Navrat na hlavni stranu

Robert Reguly - pan reporter
O tomto - po soudu mnohych nejlepsim - kanadskem reporteru se da mimo jine rict, ze se potatil. Jeho tatinek - Slovak - i kdyz jsem jeho krestni jmeno videl hlaskovat cesky Josef Reguly, mel, jako jeho syn Robert, povest, ze se neboji ani certa. Pracoval v uhelnych dolech v Pennsylvanii, a kdyz jeho unie vyhlasila stavku a potrebovala chlapika, ktery by mel odvahu vyhodit dalkovy uhloplynovod, volba padla na Josefa (Jozefa?) Regulyho. A Jozef nezklamal. A kdyz ho zacala hledat Pinkertonova detektivni agentura, presunul se do Kanady, kde pracoval tydne 72 hodin na dopravniku na obili.
Robert svuj neklidny zivot zacal 19. ledna 1931 jako nejmladsi z sesti deti a vyrustal ve Fort William (nyni vtelenem do Thunder Bay) v Ontariu. Kdyz mu bylo pet let, sip z luku ho pripravil o zrak v levem oku. Robert se stahl do sebe, hodne cetl a zacal snit o velkem svete. Jako student na University of Western Ontario se stal clenem parasutistickeho klubu, seskakoval na fotbalova hriste a pri leteckych dnech. Pri jednom seskoku se padak neotevrel. Robert dopadl velmi tvrde. Lezel nekolik dni v nemocnici, ale nic si nezlomil. V lete 1953 seskakoval se skupinou, ktera si rikala Saskatchewan Smoke Jumpers, v severnim Saskatchewanu, aby pomahal hasit lesni pozary, s nakladem 40 liber na zadech. Skakat do plamenu, ktere preskakovaly z kere na ker rychleji, nez aby s nimi kterykoliv bezec mohl zavodit, bylo neco, na co vzpominal cely zivot. Nebezpeci a dobrodruzstvi pro neho mely neodolatelnou pritazlivost. Skupina svoji cinnost skoncila v r.1967, ale sesla se k padesatemu vyroci sveho vzniku. Reguly pri te prilezitosti komentoval jeji zanik: "Co bylo zanikem ztraceno, byla hrdost prinalezitosti ke skupine, nesrovnatelne v nadseni, s jakym napadala lesni pozary."
Tuto filozofii si sebou Reguly nesl i do sve novinarske prace, kterou zacal v Timmins Daily Press. Prace, ktere dal vsechno a ktera ho proslavila vsude, kde lide cetli noviny. Z Timmins Daily Press presel do Vancouver Province, z Vancouvru do Sudbury Star a ze Sudbury Star do Toronto Star. Toronto Star ho poslal do Washingtonu. A z Washingtonu do Vietnamu. Jeho rodina si overovala, ze je ziv, kdyz videli jeho clanek ve Staru. O jeho ceste do Vietnamu se dozvedela, kdyz ji jednoho dne zavolal z vietnamske americke vojenske zakladny. Ve Vietnamu byl k nerozeznani od americkych vojaku: nejen oblekem, ale i vyzbroji, vcetne granatu a M-16, ktere nejen nosil, ale i pouzival. Ale co videl a zazil, zmenilo jeho nazor na valku. Stejne jako pozdeji na Strednim vychode (1969-72), kde zacal s pro-izraelskymi sympatiemi a skoncil na strane Palestincu (a to zrejme i presto, ze byl cleny PLO jako vyzvedac malem popraven v uprchlickem tabore v Libanonu - zrejme v nem bylo neco z Janosika a filmovych hrdinu: s pistoli namirenou na svoji hlavu si delal legraci.... Po navratu z Vietnamu do Washingtonu psal o rasovych demonstracich, Apollu 11, volebni kampani v roce 1968. Stal prakticky vedle Bobby Kennedyho, kdyz byl v Los Angeles zastrelen. V letech 1969-72 ze zakladny v Rime psal o konfliktu mezi Palestinci a Izraelem.
Nejvic ho ale proslavily dva pripady, kdy uspel tam, kde - v prvnim pripade (Hal Banks) - FBI a RCMP neuspelo. Bankse nasel na lehatku vedle jachty v Brooklynu. Kdyz mu Banks (kanadsky uniovy vudce s prabidnou reputaci - uprchlik pred kanadskym kriminalem) velmi nezdvorile odmitl dat interview, Reguly si skocil do obchodu s kamerami, koupil si za deset dolaru Brownie Instamatic a roli filmu, vratil se k jachte a vyfotil si Bankse, jak se pokousi pred kamerou utect. Reguly byl uspesnejsi, i kdyz se jednomu ze ctyr Banksovych rvacu, kteri se za Regulym rozbehli, podarilo uderit ho obuskem - cekalo na nej unikove auto. Za tohoto solokapra dostal (celkem dostal tri) National Newspaper Award.
