From Generation to Generation
(Z generace na generaci) - Agnes Tomasovova
Koncem rijna jsem se zucastnil v North York Centre for the Arts
- skoro bych rekl slavnosti: zahajeni letosniho "Holocaust
Education Week" (Tydne holokostove vychovy). Seslo se nas
na tisic, samozrejme, prevazne Zide. Slyseli jsme vynikajici hudebni
program a projevy, ale vecer patril sedmi obdivuhodnym lidem,
kteri prozili hruzy nacistickeho rezimu a podali o tom svedectvi.
Poradatelem vecera byla Azrieli Foundation zalozena v roce
2005, aby sbirala a uchovavala pameti a deniky tech, kteri nacismus
prezili a nasli novy domov v Kanade, a podilela se o jejich svedectvi
s co nejvetsim poctem lidi (knihy jsou zdarma rozesilany knihovnam
a vzdelavacim institucim a ruznym programum v Kanade a darovany
kazdemu, kdo se zucastni akci Azriel Foundation). V prvnich
dvou seriich pameti vysla napriklad i kniha Johna Freunda, anglicky
(Spring's End) v prvni serii a francouzsky (La fin du
printemps) v druhe serii. V letosni, treti serii, byly uvedeny
dalsi ctyri svazky: The Shadows Behind Me (Willie Sterner),
Knocking on Every Door (Anka Voticky), Fleeing from
the Hunter (Marian Domanski) a From Generation to
Generation (Agnes Tomasov).
Nejsme nejuslechtilejsi z zivocichu, obyvajicich nasi planetu.
Kdybychom soudili podle posledniho stoleti, jsme asi to nejhorsi,
co se zemekouli prihodilo. Sotva neco (leda armageddon, rozhodna
bitva mezi dobrem a zlem na konci sveta) se v zbesile nenavisti
cloveka k cloveku vyrovna nacistickemu ci komunistickemu experimentovani
s lidskym osudem. A mezi vsemi pribehy zhovadilosti ma nepochybne
prvenstvi vyvrazdeni sesti milionu evropskych zidu. A prece prezili
- jako narod. I jako vira. Take (a hlavne) proto, ze rodi lidi
jako Agnes Tomasovova, Anka Voticka (ktera se bohuzel nemohla
vecera zucastnit, ale slyseli jsme ji cist uryvek z jejich pameti
elektronickym prenosem z Montrealu), William Sterner, Marion Domanski
(a ctyri, jichz pameti jsou v priprave: William Tannenzopf, Renate
Krokauer, Alex Levin a Ann Szedlecki). A take proto, ze se rodi
lide, jako David J. Azrieli, zakladatel Foundation, nesouci
jeho jmeno, kteri nedovoli, aby obeti jejich rodu byly zapomenuty
a kteri dovedou primet i ne-zidovsky svet, aby vzdal uctu (Kanadsky
denik The National Post pretiskl z jejich pameti jednu
kapitolu a kanadska televize s ni natocila dlouhy interview).
Agnes Tomasovova se narodila jako Agnes Grossmannova 16. cervna
1930 v Bardejove. Maminka ji umrela, kdyz ji byly necele dva roky.
