Prazsky hrad
PF 11
Tato zkratka pripomina spis nazev fotbaloveho klubu nez prani
k Novemu roku. Treba takova Prazska fotbalova jedenactka.
Pro pivo se hodi spis desitka nebo dvanactka. U Fleku pak maji
trinactku. A v roce 2014 bude ste vyroci pamatneho vyroku Josefa
Svejka: "Tak nam zabili Ferdinanda."
Zacatek noveho roku lze tedy oslavovat vzdy originalne, ale vetsinou
je to vzdy stejne: o pulnoci ze Sylvina na Novy rok letaji petardy
a poddany lid se venuje alkoholu. Druhy den pak ma kocovinu, nasleduji
predsevzeti o hubnuti, ktera vydrzi do tri kralu.
Kdyz jsem byl prvni zimu v Torontu v roce 1981, tak jsem na Silvestra
delal noviny a na pulnocni pripitek jsem dorazil pet minut po
dvanacte. Tato traumaticka zkusenost zanechala trvale nasledky.
Od te doby jsem delal vanocni dvojcisla nebo vanocni rozsirena
vydani vzdy pred vanocemi. Letos to bylo rekordne brzy. Kazdym
rokem si rikam, ze prvni cislo v novem roce vyjde s predstihem.
Pokud se mi to nepodari, tak jsou za tim nepredvidatelne okolnosti.
A co se da predvidat na Novy rok? Ani letos jsem mnoho nepredvidal.
Novy Svet
Jak jsem napsal v rijnu, cesta do Italie neni nikdy snadna. Tu
a tam se nejaka ta prekazecka vloudi. Nebylo tomu jinak ani letos
zacatkem prosince. Kdyz jsem doletel do Parize, s uzasem jsem
zjistil, ze jedno letadlo z Parize do Florencie leti prede mnou.
Pozadal jsem tedy, jestli bych mohl letet o dve hodiny drive.
Moje snaha vsak byla marna. "Vase letenka je nezmenitelna,"
znel suchy hlas za prepazkou. Podekoval jsem a vyuzil jsem lehatka,
ktera v Parizi na terminalu G2 maji cestujici k dispozici. Kdyz
jsem vsak chtel nastoupit na svuj let, tak jsem zaregistroval,
ze muj let byl zrusen. Zeptal jsem se, proc mne nemohli dat na
drivejsi let, jelikoz uz tehdy museli vedet, ze moje letadlo nepoleti.
Urednik mlcel, vystavil letenku na pristi let a dal mi odskodne,
ktere bylo v poukazce na jeden nealkoholicky drink. Podekoval
jsem. Moje lehatko bylo vsak jiz obsazene. A tak jsem vypil darovane
kafe a koupil si dve deci bileho vina za pet eur nebo-li za europskeho
bura.
Prazsti chodci
Po te, co jsem sesel o patro niz, abych nastoupil do letadla,
situace se zopakovala: "Nemame vas na seznamu cestujicich!"
a letuska bezela nekam s moji letenkou. Zatim se letadlo zaplnilo.
Po chvili se vratila a prinesla dalsi palubni letenku. Tentokrat
na jine misto. Konecne jsem se dostal do letadla. Kdyz jsem dorazil
ke svemu sedadlu, bylo obsazene. To uz mne zneklidnelo, protoze
by to mohlo znamenat presunuti do dalsiho letadla. Neznamenalo.
Letuska se bystrym okem podivala po letadle a pak mne posadila
k oknu v 11. rade. Pravda, kdyz prisel vypis mili z OK Plus, tak
jsem vlastne z Parize do Florencie neletel. Nebo letel nacerno.
Nedaleko od Hradu
Zjistil jsem, ze nejen cestovani do Italie ma svoji poezii, ale
i cestovani z Italie ma sve kouzlo. Pri zpatecni ceste nam ve
Florencii nejprve nechteli vzit kufr, protoze je prilis tezky.
Presunuli jsme tedy neco do lehciho kufru, ktery nedosahoval patricne
vahy. Kdyz jsme si dali posledni capuccino, tak prisna pani nam
pred vstupem nedovolila jit s prirucnim kufrikem do letadla, ze
je prilis tezky a ze malirsky stojan by mohl byt zbrani. Nechali
jsme tedy zabalit malirsky stojan s prirucnim zavazadlem jako
jedno zavazadlo a zaplatili deset eur za baleni a sedesat eur
za gepek a zamirili jsme uspesne pres Pariz do Prahy.
