Prizraky minulosti na 20.
Mezinarodnim festivalu vychodoevropskych filmu v hlavnim
meste vychodoevropskeho filmu (Cottbus)
V dobe festivalu v Chotebuzi na tyden prozari mesto
modra barva nadeje. Modra je tu vsude v poulicnim osvetleni,
modre jsou linie spojujici jednotliva kina, modre jsou kvetiny
ve vazach. Tak to pred nekolika lety vymysleli studenti mistni
Technicke univerzity a festival tenhle "modry" napad
prijal. Dnes je MFF vychodoevropskych filmu v Chotebuzi uznavany
festival, i kdyz krize byly treba v roce 1992 nemel
festival k dispozici ani jedno kino. Dnes ma mistni Stadthalle,
multiplex a pro festival se obnovuje stare, historicke kino Weltspiegel.
Hrdinove vychodoevropskych filmu to ale vidi cerne. Dokonce i
mladi a veseli reziseri dal pluji na vlne temnych filmu, ktera
se vzedmula v 90. letech jako reakce na socialisticky realismus
a vynuceny optimismus. Tedy v dobe, kdy divaci od filmaru
ocekavali spis pozitivni reakce na stredoevropsky prostor zbaveny
dratenych zatarasu. Kriminalnici, prostitutky, opilci a prekupnici
s lidmi dnes ve velkem zalidnuji svet filmu "na vychod
od zapadu". Na vyrocnim 20. Mezinarodnim festivalu vychodoevropskych
filmu v Chotebuzi (Cottbus), meste vzdalenem asi 100 km jihovychodne
od Berlina, si nad timto jevem lamali hlavu producenti, distributori
i reditele festivalu. Nakonec zustalo u konstatovani, ze vychodni
Evropa se proste zabydlela ve svem vychodoevropskem 3D
"Death, Drugs, Depression" (smrt, drogy, deprese).
Bolestna vychodni Evropa
Na platnech festivalovych kin ve stotisicovem meste pobliz polskych
hranic divaci sledovali opustene lomy se zrezivelymi obrimi rypadly
nebo gymnazisty, kteri si pali vlasy, propichuji jazyky a struhatky
drasaji kolena. Povazuji snad mladi lide bolest za neco REALNEHO
ve VIRTUALNIM svete? Tezko rict. Ale takhle bolestna je filmova
vychodni Evropa, tohle je svet nasich filmu jedenadvacet let po
padu zdi, tohle filmari postkomunistickych zemi povazuji za nutne
pripominat. "Je skoda, ze tu neni zadna mezinarodne sdelna
komedie," pripomnela na spolecnem panelu koproducentu z vychodni
a zapadni Evropy Connecting Cottbus Kirsten Niehuusova z podpurne
organizace pro film Medienboard Berlin-Brandenburg. Na
druhe strane se ve vychodni Evrope stalo hodne pozitivniho. Cela
rada vychodoevropskych zemi - Cesko, Slovensko, Polsko, Madarsko,
Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko, Srbsko a Chorvatsko bud
uz maji nebo zakladaji funkcni filmove instituce, filmove fondy,
filmove komise, prijimaji nove audiovizualni zakony. I na vychod
od zapadu zacinaji driv naprosto ojedinele koprodukce. Producenty
z vychodoevropskych zemi zacinaji zapadoevropsti partneri
brat vazne a spolupracuji s nimi.
Letosni polsky film aneb analyza minulosti
Nejvetsi proporci na festivalu v Chotebuzi zaujimal polsky
film. I v dobe financni krize ma Polsko kvetouci kinematografii,
kde paradoxne vznika velke mnozstvi celovecernich filmu, hranych
i dokumentarnich. To je pri vypadku jednoho z hlavnich financieru
polske verejnopravni televize TVP fenomenalni zalezitost.