O rok pozdeji se jeji otec ozenil znovu. S zenou, ktera se Agnes
postupne ukazala v nejhorsim macesskem svetle. V r. 1934 se Agnes
narodil bratr Ivan, s kterym mela pekny vztah, ale nejradeji mela
dedecka a babicku, Zelmu a Armina Kohnovy z matciny strany a stryce
Jozku a Bandiho, s kterymi travila stastna detska leta v Levicich,
blizko madarskych hranic, naposledy v roce 1938. Behem pristiho
roku Madari zabrali Levice a Ceskoslovensko poprve zmizelo z mapy
sveta. V roce 1941 Tisuv Slovensky stat uzakonil protizidovske
zakony, inspirovane nacistickymi Norimberskymi zakony z
roku 1935, a brzy na to se stal partnerem Hitlerova Nemecka v
reseni zidovske otazky jednou pro vzdy (jak si mysleli) a v konecnem
reseni deportaci vsech Zidu do koncentracnich taboru a plynovych
komor. Jedina ochrana pred deportaci byla uzitecnost nekterych
Zidu v statnim hospodarstvi nebo v zivote komunity. Otec
Agnes byl zubni lekar a jeho rodina byla (docasne) z deportace
vynata. V roce 1942 bardejovsti hodnostari premluvili skupinku
Zidu vynatych z deportace (vcetne Agnesiny rodiny), aby prestoupili
na protestantskou viru. Jak se blizila fronta (bitva u Stalingradu
v roce 1943 byla predznamenanim konce Hitlerovy tisicilete rise),
slovensti partyzani se pokusili odstranit Tisuv rezim. Prohrali
a Nemecko prevzalo primou vladu na slovenskem uzemi. Agnes a jeji
rodina uprchli do hornateho a zalesneneho prostoru Nizkych Tater,
kde s dalsimi zidovskymi rodinami pod ochranou mistnich partyzanu
prezivali v primitivnich podminkach do okamziku, kdy se sovetska
armada probojovala na uzemi Ceskoslovenska. Potom se jeji rodina
se skupinou partyzanu vydala na krkolomny pochod uprostred zimy
po horske stezce smerem k sovetske armade. Se sovetskymi vojaky
se setkali 12. brezna 1945 ve vesnici jmenem Hel'pa. Dospeli Zide
jim z vdecnosti libali ruce. S koncem valky prisel cas rozhodovani:
maji odejit nebo zustat. Zustali a presto, ze vdecili sovetske
armade za vysvobozeni, vetsina Zidu odmitala unorovy puc, a mezi
rokem 1948 a 1950 skoro 25 000 Zidu opustilo Ceskoslovensko. Vetsina
volila Izrael. Agnes se provdala za Jozefa Tomasova, s nimz mela
dve deti, Tomase a Katku. Zatim zustali, i kdyz s rostoucimi pochybnostmi:
antisemitismus se uhnizdil nejen v komunisticke strane (presto,
ze rada Zidu, vcetne Rudolfa Slanskeho zaujimala ve strane vyznamna
mista), ale i mimo ni. V procesu s trinacti vedoucimi cleny strany
v roce 1952 bylo obzalovano 11 Zidu. 11 obzalovanych, vcetne Slanskeho,
bylo popraveno. Zatykani Zidu pokracovalo. Mezi nimi byl i Agnesin
manzel, ktery byl propusten teprve v prosinci 1958. Prislo Prazske
jaro a Dubcek a nova nadeje, ktera byla definitivne pohrbena v
srpnu 1968 Bratislavskou rezoluci vernosti Sovetskemu svazu, nasledovana
bratrskou okupaci. 70 tisic lidi, vcetne kolem 3400 Zidu( (mezi
nimi Agnes a jeji rodina) opustilo Ceskoslovensko. V obdobi od
zari 1968 a koncem roku 1969, Kanada prijala kolem 12 000 ceskoslovenskych
uprchliku. Take Agnes a jeji rodinu. Tomasovovi se usadili v Torontu,
kde si vybudovali pro sebe, sve deti a dnes uz i pravnuky - velmi
uspesny zivot.
Ale to jsou data, ktera by se - s urcitymi obmenami - dala pouzit
pro dlouhou radu lidi. A nejen Zidu. Minule stoleti bylo stoletim
uprchliku - po celem svete jsme se mordovali a vyhaneli z domovu.
Jen nepokorni mezi nami si mohou polichotit, ze nikdy nepocitili
nutkani (na stesti vetsinou hned vetovane) nekomu dokazat, ze
my jsme lepsi nez on, ze nas tatinek je silnejsi nez jeho tatinek,
nas Buh vznesenejsi nez jeho Buh, nase pravda jedina pravdiva
pravda. A kdyz to nepochopi, zakroutit mu krk. Je treba znacne
davky pokory, abychom se plne priznali k svemu vlastnimu zivotu.
A to je prvni vlastnost, ktera na sebe upozornila, kdyz jsem zacal
cist Z generace na generaci. Ne pokora pokorovita (nove
slovo), ne pokora na kolenou, ale pokora skoro hrda, ktera nabizi
zaznam o svem zivote bez okraslovani - a co je na zaznamu snad
to nejpokornejsi: je to zaznam bez nenavisti vuci komukoliv. Je
to pokora pravdivosti o sobe i vuci sobe.