Prestup jsme zvladli s neuveritelnou sviznosti a eleganci. Bohuzel
tato sviznost a elegance chybela nasim zavazadlum. A tak z celkem
teple Florencie jsme se ocitli v zmrzle Praze bez zavazadel. Koupili
jsme si tedy listek na autobus a v letnim obleceni jsme dorazili
na Strossmayerovo namesti cekat na kufry. Cas jsme chteli vyuzit
ke koupeni kuponu na mestskou dopravu, jenze kupony jiz se neprodavaji
a je nutne si koupit tzv. Open card. Musim dodat happy-end
druheho dejstvi: Kufry dosly do pulnoci. V Praze a v Hradci Kralove
jsme stravili krasny predvanocni pohadkovy tyden, kdy svetelka
svitila, v kazdem kostele byl betlem a jeslicky, zpivaly se koledy
a kralovske zahrady byly otevrene pro verejnost.
To nejlepsi prislo na konec pri odletu. Taxik na letiste byl mirne
zpozden, protoze snezilo. Pilot vozu zvladl cestu z Letne do Ruzyne
pouze s nekolika lehkymi smyky a v relativne dobrem case. Digitalni
tabule na letisti ukazovala, ze letadlo neni zpozdene. I do Airbusu
jsme nastoupili vcas. V dobe planovaneho odletu letadlo trochu
cuklo, ale pouze cuklo. Tahacum vyprostujicim letadla ze snehu
se protocila kola a to bylo vse. Nastalo vyprostovani "skubem".
Letistni tahac se rozjel a vzdy s letadlem skubnul. Tak jsme se
po dvaceti centimetrech priblizovali k startovaci draze.
Mala strana
Kdyz bylo doskubano, tak jsme jeli odmrazovat. Misto v deset rano
jsme se dostali ke startu kratce po poledni. Na prestup v Parizi
jsme meli dve hodiny. Zpozdeni bylo priblizne stejne. Nekolik
vrstev mraku, pres ktere nasledovalo stoupani a pak zase klesani.
Pekne do mlhy, takze v Parizi nebylo na krok videt. Pristali jsme
a stale byla nadeje, ze chytime letadlo do Toronta. Jenze nas
cekalo dalsi prekvapeni: Pilot oznamil, ze musime pockat dvacet
minut na letistni autobus. Mezitim jiz bylo v letadle jako v saune.
Nejaka pani za nami dostala hystericky zachvat. Pan pred nami
se primo rozkohoutil.
To primelo jinak zkuseneho pilota letadla k tomu, aby pustil trochu
O2 do kabiny. Mirne zmodrali cestujici zacali nabirat nejprve
zelenou, pak dokonce cervenou barvu. Konecne dorazil autobus,
ktery nas vezl kolem terminalu F2, odkud startovalo letadlo do
Toronta k terminalu D2, kde jsme vystoupili a kmitali jsme s prirucnimi
zavazadly opet k F2. U Berlinske zdi, jak lze nazvat prechod
ze Schengenskeho prostoru do zbytku sveta vsak byla atmosfera
podobajici se vcelimu ulu, presneji receno srsnimu hnizdu. Pripominalo
to predcasny svatek svateho Stepana nebo-li Boxing Day.
Malostranske schody
Vyvstala hamletovska otazka boxovat ci neboxovat. Na digitalni
tabuli byl jiz napis Nastup do Toronta ukoncen. Po rychle
porade jsme se rozhodli pro druhou variantu - neboxovat a sli
jsme si ulevit na toaletu. S cistou hlavou i mocovym mechyrem
jsme zamirili k prepazce se zrusenymi letadly. Nachazela se na
konci haly. Vsem bylo jasne o co se jedna, ackoliv tam byl na
svetelne tabuli napis Air Kenya.
Tento napis nas utvrdil, ze stojime ve spravne fronte. Obcas nas
nejaky fiskus predbehl, ale to nas posilnilo v jistote, ze nase
cestovni orientace je spravna.
