Navrat na hlavni stranu

From Generation to Generation (Z generace na generaci) - Agnes Tomasovova
Koncem rijna jsem se zucastnil v North York Centre for the Arts - skoro bych rekl slavnosti: zahajeni letosniho "Holocaust Education Week" (Tydne holokostove vychovy). Seslo se nas na tisic, samozrejme, prevazne Zide. Slyseli jsme vynikajici hudebni program a projevy, ale vecer patril sedmi obdivuhodnym lidem, kteri prozili hruzy nacistickeho rezimu a podali o tom svedectvi. Poradatelem vecera byla Azrieli Foundation zalozena v roce 2005, aby sbirala a uchovavala pameti a deniky tech, kteri nacismus prezili a nasli novy domov v Kanade, a podilela se o jejich svedectvi s co nejvetsim poctem lidi (knihy jsou zdarma rozesilany knihovnam a vzdelavacim institucim a ruznym programum v Kanade a darovany kazdemu, kdo se zucastni akci Azriel Foundation). V prvnich dvou seriich pameti vysla napriklad i kniha Johna Freunda, anglicky (Spring's End) v prvni serii a francouzsky (La fin du printemps) v druhe serii. V letosni, treti serii, byly uvedeny dalsi ctyri svazky: The Shadows Behind Me (Willie Sterner), Knocking on Every Door (Anka Voticky), Fleeing from the Hunter (Marian Domanski) a From Generation to Generation (Agnes Tomasov).
Nejsme nejuslechtilejsi z zivocichu, obyvajicich nasi planetu. Kdybychom soudili podle posledniho stoleti, jsme asi to nejhorsi, co se zemekouli prihodilo. Sotva neco (leda armageddon, rozhodna bitva mezi dobrem a zlem na konci sveta) se v zbesile nenavisti cloveka k cloveku vyrovna nacistickemu ci komunistickemu experimentovani s lidskym osudem. A mezi vsemi pribehy zhovadilosti ma nepochybne prvenstvi vyvrazdeni sesti milionu evropskych zidu. A prece prezili - jako narod. I jako vira. Take (a hlavne) proto, ze rodi lidi jako Agnes Tomasovova, Anka Voticka (ktera se bohuzel nemohla vecera zucastnit, ale slyseli jsme ji cist uryvek z jejich pameti elektronickym prenosem z Montrealu), William Sterner, Marion Domanski (a ctyri, jichz pameti jsou v priprave: William Tannenzopf, Renate Krokauer, Alex Levin a Ann Szedlecki). A take proto, ze se rodi lide, jako David J. Azrieli, zakladatel Foundation, nesouci jeho jmeno, kteri nedovoli, aby obeti jejich rodu byly zapomenuty a kteri dovedou primet i ne-zidovsky svet, aby vzdal uctu (Kanadsky denik The National Post pretiskl z jejich pameti jednu kapitolu a kanadska televize s ni natocila dlouhy interview).
Agnes Tomasovova se narodila jako Agnes Grossmannova 16. cervna 1930 v Bardejove. Maminka ji umrela, kdyz ji byly necele dva roky. O rok pozdeji se jeji otec ozenil znovu. S zenou, ktera se Agnes postupne ukazala v nejhorsim macesskem svetle. V r. 1934 se Agnes narodil bratr Ivan, s kterym mela pekny vztah, ale nejradeji mela dedecka a babicku, Zelmu a Armina Kohnovy z matciny strany a stryce Jozku a Bandiho, s kterymi travila stastna detska leta v Levicich, blizko madarskych hranic, naposledy v roce 1938. Behem pristiho roku Madari zabrali Levice a Ceskoslovensko poprve zmizelo z mapy sveta. V roce 1941 Tisuv Slovensky stat uzakonil protizidovske zakony, inspirovane nacistickymi Norimberskymi zakony z roku 1935, a brzy na to se stal partnerem Hitlerova Nemecka v reseni zidovske otazky jednou pro vzdy (jak si mysleli) a v konecnem reseni deportaci vsech Zidu do koncentracnich