Vzpominka na Blanku Rohnovou
- Takova nadherna zenska
Nekolik hodin pred smrti (8. unora 2011) jsem stal u jeji postele.
Mela zavrene oci a horecnatou tvar. Do pameti se mi vracel Wolkeruv
vers: Na nemocnicni postel pada svet... Na Blancinu postel
padl svet a vtiskl ji do meho povedomi. Na okamzik jsem nevnimal
nic, nez Blanku, vlastne telo Blanky na nemocnicni posteli, zatimco
jeji duse se zvolna odpoutavala od sveho docasneho pribytku. A
pak se pridruzil dalsi vers, z jine Wolkerovy basne: ...co
tezke je, co zle je, to umirani je... Blanka umirala nekolik
tydnu a bylo to bolave a tezke umirani. O to tezsi, ze prislo
necekane. Jeden den byla v zamestnani a druhy den ji nasli rakovinu
na jatrech a trochu pozdeji prisli s diagnozou: ze v nejlepsim
pripade ji zbyva nekolik mesicu.
Pred necelym pul rokem jsem psal zdravici k jejim 80. narozeninam
(narodila se 15. zari 1930). Tento nekrolog zacnu stejne (trochu
frivolne) jako zdravici, jen zmenim cas: misto je - byla
a v te zmene je zakleta - slovy Winstona Churchilla - soucast
nesmirne tragedie nasi existence na teto zemi... Zdravici
jsem zacal: Jsou lide, kteri by ji nazvali ozdobou sve komunity.
A pravem: mela vkus a elegantne se oblekala. Ale Blanka byla daleko
vic, nez jen ozdoba cehokoliv. Byla take bojovnice i duse soucitna
(ale musite si to zaslouzit). A mozna, ze ani nebyla tak soucitna.
Mozna, ze i o ni platilo, co (myslim Verlaine - nebo to byl Apolinaire?-
napsal uz dost davno o zenach vseobecne): "Tys nikdy nebyla
vsak milosrdnou, zeno, o zeno, soucite, hromadko neznych kras..."
Hromadka neznych kras? To bych se Blance do oci rict nedovolil.
Bojovnice rozhodne byla. Nikomu, ani prezidentu Ceske republiky,
Vaclavu Klausovi, s nimz se dostala do krizku na Masaryktownu
pri jeho torontske navsteve, nedovolila, aby ji predpisoval, co
je spravne a co ne. Az do pozdniho stredoveku sveho zivota jsem
pri schuzich, jichz jsme se oba zucastnili, sedel jako myska,
kdykoliv Blanka mela slovo. Prerusit ji vyzadovalo znacnou davku
odvahy: fletnovy hlas, kterym by, myslim, okouzlila i kobru, najednou
sjel do exekutivne strohe polohy: "Pockej, jeste jsem nedomluvila".
Trochu prekvapive, nas respekt k ni jenom vzrostl. Ale i tak -
z nejakeho duvodu radeji vzpominam na jeji fletnovy hlas... Bojovala
i vznesenejsi bitvy. Byla nadherna jako mluvci Ceskeho a Slovenskeho
sdruzeni v Kanade v kontroverzi kolem masoveho prisunu Romu do
Kanady koncem devadesatych let minuleho stoleti; i -lonskeho roku
- (spolu s Evou Sailerovou a Misou Fuchsovou) v diskusi o urovni
komunikovani mezi krajanskymi organizacemi a ceskymi zastupitelskymi
urady.
Blanka rada vzpominala na sve detstvi, na leta stravena na chate,
kde s partou kamaradek prohyrila kouzelne dny u reky. Na vylety
s rodici, kdy musela "pracovat": sbirat houby, jahody,
drivi, sisky... Na vanoce, kdy na Stedry den musely odpoledne
se sestrou ven. Tehdy nevedely, ze rodice ten den potrebovali
na ozdobeni stromecku skryteho za dvermi pokoje. Po stedrovecerni
veceri byly zavolany do ztemneleho pokoje, ve kterem stal ozdobeny
stromecek a pod nim darky. Jednou byla zklamana - cekala slapaci
auticko a dostala dvaceticentimetrovou hracku.
Kratce po valce - Blance zustala v pameti vzpominka na zavrazdeni
Heydricha a na vladu teroru, jez nasledovala. Na to, jak rano
po atentatu, na dvere jejich domova zabusili dva muzi a odvedli
jeji sestru k vyslechu. Gestapo hledalo devce, ktere udajne melo
patrit ke skupine, ktera zavrazdila Heydricha, a melo vzit nebo
predat kolo jednomu z nich. Gestapo sebralo devcata ve veku Blanciny
sestry a prinutila je prejit pred osobou, ktera mela ztotoznit
osobu s kolem.
Brzy po valce Blance umrela maminka a Blance na cas pripadla zodpovednost
za jeji triletou sestricku. Ale take to byl cas, na ktery rada
vzpominala, cas tanecnich, Sokola, kamaradu. A slavneho sokolskeho
sletu, na kterem cvicila jako dorostenka a se svymi sokolskymi
sestrami skandovala: "At si kdo chce to chce rika, my jsme
deti Benese a Masaryka". A kdyz k nim prisel muz v tmavem
kabate a rekl jim, ze by mely volat "At zije prezident Gottwald!"