Nejvetsi filmarsky boom nastal v roce 2009 natocilo
se zhruba sedesat celovecernich filmu. A toci se dal. Velke a
nakladne produkce typu Ohnem a mecem vsak zustavaji zatim
stranou ve stadiu projektu penize v Polsku jsou zatim
jen na tzv. male filmy. A ty prinaseji Polsku jak domaci divaky,
tak uspech na mezinarodnich festivalech. Nejvetsim koproducentem
polskych filmu je Polsky filmovy institut (PISF), ktery investuje
rocne do filmove produkce kolem 30 mil. Euro, coz je pri prumernych
nakladech na jeden film 1 mil. Euro docela slusna castka. Navzdory
mezinarodnim uspechum (nebo prave proto?) listuje polsky film
v temnych strankach minulosti a ukazuje i smutne stranky
pritomnosti. V jednom z nejlepsich filmovych debutu
letosniho roku najdeme cenami ovenceny film Zero (rezie
Pawel Borowski) prospikovany radou deviantnich existenci
je tu otec, ktery uda sveho vlastniho syna, prostitut, ktery obstastnuje
starsi zeny nebo pornoproducent, ktery hleda detske herce tak,
ze se vydava za pracovnika nadace pro pomoc chudym detem. Polsky
film je dusledny a troufa si jak na tema soucasnych valek, tak
na firemni kulturu soucasneho kapitalismu, tedy namety, ktere
se v ostatnich vychodoevropskych kinematografiich temer neobjevuji
(vetsina sponzoru si nepreje, aby praktiky velkych firem byly
ve filmu jako tema).
Vzdor proti tomu, co bylo
Kontrola lidi za socialismu a estebactvi je tema, ktere polsky
film zkouma pod lupou. Druha strana mince (Borys Lankosz)
prezentovany uz na MFF Karlovy Vary se vraci do doby stalinskeho
teroru, kdy se mlada redaktorka umeleckeho casopisu setka s agentem
tajne policie, ktery ji zacne vyuzivat. Jeden z nejlepsich
filmu letosniho chotebuzskeho vyberu Vsechno, co mam rad
(Jacek Borcuch) se odehrava na malem meste u Gdanska v dobe
po stavkach Solidarity v roce 1981, kdy na konci roku vyhlasuje
general Jaruzelski v Polsku vyjimecny stav. Hrdinou je gymnazista
Janek. Obycejny kluk, ktery se svymi tremi kamarady hraje v punkrockove
kapele a chysta se vystoupit ve skole. Texty jejich songu jsou
vsak nazvany "antisocialisticke", protoze se v nich
mluvi svobode. Rodinny background je ve filmu skvele vymyslen:
Jacek je optimisticky mlady muz (v dobe silici diktatury), jeho
matka je odborarka s revolucnimi sklony, jeho otec kapitan
namorniho vojska a tedy silne zavisly na politickem establishmentu.
Zaroven ale sveho syna haji proti reditelce skoly, ktera se boji
prusvihu. Jankova divka pochazi z disidentske rodiny, pricemz
Janek se diky sazce s kamarady vyspi s atraktivni sousedkou,
manzelkou vysoce postaveneho dustojnika. Prave tento muz se postavi
proti rockovemu koncertu ve skole (ze zarlivosti i z duvodu
ideovych) a Janek mu nakonec v paradni odvetne akci rozbije
auto zeleznou tyci u betonovych garazi, temer presne takovych,
kde se z velke casti odehravaji Sakali leta Jana Hrebejka.
Borcuchuv film je nominovan za Polsko na Oscara a svym obsahem
navazuje na cesky film Sakali leta, madarsky Made in
Hungaria a slovenskou Muziku. Takze dnes mame dokoncene
visegradske pasmo filmu o tom, jak hudba strhavala masky lidi
i statni hranice. Polsky film zrovna tak jako jeho filmovi predchudci
velmi pekne ukazuje, ze filmy o tragediich minulosti nemuseji
byt tezke a srdceryvne.
Jeste hloubeji do minulosti se dostava predni reziser polskeho
arthousu Jan Jakub Kolski ve filmu Benatky. Pribeh je vypraven
z pohledu jedenactileteho chlapce. Rodice mu slibili vylet
do Benatek. Je vsak rok 1937, blizi se napadeni Polska nacistickou
armadou, muzi musi do zbroje. Prichazi valka, ale na statku jako
by slo vsechno svym starym tempem. Jen okrajove sem zasahne bojovy
stret, objevi se tu propagandista nemecke armady, ktery pro nacisticka
media nataci, jak poklidne, ba idylicky ziji Polaci v dobe
valky. Chlapec se utika do zatopeneho podzemi statku, kde si vytvori
nahradni svet, sve osobni Benatky. A neni to nikdo jiny nez tenhle
maly snilek, kdo nakonec zastreli mistniho kolaboranta. Film je
prekvapive dovypraven az do doby osvobozeni. Je to pomerne pomaly,
tichy a obrazove krasny film o zenach a jejich detech, ktere zustavaji
samy na okraji valky. Mozna i film o hrdinstvi muzu vysloveny
bez obrazu valecne fronty. Film o vzdoru, ktery poznamenava tolik
soucasnych polskych filmu.