taboru a plynovych komor. Jedina ochrana pred deportaci byla uzitecnost nekterych Zidu v statnim hospodarstvi nebo v zivote komunity. Otec Agnes byl zubni lekar a jeho rodina byla (docasne) z deportace vynata. V roce 1942 bardejovsti hodnostari premluvili skupinku Zidu vynatych z deportace (vcetne Agnesiny rodiny), aby prestoupili na protestantskou viru. Jak se blizila fronta (bitva u Stalingradu v roce 1943 byla predznamenanim konce Hitlerovy tisicilete rise), slovensti partyzani se pokusili odstranit Tisuv rezim. Prohrali a Nemecko prevzalo primou vladu na slovenskem uzemi. Agnes a jeji rodina uprchli do hornateho a zalesneneho prostoru Nizkych Tater, kde s dalsimi zidovskymi rodinami pod ochranou mistnich partyzanu prezivali v primitivnich podminkach do okamziku, kdy se sovetska armada probojovala na uzemi Ceskoslovenska. Potom se jeji rodina se skupinou partyzanu vydala na krkolomny pochod uprostred zimy po horske stezce smerem k sovetske armade. Se sovetskymi vojaky se setkali 12. brezna 1945 ve vesnici jmenem Hel'pa. Dospeli Zide jim z vdecnosti libali ruce. S koncem valky prisel cas rozhodovani: maji odejit nebo zustat. Zustali a presto, ze vdecili sovetske armade za vysvobozeni, vetsina Zidu odmitala unorovy puc, a mezi rokem 1948 a 1950 skoro 25 000 Zidu opustilo Ceskoslovensko. Vetsina volila Izrael. Agnes se provdala za Jozefa Tomasova, s nimz mela dve deti, Tomase a Katku. Zatim zustali, i kdyz s rostoucimi pochybnostmi: antisemitismus se uhnizdil nejen v komunisticke strane (presto, ze rada Zidu, vcetne Rudolfa Slanskeho zaujimala ve strane vyznamna mista), ale i mimo ni. V procesu s trinacti vedoucimi cleny strany v roce 1952 bylo obzalovano 11 Zidu. 11 obzalovanych, vcetne Slanskeho, bylo popraveno. Zatykani Zidu pokracovalo. Mezi nimi byl i Agnesin manzel, ktery byl propusten teprve v prosinci 1958. Prislo Prazske jaro a Dubcek a nova nadeje, ktera byla definitivne pohrbena v srpnu 1968 Bratislavskou rezoluci vernosti Sovetskemu svazu, nasledovana bratrskou okupaci. 70 tisic lidi, vcetne kolem 3400 Zidu( (mezi nimi Agnes a jeji rodina) opustilo Ceskoslovensko. V obdobi od zari 1968 a koncem roku 1969, Kanada prijala kolem 12 000 ceskoslovenskych uprchliku. Take Agnes a jeji rodinu. Tomasovovi se usadili v Torontu, kde si vybudovali pro sebe, sve deti a dnes uz i pravnuky - velmi uspesny zivot.
Ale to jsou data, ktera by se - s urcitymi obmenami - dala pouzit pro dlouhou radu lidi. A nejen Zidu. Minule stoleti bylo stoletim uprchliku - po celem svete jsme se mordovali a vyhaneli z domovu. Jen nepokorni mezi nami si mohou polichotit, ze nikdy nepocitili nutkani (na stesti vetsinou hned vetovane) nekomu dokazat, ze my jsme lepsi nez on, ze nas tatinek je silnejsi nez jeho tatinek, nas Buh vznesenejsi nez jeho Buh, nase pravda jedina pravdiva pravda. A kdyz to nepochopi, zakroutit mu krk. Je treba znacne davky pokory, abychom se plne priznali k svemu vlastnimu zivotu. A to je prvni vlastnost, ktera na sebe upozornila, kdyz jsem zacal cist Z generace na generaci. Ne pokora pokorovita (nove slovo), ne pokora na kolenou, ale pokora skoro hrda, ktera nabizi zaznam o svem zivote bez okraslovani - a co je na zaznamu snad to nejpokornejsi: je to zaznam bez nenavisti vuci komukoliv. Je to pokora pravdivosti o sobe i vuci sobe.
