Adventni uvaha
Jako vsechny tradice i Advent musel nekdy vzniknout.
Pry prisel do Rima nekdy v 5. stoleti z Galie, trval 6 tydnu a
byl povazovan za dobu pustu. Teprve papez Rehor Veliky v 7. stoleti
jej omezil na ctyri nedele pred Vanocemi. Koncit ma na Stedry
den po setmeni. Postni charakter si vsak dlouho uchoval. V liturgicky
zamerenych cirkvich se to vyjadruje i barvami. Fialova nebo take
purpurova (coz je smes cervene a modre ve stejnem pomeru) je barva
pustu a pokani a je liturgickou kostelni barvou v onech nedelich,
vyjma treti nedele zvane Gaudete ("radujte se"), kdy
je povolena ruzova. V protestantskych liturgickych cirkvich se
vsak pro adventni nedele vzila barva jasne modra, jakozto symbol
nadeje a radostneho ocekavani.
Advent, jako ocekavani prichodu (Adventus) byl vsak pry puvodne
spojen nikoli s narozenim ditete-Jezise, nybrz s ocekavanim druheho
prichodu Krista Krale v moci a slave. Tomu by odpovidalo, ze puvodne
recky se vanocni svatky nazyvaly Epifania, coz znamena "zjeveni"
. Zjeveni ve smyslu objeveni se ci vystoupeni mocneho bozstva
nebo krale pred zraky shromazdeneho lidu. Pak ovsem dava smysl
jak pokani, tak radostne ocekavani, tak i to slovo advent. Ocekavat
prichod neceho, co se uz stalo, smysl nedava.
Byla tedy tehdy mysl lidi - u prilezitosti narozeni Jezisova -
obracena do budoucnosti. K tomu, co se ma stat a co je duvodem
krestanovy nadeje. Bylo to v te dobe zvlast zapotrebi. Ve staletich
po rozpadu Rimske rise, kdy jednotliva mesta a kraje se stavaly
koristi barbarskych nacelniku, se to mnohym jevilo jako konec
civilizace a zanik sveta, ve kterem se da zit. Je treba rici,
ze cirkev v tech opravdu drsnych staletich nezpanikarila, nepropadla
zoufalstvi a byt za cenu mnohych ustupku v novych
pomerech nejen prezila, ale vysla z nich nakonec posilena. To
proto, ze hledela do budoucnosti s nadeji, ktera se nedesi hruz
pritomne chvile. Co pro jine znamenalo konec, byl pro tehdejsi
krestany jen zacatek obtizne cesty na jejimz konci je kralovstvi
Kristovo.
Oproti tomu tradice adventniho vence je pomerne mlada. Zacala
pred 150 lety v sirotcinci na predmesti Hamburku, kdyz vychovatel
a teolog Johan Wichern povesil nad vchod do sirotcince kolo se
svickami na kazdy den Adventu. Deti pak vzdy po ranni poboznosti
zapalily jednu svicku. Dole byla kasicka na milodary. Zvyk se
rychle rozsiril a prenesl i do kostelu, ovsem uz v dnesni podobe
se ctyrmi svicemi. Svym pocatkem je to tedy gesto pro chude. A
chudi se z neho raduji. Proste a dustojne. To je gesto chudych.
A to je zpritomnele evangelium, nebot to je preci predevsim pro
chude. Prosty a dustojny oproti ponekud kycovitym jeslickam
je i adventni venec.
Jan Kozlik - Mseno u Melnika