Odpovedely: "My ale jsme deti Benese a Masaryka." Pak
prislo znarodnovani, zatykani, tyrani lidi... Blanka a jeji sestra
Liba se svym snoubencem pri tretim pokusu prekrocili hranice do
Nemecka. Protoze presli na velikonocni pondeli, americke urady
byly zavrene a vsichni tri skoncili ve vezeni. Z vezeni je dostal
pan, ktery se dozvedel, ze hranice presli Prazaci a chtel se zeptat,
jest-li neznaji jeho prazskeho znameho. Neznali, ale aby utisil
Blancin narek (poprve - a naposled - v kriminale), dal jim penize
na hotel.
Za cas se nase trojice dostala do Mnichova, kde Blanka a Liba
zacaly sit na zakazku. Nez dostali povoleni vycestovat do Kanady.
Pripluli starou lodi Nelly do Halifaxu a pak vlakem pres
celou Kanadu do Vancouvru. Blanka na tu cestu rada vzpominala:"
Poznat Kanadu od Atlantiku az k Pacifiku pri prvnim vstupu na
jeji pudu byla nezapomenutelna zkusenost". Ve Vancouvru se
vdala za ceskeho uprchlika Jiriho Rohna, ktery to dotahl na generalniho
reditele Canadian Mental Health Association (prvni generalni reditel
teto organizace, ktery nemel doktorat v medicine). Z Vancouvru
se po ctyrech a pul letech se premistili do Reginy a odtud po
dvou letech do Toronta. Narodily se jim tri deti, k nimz po case
pribyla 4 vnoucata. Hodne cestovali (Blanka to povazovala za nejlepsi
zpusob, jak utratit penize) a kdyz deti odrostly, zacala pracovat
v obchodech. V 54 letech se vratila do skoly. Vzala si tri roky
vecernich kurzu v oboru "interior design" (napsala studii
o nabytku, kterou jeji ucitel nazval nejlepsi praci, kterou kdy
cetl) a to ji umoznilo delat praci, kterou milovala a kterou velmi
uspesne delala az do okamziku, kdy si ji nechali v nemocnici.
Ti z nas, kteri ji znali blize, ji milovali pro ni samotnou. Ale
byly i jine duvody, abychom ji respektovali a meli radi: 35 roku
byla clenkou Damskeho Odboru Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni v
Kanade, zalozeneho na podzim 1960, jemuz dlouha leta predsedala
(pred ni Odbor ridily dve jine skvele zeny, Ruth Petrickova a
Erica Vieznerova) a jehoz clenky sbiraly penize a obleceni pro
ceske a slovenske uprchliky v taborech v Nemecku, Rakousku a Italii,
se zvlastnim zretelem na uprchliky, kteri bud pro stari nebo nezpusobilost
meli malou nadeji na emigraci. Uprchlikum v Kanade pomahaly najit
praci a ubytovani. Mezi jejich nejuspesnejsi projekty byl kazdorocni
bazar v Masarykove hale a kucharska kniha oblibenych narodnich
jidel, ktera vysla v roce 1965. Cinnost Damskeho Odboru byla v
roce 1964 poctena za sluzbu komunite cenou Chatelaine Award.
Po padu komunismu v CSR Blanka se svym manzelem prenesli svoji
charitativni cinnost i do CR (velkou castkou na jednu z jejich
akci prispel A. K. Velan). V roce 1997 (v te dobe byla predsedkyni
Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni v Kanade, funkce, kterou zastavala
dve volebni obdobi) udelala velky kus prace pri sbirce pro postizene
povodnemi v CR.
Blanka je nositelkou Masarykovy ceny CSSK a Ceny Jana Masaryka,
kterou ji udelil Generalni konzul CR v Kanade, Richard Krpac.
Na zpravu o jeji smrti jsme reagovali ruzne. Zuzana Hahnova napsala,
"ze nikdy nebudeme schopni splatit dluh za dobro, ktere pro
nas Blanka za sveho zivota udelala" a prisla s peknym napadem:
aby kazdy udelal jeden dobry skutek..." z cisteho srdce a
bez fanfar". Svuj navrh poslala nekolika lidem, vcetne byvaleho
velvyslance v Kanade (a nyni ve Vatikanu) Pavlu Vosalikovi. Pan
velvyslanec odpovedel: "Tato zprava mne hluboce zasahla.
Velmi jsem s tesil, ze budu moci pani Rohnovou opet pozdravit
behem sve kratke navstevy Toronta koncem unora. Uz to nestihnu.
Byla to opravdu mimoradna zena. Citim se pocten, ze jsem ji mohl
potkat. Je mi uprimne lito, ze jiz neni s nami.
Eva Sailerova: "Takova nadherna zenska...Je mi smutno."
Vsem je nam smutno, Evicko...
Pani Hana Pelnarova nam sdelila, ze za CSSK a celou komunitu polozila
na rakev krasne kvetiny predsedkyne torontske odbocky Radmila
Locherova.
Josef Cermak
