zbarvila jeji oblicej.
Zdalo se, ze omladla a zkrasnela. Znal jsem ji pul stoleti. Stal
jsem vedle jeji postele a myslel na odkaz, ktery po sobe zanecha.
Odkaz dobrocinnosti a sluzby bliznimu, nejdriv jako clen a - po
Erice Vieznerove - jako predsedkyne Damskeho odboru Ceskoslovenskeho
sdruzeni, a pozdeji jako narodni predsedkyne materske organizace;
a snazil jsem si vzpomenout na jeden jediny okamzik za celych
dlouhych padesat let, kdy rekla - nebo udelala - neco nizkeho,
neco, co bylo v rozporu s jejimi hodnotami, neco necestneho. Nevzpomnel.
V dusi jsem slysel - s jedinou zmenou rodu - Horatiovo rozlouceni
s Hamletem: "Ted puka vznesene srdce. Dobrou noc, sladka
princezno..."
Josef Cermak
***---