Jindrich
Jaro je tady, ve Winnipegu, kratke jako ozvena. Prichazi
nahle a stejne tak konci. Stromy se zazelenaji pres noc a kdyz
chvatny proces raseni je ukoncen, miliony housenek se maji cile
k svetu. Osmozou zravosti vzlinaji ke korunam a v kratkem casem
navraceji jim podobu predchozi nahoty. Ovesuji vetve stromu nechutenstvim.
Na neviditelnych vlaknech pohupuji se jako miniaturni artisti,
tezknou nasyceni svezi zeleni. V tech casech se doporucuje projizdet
zatacky lemovane stromy opatrne. A kdyz zastavite vuz na krajnici,
muzete slyset praskot pripominajici spatne vyladeny prijimac.
Je to odporne a soucasne fascinujici, ta melodie hostiny v korunach
stromu. Snet na tele prirody ...
Jednoho dne v te dobe cekal na me Jindrich pred budovou Federalniho
uradu. V jedne ruce kufrik odlisujici jej od brasnicek na jidlo,
ktere nosi manualne pracujici, v druhe cigaretu. Za tech par let
v emigraci jeste ponekud zmohutnel, hlavne v obliceji. Kdyz mel
v ustech cigaretu, vypadala z dalky jako paratko.
"Tak kam vyrazime?" vital me.
"Ahoj, Jindro. Je to blizko," rekl jsem.
V lokale bez oken Jindrich polozil kabat do rohu boxiku a posadil
se az lavice potazena kozenkou zapraskala. Pres ulicku naproti
sedel chlapik v usmudlane bunde a svemu kolegovi, ktery se neustale
tupe usmival, vykladal velmi hlasite sve teorie o pricinach a
nasledcich inflace. Od baru se k nam blizila statna servirka v
bile bluze a cernych kalhotach. Zvedl jsem dva prsty, objednavaje
piva. Kyvla na srozumenou a Jindrich si neopustil: "Ta ma
kozy, clovece!"
Neomalenym pohledem se za ni dival a pak pravil zdrcene: "Dneska
sem si vydelal kulovy, kamarade!"
"Zitra to treba bude terno!" rekl jsem.
"Anebo jeste par takovejch dni a Edita bude muset do prace,
deti nedeti," rekl sklesle a pozoroval servirku prinasejici
dve kuzelkovite sklenice piva.
"Tyhle starosti sem doma nemel, tam sem porad uspesne nakupoval
a dostaval premie! A to i kdyz se pak treba ten tovar valel ve
skladisti! Nic nevadilo! Dokonce sem byl dvakrat vyhlasenej vzornym
pracovnikem! Plaketu sem dostal. A pritom, co sem si na sluzebnich
cestach uzil! Ty promeny pana Hyda v doktora Jekyla sotva vlak
vyjel na periferii! Ale to uz sem ti vykladal. Odrhovacky mladi.
Tady sem taky na cestach, ale jako pan Broucek, neskodnej vasnosta!"
"Taky uz ses starsi," rekl jsem mirne.
"Povidacky! Kulovy! Prave cim sem byl starsi, tim vic se
mi darilo! Ty rusky bestie museli prijit v dobe myho vrcholu!"
"Zachranili ti manzelstvi, Jindro."
"A ... to teda je mozny! V tom je jista pravdepodobnost.
Mozna by to prasklo. Ale ja zil! Dvoji zivot sice, hrisnej a zavrzenihodnej,
ale srdcem jsem byl doma, u Zdenicky. Byl to zivot napinavej,
jakej vedou treba pyrotechnici nebo zkusebni letci!"
Behem prvnich par let v Kanade Jindrich vystridal nekolik zamestnani.
Prodaval benzin u Essa, myl nadobi v hotelu, pracoval jako skladnik,
delal taxikare. Kdyz se zdokonalil v anglictine, absolvoval kurs
a stal se agentem jedne pojistovny. Agitoval pak, presvedcoval,
ukecaval ... nabizel klid a zajisteni pro potencialni vdovu muze
tesiciho se dosud skvelemu zdravi, ochranu nemovitosti pred neprizni
osudu. V posledni dobe uz vice v rodinach kanadskych nez ceskych.
"Ted uz se vam obema vede dobre, ne?" rekl jsem.
"No, nekdy ... teda dneska ne ... se mi zda, ze uz jsem se
uchytil. A presto! Vzdyt ja sem obcas docela sam s paninkama,
ale jeste se mi nepodarilo prozit ani zlomecek z toho, co sem
videl ve filmu The Confessions of Salesman! Akorat jednou,
ale to bylo skoro zivouci varovani pro vsechny dosud svobodny
muzsky! Jinak nic. Zblbnul sem, Jendo!" uzavrel tragicky.
"Snad bys o svych osudech mel napsat. Existuje par ceskych
exilovych nakladatelstvi. Jsme vzdelany, sectely narod. Napis!
Don Juanuv konec, treba. Je tu absolutni svoboda slova.
Vyuzij toho!"
Najednou jsem si rekl, ze to vlastne neni vubec spatny napad.
A pripomnel jsem si ty chvile, kdy jsme po tenise usedali pod
lipou se sklenicemi piva, ktera nam prodala pani Pisecka, chot
spravce klubu, byla to zena nepochybne byvaleho puvabu, nekdy
rikala: "Chvilku jsem vas pozorovala a dneska jste mi pripominali
Javorskeho!"
A Jindrich se ricne napil a temer zvolal: "To je vono, studeny
pivo pro uricenyho! Ted jeste tak rozpalenou zenskou!" Ocital
se u tematu, ktery byl jeho, v nemz se citil dobre, ve smesici
skutecnosti a fantazie!
Ale pak krotnul a tichnul, kdyz do prostor klubu vjela jeho zena
Edita s chlapcem v kocarku, od toho okamziku uz se ani koutkem
oka neodvazil podivat na Jindrisku Kocianovou, nejlepsi a nejhezci
hracku klubu.
Pojednou Jindrich pravil: "Ja ted uvazuju o jinejch vecech."
"Jako co?" zeptal jsem se.
"Zabalit to tady. Vratit se. Dneska je to mozny, bude to
jen stat nejaky prachy."
"To je tedy zprava, Henry!"
"Co tomu rikas?"
"Ze ses vul."
"Myslis?" rekl a zavolal na servirku: "Two more
drafts, please!"
A pak jsme chvili pili beze slova, mlcky.
"No ...tak tohle jsem jeste potreboval! Misto podpory brouk
do hlavy," rekl smutne.
"Jak bych mohl podporit takovou ...no ... blbovinu, Jindro?
Nejsme jeste starci a ono to tam, to co je, nemuze trvat ty jejich
vecne casy, doufam" rekl jsem. "S Hitlerem to trvalo
jen dvanact let a to nase temno trva uz tricet."
"Hitler prohral valku, ted zadna nebude, jeden se boji druhyho!"
prerusil me. "Nejses zadna kartarka, Jendo!" A dopil
svoje pivo.
Chvili na to mne zavezl domu. Pozvani na alespon kratkou navstevu
odmitnul. Dival jsem se na nim, nez odbocil kolem McDonalds na
Hlavni tridu. Tehdy, kdyz po rozlouceni odjizdel na svem motocyklu
Jawa 250 misto dvou cervenych svetel jeho vozu, zarilo mu jen
jedno na blatniku a jak se ve tme vzdaloval, vypadal jako ohromny
brouk s lampickou na zadku, svetlo se vzdalovalo a zmensovalo
a ja vykrocil po schodisti domu, na kterem to vonelo smazenou
cibulkou ...
Vladimir Cicha - Vancouver