Delal jsem jitrnice
Toz (to slovo jsem si zamiloval, protoze ho hodne uzival zakladatel
statu, ktery (ani zakladatel ani stat) uz - bohuzel - neni mezi
zivymi). Potezkejte si to slovo na jazyku: ucitite jeho hutnost,
jeho zavaznost, jeho uzitecnost, jeho sobestacnost. Reknete "Toz"
a vlastne uz nic jineho rikat nemusite. Ale aby tomu tak bylo,
musite byt mozna Masarykem (Masaryk to vubec s kratkymi slovy
umel: pamatujete se na tu scenu v Capkovych hovorech s TGM? Nemam
tu knizku pred sebou a v tom chaosu, ve kterem ziju, by mi trvalo
asi tak mesic, abych ji nasel a tak se musim spolehnout na svoji
pamet a vsichni vime, jak to s nasi pameti po petaosmdesatce
vypada. TGM a Capek sedeli v lanskem parku v brezove besidce.
Mlceli. Byl nadherny podzimni (myslim, ze podzimni) den. Kdyz
uz mlceli hodnou chvili, Masaryk rukou ukazal pred sebe a rekl
jedine slovo: "To" a tim jedinym slovem - jeste o hlasku
kratsim nez "toz" - pro Capka objal vsechnu krasu toho
okamziku.
To jsem se zase zatoulal. Ale to se mi stava: zacnu v Torontu,
mam namireno do Oakvillu, ale kdyz tam dojdu, jsem v Calgary...
Toz jitrnice. Podle titulku by se zdalo, ze jsem ty jitrnice udelal
ja. A to by nebylo docela pravda. Ona by to vlastne vubec pravda
nebyla. Ja jen tak... Ale od zacatku. Par kroku na sever od Davenport
Road, a o par kroku vic na zapad od ulice Dufferin, je kostel
sv. Pavla, plnym jmenem Slovensky evanjelicky kostol augsburskeho
vyznania sv. Pavla, v nemz zije (a pracuje) Rev. Ladislav Kozak
se svoji choti Katarinou a - kdyz je tady - synem Lackem (ktery
je prave v Oxfordu a je vazne nebezpeci, ze chudak skonci s vedeckym
doktoratem. A v tom kostele se deji podivne veci. Kazdy rok pocinaje
polovinou listopadu se v spolecenskem sale kostela (normalne
se tam konaji spolecenske a kulturni dychanky - to jsem rad, ze
si na mne to slovo vzpomnelo, moc se mi libi) za tmavych veceru
schazeji muzi a zeny k tajemne cinnosti, ktera se nekdy rozsiri
i k pastorove rezidenci a garazi. Jsou dny, kdy se z kominu vali
tezky dym a cely kostelni objekt vydechuje uzeninovou vuni. Podivne
misto... A letos, tyden pred koncem mesice listopadu, me pastor
Kozak pozval, abych k nim vecer prisel. S pastorem Kozakem a mnou
je to tak: nesouhlasime spolu skoro v nicem (snad az na obdiv
k Masarykovu Ceskoslovensku), ale jsme kamaradi. Dokonce dobri
kamaradi. Tak jsem sel. Byl vecer, pocasi pozdne listopadove (ale
ne mekce, bezvetrne melancholicke, jak nektere listopadove vecery
byvaji). Prisel jsem ke kostelu. Byl obklopen desitky aut. Ze
dveri kostela vychazela prijemna kuchynska vune. Sesel jsem do
kostelniho podsveti a pred ocima se mi rozevrelo panorama okamziku
pokoje a miru: tu a tam dva nebo tri lidi v milem rozhovoru, za
stolem sedeli muzi a zeny a pochutnavali si na ovaru a speku,
ktery zapijeli vinem a obcas i naprstkem slivovice, uvnitr u ploten
bdelo nekolik dalsich, trochu unavenych, ale radostnych tvari.
V raji to nemuze vypadat stastneji.
Toz jitrnice na Davenport Road. V podstate velikanska zabijacka.
Vlastne zpracovavani plodu zabijacky. U sv. Pavla nikdo nezabijel.
Ponevadz jsem kluk z chalupy, o tech zabijackach neco vim. Rano
prisel reznik, nejdrive se sekyrou, v pozdejsich letech s bambitkou
a jednomu prislusniku praseciho rodu predcasne ukoncil pozemsky
pobyt. Prestoze vim, ze v moudrych knihach je psano, ze cloveku
bylo svereno panstvi nad vsim zivym i nezivym na teto planete,
nikdy jsem se docela nezbavil pocitu - i kdyz neprime - viny za
smrt cehokoliv ziveho v mem okoli (i s utrzenim kvetu mam potize
- pokud neni utrzen, aby nekomu delal radost). S vyjimkou mravencu,
kdyz mi lezou, kam nemaji. Ale presto, ze mam tenhle uslechtily
pocit, nevadi mi to, abych maso s chuti nejedl. Proste pokrytectvi.
Jedinou omluvu nachazim v tom, ze nejsem sam. Jeste vetsim pokrytcem
v tomto smeru byl jeden z mych nejvetsich idolu, Winston Churchill.
Po jedne z vojenskych porazek byl svoji konzervativni stranou
vystrcen za dvere. Koupil si rezidenci Chartwell Manor, kde zil
az do smrti. Tam maloval, zednicil, choval kachny, husy a slepice,
udelal si rybnicek, kde pestoval kapry a psal sva nesmrtelna dila.
