Pohar horkosti pro Edu Ottovou
(2. dubna 1931 - 10. prosince 2010)
Edu Ottovou jsem poznal po svem prichodu do Toronta
nekdy v osmdesatych letech. Pamatuji se na tu partu skvelych lidi
z K-231, ktere spojovala spolecna minulost. Protoze se jednalo
o rozlicne osobnosti, bylo tezke nalezt nekoho, koho by vsichni
respektovali. A prece se takova postava nalezla: byla to Eda Ottova.
Nenapadna vlidna zena. Az teprve mnohem pozdeji jsem se dovedel
o jeji velke lasce k historii. V poslednich letech, kdyz jiz spatne
videla, poslouchala Toulky ceskou minulosti a Eda historii
znala velice dobre a kazdy ten pribeh si pamatovala velice presne.
Vazila si Komenskeho, znala osudy Bozeny Nemcove. Vsechna cedecka
mela prehrana snad za tyden a bylo to az tricet pulhodinovych
poradu. Kdyz jsem s ni na jare mluvil, tak jsem rikal: "Uz
nam zbyva pouze dve ste toulek z celkoveho poctu osm set!"
V lete, kdyz jsem ji zavolal, tak si stezovala, ze ji bolela noha
a ze se k Toulkam nedostala. Posledni zasilku jiz ani neotevrela
a cloveka jen mrzi, ze jeji talent a znalosti nebyly nikdy zuzitkovany.
To je pouze jedna stranka jejiho zivota, ale mozna, ze ne tak
nedulezita. Vzdyt prave diky historii se budouci generace dovedi
o lidech jako byla ona. (Ales Brezina)
Hezkou vzpominku na jeji zivot napsal Josef Cermak:
Byla Eduska Ottova velkym clovekem? V posledni dobe se mi mozkem
dost drze potloukala otazka, co je nejvznesenejsi lidska vlastnost,
definujici ostreji nez cokoliv jineho to nejcennejsi v nas. Delal
jsem sam sobe ruzne navrhy. Navrhoval jsem odvahu: Jan Hus v Kostnici,
Winston Churchill (nebo Douglas MacArthur) vysmivajici se smrti
uprostred bitvy, parasutisti, kteri zavrazdili Heydricha, vzdor
Karla Haslera, Milada Horakova pred soudem... Navrhoval jsem vernost.
Navrhoval jsem obetavost. Nakonec jsem dosel k ctnosti docela
nekriklave, zastrcene nekde v almare, ke ktere se hoste nevodi:
schopnost odmitnout v sobe nenavist, at zlociny spachane na nas
a na nasich drahych, na nasi zemi jsou ohavne mimo predstavivost,
at jsme vbiti do bahna, poplivani, at vesi nase nejblizsi... Tuto
skromnou, na pohled obycejnou ctnost, jsem obcas tusil jeste v
dobe, nez se mi sama definovala v dusi. Nalezame ji v bibli, v
prikazu milovat i sve nepratele, v Husove poselstvi k domovu,
byla domovem v srdci sv. Frantiska z Assisi, vyzarovala z Milady
Horakove v onom snad nejostudnejsim procesu nasich dejin. Ale
ti vsichni zili bud v jinem case nebo mimo muj blizky okruh. Edusku
Ottovou jsem znal blize, zvlaste v poslednich nekolika letech.
A byla to Eduska, v niz po mem soudu pulzovala nejsilneji ta na
pohled obycejna ctnost nedovolit ani brutalite ani nejodpornejsi
zhovadilosti, aby se nenavist zahnizdila v jejim srdci.
Eduska se manzelum Jarosovym narodila 2. dubna 1931 v Praze, studovala
na Divcim realnem gymnaziu na Vinohradech a po jeho zavreni dokoncila
studium ve Frenstate pod Radhostem, kde maturovala v r. 1950.