Je to zaznam o lasce, ktera pretrva smrt. Takova byla Agnesina
laska k jeji mamince, ktera ji umrela kdyz ji nebyly ani dva roky
a jejiz smrt si odmitla pripustit az do svych sedmi let. A jeste
ve svych pametech pise:" Moje maminka mne opustila 17. brezna
1932. Ve sve dusi vsak citim, ze me nikdy neopustila. V techto
pametech jsem nikdy nenapsala slova "zemrela matka",
protoze i v pokrocilem veku sedmdesati tri let citim, ze moje
maminka je stale se mnou."
Je to zaznam zeny s citlivou dusi. Kdyz se narodil jeji bratr
Ivan, byla u sve milovane babicky a dedecka v Levicich. Jeji stryc
Jozko, ktery byl velky pan u zeleznice, ji vezl do Bardejova pozdravit
noveho bratricka. Agnes o te ceste pise: "Cestovali jsme
se stryckem Jozkou prvni tridou. Okna byla otevrena a Jozko ukazal
na letici capy a rekl, ze ti capi mi prinesli meho bratra. Celou
cestu do Bardejova jsem stala u okna a dekovala capum za dar meho
bratricka....Milovala jsem ho od prvniho okamziku a byla o nej
tak starostliva, ze kdykoliv se rozplakal, zadala jsem, aby byl
okamzite nakrmen."
Mela duvod, aby zatrpkla. Ve skole se k ni (a k zidovskym detem
vubec) nezidovske deti chovaly s brutalnosti, jakou by clovek
od tvorecku s andelskou tvarickou necekal: "V roce 1939,
Zidi a osoby nezidovske rasy chodili do stejne skoly a vetsina
nezidovskych deti se k nam chovala hrozne. Nemohli jsme si hrat
v parku uprostred mesta: napis pri vchodu do parku oznamoval:
Zidum a psum vstup zakazan. Divala jsem se na nezidovske
deti, ktere si tam hraly a myslela si: Proc ja nemohu byt jako
ony?"
A proces degradace pokracoval. Na podzim roku 1941 byly zrizeny
pracovni tabory v obcich Sered, Novaky a Vyhne. 18. dubna 1942
stovky povozu tazenych konmi svezlo Zidy z okoli k vlaku v Bardejove
a o mesic pozdeji, 15. kvetna, vsichni Zidi v Bardejove (s vyjimkou
lidi jako jeji otec) byli nahnani do hlavni synagogy a mensich
modliteben. "Deportace Zidu, kteri byli drzeni v synagoze
zacala 15, kvetna 1942; mnohem pozdeji jme zjistili, ze byli deportovani
do Lublinske oblasti v Polsku. Byli namackani do dobytcich vagonu,
v kazdem vagonu jich bylo osmdesat, bez jidla a bez vody. Deportace
v Bardejove pokracovaly az do rijna 1942. Celkem bylo ze Slovenska
do Polska deportovano pres 58 000 Zidu, 2000 z nich z meho rodneho
Bardejova." (Vetsina zahynula v plynovych komorach v Osvetimi.)
Agnes mela duvod k zatrpknuti i v chovani sve nevlastni matky,
ktera se k ni chovala brutalne, zvlast v dobe, kdy se cela rodina
(s vyjimkou Agnesina otce) ukryvala v lesich na pokraji Nizkych
Tater a Agnes, tehdy ctrnactileta (jeji nevlastni matce tehdy
bylo tricet osm let) musela pro celou rodinu prinest vodu a drivi.
Nezatrpkla. Ani kdyz ji macecha donutila, aby slibila, ze svemu
otci nikdy nerekne, jak se k ni macecha chovala. Slib dodrzela.
Jeji zaznam je svedectvim zeny, ktera zila pravdive a o svem zivote
vydala pravdive svedectvi.
Pri psani teto recenze mi prisel na mysl osud jine zeny, stejne
jako Agnes narozene - a skoro ve stejnem case - v Ceskoslovensku,
Edusky Ottove. Ale zatim co na Edusku Ottovou dopadala jedna morova
rana za druhou a ona je prijala s dustojnosti hrdinky recke tragedie,
Agnes se svym manzelem nasli pokojne a slunne zatisi pro sebe
a sve vnuky a pravnuky. Zni to skoro ironicky: dva lide, jimz
se svet pokousel vzit jejich zivoty (a v milionech jinych pripadu
se mu to podarilo) dali svetu deti a vnuky, kteri - nemylim-li
se - jsou skoro vsichni ochranci zivota, lekari...
Josef Cermak