V druhem pripade (Gerda Munsinger) nechal za sebou v prachu CBC a The Toronto Telegram. Munsinger byla vychodonemecka prostitutka, podezrivana z vyzvedacstvi pro Sovety. Munsinger se jmenovala po svem prvnim manzelu, americkem vojaku. Do Kanady emigrovala v roce 1955 a usadila se v Montrealu. Delala vselicos, servirku, hostesku. A take se kamaradila s vysokymi vladnimi hodnostari. Dva z nich, oba fesaci, Sevigny jeste k tomu valecny hrdina (pamatuji-li se spravne, prisel o nohu) - George Hees a Pierre Sevigny byli ministry Diefenbakerova kabinetu. V dobe, kdy se kamaradili, o tom nikdo (samozrejme krome nich) nevedel. V roce 1981 byla Gerda - sikovne - deportovana. O dva roky pozdeji Sevigny rezignoval (jedna z historickych epizod, kterych bych se byval rad neviditelne zucastnil, byla schuzka Diefenbakera a Sevignyho, kdyz upekli Sevignyho rezignaci - a mozna jeste vic, kdyz planovali Gerdinu deportaci). V roce 1966 se o veci v parlamente v debate o bezpecnosti Kanady zminil ministr spravedlnosti, Lucien Cardin. Vlada oznamila, ze Gerda pred nekolika roky zemrela na leukemii. Coz by pripad elegantne ukoncilo. Jenze vlada nepocitala s Robertem Regulym, ktery Gerdu nasel zivou v Mnichove. Kdyz zaklepal na jeji dvere, moc se vylekala: myslela, ze ji jde umlcet najaty vrah. Reguly ji za exkluzivni interview dal $1,000.00. Za clanek ve Staru dostal National Newspaper Award.
V roce 1973 opustil Star. Nejaky cas pracoval pro CTV W5, prevazne na dokumentarnich filmech (jeden z nich byl vyznamenan na festivalu v New Yorku zlatou medaili) a skoncil v Toronto Sun, sve posledni a ne zvlast stastne staci. Spolehaje (snad poprve ve sve novinarske kariere) na vyzkum jineho reportera, napsal s nim clanek, v kterem se tvrdilo, ze ministr kanadske federalni vlady, John Munro, vydelal znacnou castku kseftovanim v akciich Petro-Canada, federalni spolecnosti, o niz jako ministr mel pristup k verejne nepristupnym informacim. Pred soudem informace, na niz byl clanek zalozen neobstala a Reguly spor prohral. A prisel o zamestnani. Ten pripad ho zlomil a i kdyz pokracoval v psani, hlavne clanku o zivotnim prostredi (zastaval urad reditele komunikace ve dvou ontarijskych ministerstvech), jeho sebeduvera i zdravi byly naruseny a Reguly se z techto otresu nikdy nevzpamatoval. A nikdy nezpracoval radu pribehu, ktere objevil svym neuveritelnym novinarskym instinktem. Jako pribeh advokata NHL (National Hockey League) Alana Eaglesona, jehoz pribeh sice sepsal, ale Star to odmitl otisknout (Eagleson byl nakonec souzen a odsouzen pro okradani hracu NHL klubu). Nedlouho pred svou smrti planoval napsat clanek, v nemz mel obvinit Ontario Hydro, ze od roku 1952 do roku 1972 pouzivalo v severnim Ontariu Agent Orange. Nebo pripad profesora Hugh Hambletona, sovetskeho vyzvedace, ktery behem studene valky Sovetum dodaval citlive NATO informace, ale Jean Chretien, ministr spravedlnosti v Trudeauove vlade podle Regulyho nedovolil, aby Hambleton byl stihan (nakonec byl zatcen a odsouzen v Anglii).
Zemrel 24. unora 2011. Hold mu vzdali nejvyznamnejsi z jeho kolegu, mezi nimi Peter Newman, ktery Regulyho nazval nejlepsim novinarem sve generace. Richard Gwyn zvlast vysoko ocenil Regulyho vykon v objeveni Gerdy Munsingerove, po jeho soudu vykon zatim neprekonany. Regulyho syn Eric, financni korespondent Globe and Mail, ve svem rozlouceni videl sveho otce jako soucasneho Hemingwaye, jakysi pochodujici zazrak, ponevadz jako reporter a valecny korespondent tolikrat unikl smrti. Jeho svet byl zabydlen vyzvedaci, kseftari se zbranemi, krali a kralovnami (dopisoval si s jordanskym kralem Husseinem), diktatory, hrdiny, gangstery, hromadnymi vrahy a tu a tam se svetcem... Podle Erica jeho otec nebyl nejlepsim otcem a manzelem... Stale stehovani, casta nepritomnost, pitky a koureni, mamince zivot neulehcily... Ale zanechal i neocenitelne dedictvi - ze stedrost a soucit vuci vydedenym je dar; ze schopnost zasmat se s prateli je hodno pece; ze skocit do zivota rovnyma nohama a dostat z nej vsechno je daleko zabavnejsi nez strach z rizika; a ze chudy, poloslepy prcek, zapasici s anglictinou, dokazal pouzit svoji predstavivost, vtip a elan a rozdat si to se svetem.
Roberta prezila jeho zena Ada, dcery Susana a Rebecca, syn Eric a tri vnucky. Vyslovujeme jim uprimnou soustrast.
Josef Cermak
***-

Navrat na hlavni stranu