Se svym bratrem Aloisem (Alkem) a maminkou Marii (tatinek zatceni
unikl smrti v breznu) byla zatcena 26. cervna 1951. V procesu
od 12. do 14. unora 1952 Eduska byla odsouzena k deseti letum
zalare, jeji maminka k dvanacti letum a bratr Alek odsouzen k
smrti. Byl popraven 17. kvetna tehoz roku. Behem sveho vezneni
(dalsi ukazka spojitosti vsech veci) se Alek setkal s Frantiskem
Ottou (jeho rodina az do znarodneni, ve skutecnosti ukradeni,
komunistickym rezimem, vlastnila tovarnu na mydlo, jedle tuky
a kosmetiku v Rakovniku). Frantisek Alekovi slibil, ze jestlize
vezeni prezije, Edusce pomuze. Frantisek byl propusten na amnestii
v kvetnu 1960. Eduska byla propustena 28. cervna 1961. Nasla docasny
domov u tety Hany. Ten den vecer, kdy se vratila, nekdo zaklepal
na dvere tetina domku. Ve dverich - jak to Eduska pozdeji popisovala
- "stal hnedooky, opaleny, kudrnaty Frantisek Otta".
Po trech mesicich se stali manzeli. V roce 1966 se rozhodli odejit.
V Mariboru se rozdelili do dvou skupin. Frantisek mel 3,51eteho
syna Frantiska, Eduska 2,51etou Michaelu (Miu). Edusce se podarilo
prekrocit hranice do Rakouska (jak pozdeji vypravela Zuzane Hahnove,
v okamziku, kdy prechazela hranici mela pocit, ze je neviditelna)
a pred koncem roku dorazit do Kanady, kde na ne jiz cekala Frantiskova
sestra Marie Hanusova. Frantisek byl chycen, vracen do Prahy a
odsouzen na jeden rok do vezeni (o jeho syna se starala Frantiskova
sestra, Dagmar Rydlova). Ale i on, o dva roky pozdeji, zasluhou
mimo jinych i kanadskeho ministerskeho predsedy Pierra Elliota
Trudeau, emigroval do Kanady.
V Kanade manzele vstoupili do Masarykova ustavu a v r. 1985 inspirovali
zalozeni Klubu K-231 v exilu, jehoz clenstvo zvolilo predsedkyni
Edusku Ottovou. Z podnetu Ottovych byl na Masaryktownu Klubem
K-231 postaven pamatnik obetem komunismu, dilo sochare Josefa
Randy z Winnipegu. Eduska Ottova vedle toho po celou dobu existence
Klubu organizovala sbirky na pomoc socialne slabym politickym
veznum. Za osobni hrdinstvi a cetne zasluhy byla Eduska Ottova
v r. 2002 vyznamenana prezidentem Havlem medaili Za zasluhy II.
stupne.
Dnes jsem se znovu dival na dokumentarni film Ztracene mladi,
ktery s Eduskou pred dvema roky natocila Zuzana Hahnova a jeji
syn Brandon. Chtel jsem si potvrdit zivotnost dojmu, ktere ve
mne film zanechal, kdyz jsem ho videl poprve. Chtel jsem si pripomenout
onu epizodu, kdy se Eduska a jeji maminka vracely z ranni sichty
a pred nimi stala Sylva, Alkova zena. Sylva, se strhanym oblicejem
a zrejme u konce svych sil, jim vypravela, ze 16. kvetna 1952
dostala uredni oznameni, ze jeji manzel bude popraven druhy den
rano v 6:00. Jedina moznost dostat se v noci z Frenstatu do 6:00
na Pankrac bylo taxi - mnozi cesti taxikari te doby byli nezistnymi
hrdiny. Jeden z nich se Sylve zarucil, ze bude pred sestou na
popravisti. Byli. Sylve - ackoliv se dostavila v predepsanem case
- oznamili, ze uz je po poprave (Alek byl popraven v 5:00). Jakou
to hnusnou zver (s omluvou vsem dobrym zviratkum) rodi tato zem?