Trochu nas prekvapil okamzik, kdyz se urednik sedici za prepazkou
beze slova zvedl a odesel. V ten okamzik jsme si pripadali jako
muj spoluzak Bela Sandor, sverazny Madar z jizniho Slovenska,
ktery jednou nakladal hlinu na nakladni automobil, ktery po nalozeni
odjel, ale on stale hazel lopatou do prazdna. Stali jsme tedy
pred prepazkou, za kterou nikdo nesedel. Ve spravnosti naseho
pocinani nas utvrzovala narustajici fronta za nami. Ta se menila
v Papinuv hrnec.
Tucnaci pred galerii na
Kampe
V okamziku, kdy hrozil vybuch objevila se na miste urednika primo
za prepazkou blondyna, zasedla k pocitaci a zacala resit problem.
Odhodil jsem vsechny predsudky o blondynkach a vstoupil jsem do
vyjednavani. "Neslo by to pres Amsterodam a nocni let z Amsterodamu
do Toronta." "Zacvakala deseti prsty na pocitaci a rekla:
"Je to plne!" Na obrazovku jsem nevidel a tak nevim,
jestli to nebyl pouze trik na uklidneni pasazeru, ci se dostala
skutecne az do databaze KLM. Tvarila se profesionalne smutne a
my na rozdil od ni jsme skutecne truchlili. V zapeti se rozzarila
jako slunicko: "Tady mate skvele misto na zitrek vedle sebe.
Dnes vam dame hotel hned vedle letiste s veceri a rano se snidani.
V pet hodin pro vas prijede autobus na nastupiste E2."
Dali jsme si tedy svacinku a vyrazili na terminal E2.
V pet hodin vsak na nastupisti E2 zadny autobus neprijel. Mezitim
se srotil na chodniku multikulturalni dav. Teprve asi kolem pul
seste prijely autobusy a hned ctyri. Kdyz jsme se snazili proniknout
dovnitr, ridic nas poucil, ze neni pro nas. Mylil se. Byl pro
nas, ale zastup byl na nekolik autobusu. Pouze jeden smeroval
do hotelu. Nastal predcasny Boxing Day #2. S nami srdnate
v jednom siku bojovali Svedi, z druheho kridla postupovali Spanele.
Jedine uprostred vsech stal cernousek, ktery slusne pokynul tu
lidem vpravo, tu lidem vlevo. Nerozciloval se. Choval se zkratka
jako anglicky dzentleman z nektereho Dickensova romanu. Jak jsem
pozdeji zjistil, cestoval ze San Francisca do Kamerunu.
Jelikoz hotel mel byt hned vedle letiste, neprikladali jsme poloze
v autobusu dulezitost a autobus se sinul pomalu po zaplnene dalnici.
Kdyz jsme po hodine jizdy minuli stadion Parc des Princes,
bylo nam jasne, ze mirime do mesta nad Seinou. Nemylili jsme
se. Po chvili nas vitaly obrovite reklamni poutace zarici z mlhy.
Hotel byl pobliz Vitezneho oblouku. Pravda, vecere byla skromna
a bez alkoholu. Za to ve vedlejsi mistnosti plapolal ohen v krbu.
Nic nebranilo tomu, abychom si prece jen nekoupili lahev vina
a pozorovali sve mlade svedske kolegy, kteri takto travili dovolenou
misto dovolene v Dominikanske republice, kde by meli veskery alkohol
zadarmo. Po chvili si dali male pivo v nadeji, ze snad jiz zitra
odleti. Byli v poradniku. A pred vanocemi byla vsechna letadla
plna. Jejich osud byl o to tragictejsi, ze ze Svedska odleteli
vcas. I do Parize doleteli vcas. Jen na ten autobus v letadle
cekali o neco dele. Vinko nas postavilo na nohy a tak jsme vyrazili
do nocni Parize k Viteznemu oblouku.
Do Toronta jsme doleteli o den pozdeji. Byli jsme radi, ze jsme
neleteli pres Londyn. To bychom si zazpivali Tichou noc nad Temzi.
Pokud se vam zda, ze i noviny jsou zpozdene, tak je to v dusledku
predvanocni slamastiky. Den ztraceny v Parizi mne bude cely rok
chybet. Mam s tim zkusenosti. V roce 1965 jsem ztratil stokorunu
a pak mi az do odchodu do exilu v roce 1980 stale chybela a po
prichodu do Kanady jsem dostal na prechodu pokutu dvacet dolaru
a stale mi ta dvacka chybi.
Ales Brezina - Uz zase v Torontu
Dum bratri Capku v zime
Foto: M. Gabankova