Je to zaznam o lasce, ktera pretrva smrt. Takova byla Agnesina laska k jeji mamince, ktera ji umrela kdyz ji nebyly ani dva roky a jejiz smrt si odmitla pripustit az do svych sedmi let. A jeste ve svych pametech pise:" Moje maminka mne opustila 17. brezna 1932. Ve sve dusi vsak citim, ze me nikdy neopustila. V techto pametech jsem nikdy nenapsala slova "zemrela matka", protoze i v pokrocilem veku sedmdesati tri let citim, ze moje maminka je stale se mnou."
Je to zaznam zeny s citlivou dusi. Kdyz se narodil jeji bratr Ivan, byla u sve milovane babicky a dedecka v Levicich. Jeji stryc Jozko, ktery byl velky pan u zeleznice, ji vezl do Bardejova pozdravit noveho bratricka. Agnes o te ceste pise: "Cestovali jsme se stryckem Jozkou prvni tridou. Okna byla otevrena a Jozko ukazal na letici capy a rekl, ze ti capi mi prinesli meho bratra. Celou cestu do Bardejova jsem stala u okna a dekovala capum za dar meho bratricka....Milovala jsem ho od prvniho okamziku a byla o nej tak starostliva, ze kdykoliv se rozplakal, zadala jsem, aby byl okamzite nakrmen."
Mela duvod, aby zatrpkla. Ve skole se k ni (a k zidovskym detem vubec) nezidovske deti chovaly s brutalnosti, jakou by clovek od tvorecku s andelskou tvarickou necekal: "V roce 1939, Zidi a osoby nezidovske rasy chodili do stejne skoly a vetsina nezidovskych deti se k nam chovala hrozne. Nemohli jsme si hrat v parku uprostred mesta: napis pri vchodu do parku oznamoval: Zidum a psum vstup zakazan. Divala jsem se na nezidovske deti, ktere si tam hraly a myslela si: Proc ja nemohu byt jako ony?"
A proces degradace pokracoval. Na podzim roku 1941 byly zrizeny pracovni tabory v obcich Sered, Novaky a Vyhne. 18. dubna 1942 stovky povozu tazenych konmi svezlo Zidy z okoli k vlaku v Bardejove a o mesic pozdeji, 15. kvetna, vsichni Zidi v Bardejove (s vyjimkou lidi jako jeji otec) byli nahnani do hlavni synagogy a mensich modliteben. "Deportace Zidu, kteri byli drzeni v synagoze zacala 15, kvetna 1942; mnohem pozdeji jme zjistili, ze byli deportovani do Lublinske oblasti v Polsku. Byli namackani do dobytcich vagonu, v kazdem vagonu jich bylo osmdesat, bez jidla a bez vody. Deportace v Bardejove pokracovaly az do rijna 1942. Celkem bylo ze Slovenska do Polska deportovano pres 58 000 Zidu, 2000 z nich z meho rodneho Bardejova." (Vetsina zahynula v plynovych komorach v Osvetimi.) Agnes mela duvod k zatrpknuti i v chovani sve nevlastni matky, ktera se k ni chovala brutalne, zvlast v dobe, kdy se cela rodina (s vyjimkou Agnesina otce) ukryvala v lesich na pokraji Nizkych Tater a Agnes, tehdy ctrnactileta (jeji nevlastni matce tehdy bylo tricet osm let) musela pro celou rodinu prinest vodu a drivi. Nezatrpkla. Ani kdyz ji macecha donutila, aby slibila, ze svemu otci nikdy nerekne, jak se k ni macecha chovala. Slib dodrzela. Jeji zaznam je svedectvim zeny, ktera zila pravdive a o svem zivote vydala pravdive svedectvi.
Pri psani teto recenze mi prisel na mysl osud jine zeny, stejne jako Agnes narozene - a skoro ve stejnem case - v Ceskoslovensku, Edusky Ottove. Ale zatim co na Edusku Ottovou dopadala jedna morova rana za druhou a ona je prijala s dustojnosti hrdinky recke tragedie, Agnes se svym manzelem nasli pokojne a slunne zatisi pro sebe a sve vnuky a pravnuky. Zni to skoro ironicky: dva lide, jimz se svet pokousel vzit jejich zivoty (a v milionech jinych pripadu se mu to podarilo) dali svetu deti a vnuky, kteri - nemylim-li se - jsou skoro vsichni ochranci zivota, lekari...
Josef Cermak

 

 

Navrat na hlavni stranu