Nebo Eduscino vypraveni o dvou detech, ktere ze zoufalstvi spachaly
sebevrazdu. Nebo ta noc, kdy Eduska a jeji spoluvezenkyne -jako
skoro kazdou noc - slysely nadavky a udery a narek mucenych a
jedna z vezenkyn nahle zalomila rukama a vykrikla: "To je
hlas mojho muza... oni utlukaju mojho muza." Jak veliky by
musel byt kalich trpkosti, aby zlomil Edusku Ottovou a prinutili
ji nenavidet? Rodine ukradli majetek, Edusku a jeji matku zavreli
na deset let (maminku na dvanact) do kriminalu a vystavili kazdemu
ponizeni, jake si mravni luza dokaze vymyslit (tatinek jim jen
tak tak - smrti - unikl), bratra popravili, syn zemrel tragickou
smrti, Eduska skoro oslepla... A nezlomili. A neprinutili. Nevim,
jak skoncili jeji pronasledovatele. Ale byl jsem svedkem - skoro
az do konce -jak odchazela Eduska. Klidna, pokorne hrda, bez i
spetky nenavisti. Ten film, o nemz je tu zminka, by mel videt
cely narod. Mne hned zpocatku zaujala scena, kde Eduska popisuje,
jak do jejich statku vrazili komunisticti vykonavatele moci, rozdelili
se ve dve skupiny a zacali prohlidku. Jednu skupinu vedl velikansky
chlap, ktery Edusku zaradil do sve skupiny. Skupina mela jit po
schodech na pudu. Velikansky vudce nesel prvni. Postavil pred
sebe Edusku - kdyby na ne z pudy nekdo strilel, aby to dostala
Eduska. Eduska tehdy byla drobne stihle devce, asi tak ctvrtina
komunistickeho hrdiny. A to byl okamzik - jak to Eduska ve filmu
skoro zertovne popisuje - kdy ztratila z komunistu strach. Jestlize
jeden z jejich zabijaku se schovava za mlade devce, jak by je
mohla respektovat nebo z nich mit strach? Jak by se mohla bat
zbabelcu? A takovy je cely film. Skoro mate dojem, ze to vlastne
neni o Edusce, ze ona je pruvodkyni minulosti nekoho jineho, kdo
neumi nenavidet, ze je to historie cloveka, ktery stoji nad vlastnim
osudem.
Eduska byla zenou velike viry - povazuji si za cest (a snad i
za utechu), ze ackoliv mne nebyl dan dar viry, mezi me nejlepsi
pratele patri lide, kteri veri celou dusi. Rev. Libor Svorcik,
Rev. Ladislav Kozak. Nejhloubeji ze vsech na mne zapusobila Eduska.
Navstivil jsem ji s pastorem Kozakem nekdy pred rokem. Ke konci
navstevy nam dala modlitbu, kterou napsala "Evicka"
v Hradci Kralove v roce 1960 a Edusce ji v nemocnici, kde lezela
se zapalem plic, cetla jeji lekarka Maruska (prijmeni Eduska zapomnela).
Cetli jsme ji spolecne. Mohla byt napsana Eduskou:
Modlitba
Dekuji Ti, ze Ti slouzit smim,
za Tvou lasku, za ochranu Tvou.
Za to, ze Ti zcela nalezim.
Dekuji Ti za pokrm a strechu nad hlavou.
Za to prevelike, co mi davas,
i za to male, co mi ponechavas.
Dekuji Ti za vsechny pisne,
jez pro me kdy znely,
za tento okamzik, i za zivot cely.
Dekuji Ti za tajemstvi krize
i za velikou zari vzkriseni,
jez svetlem veku je.
Jen v nich plevel svych zalu
vidim kvest plane.
Tak malo lidi Bohu dekuje.
Prijmi muj dik i za ne.
A diky za Edusku