Mezi tou drubezi byl houser, ktereho Churchill povazoval za sveho
kamarada. Az prisel den (a ted zacinam, z lenosti, opisovat ze
sve knizky Winston Churchill - Nastin zivota: "Az prisel
den, kdy pani Churchillova usoudila, ze houserovo misto je na
pekaci. V ten den, kdyz nic netusici Churchill usedl ke stolu,
jeho pani prinesla na tacu housera s zadosti, aby ho Churchill
rozkrajel. Zdrceny Churchill odmitl: "Copak mohu krajet sveho
dobreho kamarada?" To mu ovsem nevadilo, aby dukladnou porci
sveho kamarada nesnedl."
Toz jitrnice v kostele sv. Pavla. Najednou se z kuchyne vyritila
skupina muzu s velikou plechovou nadobou, z niz vychazel vonavy
kour. Muzi, vsichni zrejme hrdinove dobrovolne prace i kdyz jasne
odbornici na slovo vzati, vysypali obsah nadoby (ryzi) na stul
nejblize kuchyne a hned dorazili jini muzove s drevenymi i jinymi
(myslim) lopatickami a zacali ryzi rozhrnovat. A pak prisel zrejme
hlavni kouzelnik (a ja si zacal predstavovat, ze jsem ve filmu
o Potterovi) s jinou velkou kisnou a tam mel spoustu sacku, z
nichz vynasel v hrstech vselijaka vzacna koreni, ktera po hromade
na stole rozhazoval tak dokonale, ze se alespon prasecek koreni
dostal na kazde z milionu zrnecek ryze. A prichazeli dalsi zrucni
muzove s dalsimi kouricimi nadobami a vrchni kouzelnik napajel
hromadu na stole vselijakymi lektvary a muzi s lopatkami a pak
i vydrhnutyma rukama zacali michat stale bohatsi material na stole.
Dlouhou dobu jsem stal s otevrenou pusou (alternativni nazev pro
tento otvor by se tu hodil lip), pak do mne neco vjelo a ja se
sam pasoval za clena hrdinne skupiny kolem stolu a rukama (vydrhnutyma)
zacal prohrabovat a prehrabovat a posouvat ty zahadne materialy
na stole s takovou vasni, ze ani jedine ryzove zrnicko nezustalo
nedotceno. Potom prisly dva dalsi pracovni utvary nesouci dela.
Na kazde strane stolu umistili jedno delo, z dela vytahli velkou
prazdnou patronu, kterou az na okraj naplnili zpracovanou ryzi,
na hlaven nasadili stovky metru dlouhe strevo (nebo neco podobneho),
jeden z hrdinu necim na delu tocil, z hlavne vychazela ryze rovnou
do streva. Vedle hlavne stal zrejme mimoradne vyskoleny pracovnik
a jak strevo prochazelo jeho rukou, kazdych 13 cm (priblizne)
strevem podivne zatocil, takze z jeho ruky strevo pokracovalo
uz ve forme jitrnicek, i kdyz jeste spojenych. Pak se tento vyrobek
odnesl do kuchyne, hodil do kotle nebo hrnce a znovu uvaril. Dalsi
dulezity krok v tomto neskonale komplikovanem procesu: muzi a
zeny, zrejme trenovani v behu s prekazkami i v behu stafetovem
z kuchyne vynaseli lavory plne dosud neoddelenych jitrnic. Lavory
polozili na konci dlouhych stolu, kde uz na ne cekali jini odborni
pracovnici s krvelacnymi nozi a jakmile se lavor s jitrnicemi
pred nimi objevil, kazdy se zmocnil klubka jitrnic a citlive pouzitymi
krvelacnymi nozi prerezavali pupecni snuru mezi jitrnickami. Moji
partnerkou byla zvlast slavna operatorka, sama pani Margita Sadlonova,
jejiz kazdy pohyb jsem uzkostlive napodobil. Ale byla ke mne hodna,
ani jednou mi nedala pohlavek. Mohl bych o tomto jedinecnem dobrodruzstvi
psat jeste dva dny, ale jak rikavali lide skoro stejne moudri
jako ja: v nejlepsim prestat!
Ale ne driv, nez se s Vami podelim o informaci, nadmiru pertinentni:
Kdo byli hlavni herci v tomto povytce slovenskem dramatu? Starosta
bazaru, Michal Pavlis; predseda cirkevneho sboru, Jan Petkovsky;
podpredseda: Jan Malincik; majstr masiar, Daniel Lovas; hlavna
kucharka Ruzena Lovasova. Pracoval tam kdekdo: vsiml jsem si Anny
Hlozanove, Viery Petkovske, Jaroslavy Malincikove, Margity Sadlonove.
Take Katariny Kozakove a pastora Ladislava Kozaka. Ale ti dva
delaji porad. Se vsemi se mi krasne pracovalo. No a jake jsou
vysledky?
Vyrobili jsme kolem 1120 jaternic a na klobasy bylo zpracovano
98O kg masa. A ani nevim kolik speku. Vsecko jsem to ochutnal.
Muj odborny zaver: jde vesmes o vyrobky prvotridni kvality. V
sobotu na bazaru skoro vsecko prodali.
Josef Cermak