Traumata soucasneho sveta
Polske filmove pribehy jsou v ramci vychodni Evropy skutecne
nejzivotaschopnejsi. Je to dano jednak mnozstvim natocenych filmu,
jednak rozvinutym systemem podpor, jednak autorskou odvahou. Polaci
se potrebuji prostrednictvim filmu vyrovnat s minulosti plnou
estebaku a stavkokazu, potrebuji rict, ze soucasna doba prinasi
nove uzkosti. Rad bych tu zminil novy film Jerzyho Skolimowskeho
Essntial Killing film je natocen v polsko-norsko-irsko-madarske
koprodukci. Skolimowski vystudoval v Polsku, pracoval take
v Ceskoslovensku, umi cesky a zije v Los Angeles. Jeho
posledni film se zabyva utekem bojovnika Talibanu, ktery byl chycen,
zajat a je prevazen do sberneho tabora nekde na severu Polska
(zajimave: hraje ho americky kultovni reziser, herec a zpevak
Vincent Gallo). (Film byl uveden na letosnim Torontskem festivalu
a jiz jsme o nem psali v psali v cisle 17/2010, pozn. red.) Tema
Afghanistan se objevuje v letosnich polskych filmech jeste
dvakrat. Ve filmovem hitu Jana Hryniaka Trik, kde se nekolik
polskych politiku a armadnich cinitelu rozhodne najmout zrucneho
falsovatele stodolarovych bankovek na padelani vykupneho pro Taliban,
ktery v Afganistanu udajne zajal vysokeho polskeho diplomata.
Samotne tema osuleni Talibancu je originalni. Nakonec se ale ukaze,
ze politik unesen nebyl, vsechno byla jen hra politicke smetanky
na to, jak nafasovat statni penize na domnele vykupne a rozdelit
si ho mezi sebou. Valka na Strednim vychode laka i filmare, kteri
na rozdil od Hryniaka nemohou pomyslet na komercni uspech. Zpetnechodny
film Matka Tereza od kocek (Pawel Sala) bezel uz v soutezi
MFF Karlovy Vary a vypravi v postupne se nabalujicich retrospektivach
o dvou bratrich, jejichz otec si v sobe nese trauma z valky
v Afghanistanu, kde bojoval a uz nikdy nebyl schopny prizpusobit
se civilnimu zivotu. Oba bratri jim zacali pohrdat podobne jako
svou matkou, ktera sbira kocky.
Emanuelle znovu v akci
Prekvapivou navstevnici 20. MFF vychodoevropskych filmu v Chotebuzi
byla osmapadesatileta holandska star Sylvia Kristel. Zena, ktera
v letech 1974-1984 a pak jeste jednou v roce 1992, to
ji uz bylo ctyricet let, natocila ctyri pokracovani francouzskeho
soft erotickeho melodramu Emanuelle. K jednomu dilu
dokonce slozil hudbu Serge Gainsbourg, jeden dil byl natocen na
Seychelech a vsechny pojednavaly o citlive divce, ktera se rada
miluje. Pro nas byla ze zapadnich televizi pasovana Emanuelle
symbolem svobody v dobe, kdy zeny smely nosit maximalne minisukne.
Filmy o Emanuelle byly v devadesatych letech napodobovany,
ale slo vesmes o plagiaty puvodniho filmu, napr. italska Cerna
Emanuelle.
Kristelova, ktera byla zvykla ukazovat se na plazich v Cannes,
prijela do Chotebuzi k filmu chorvatskeho rezisera Ognjena
Svilicice 2 slunecne dny. Byl to bezesporu jeden z nejlepsich
filmu festivalu. Svilicic potkal Silvii Kristelovou predloni na
filmovem festivalu "Filmy od more" v holandskem
Vlissingen. Byvala eroticka diva tam byla v porote festivalu.
Svilicic ji nalakal na to, ze film bude komedie a ze se ji bude
dobre hrat. Kristelova souhlasila. Pak uvidela, ze film je mnohem
slozitejsi, ze je to psychologicke drama. Ale nevzdala to. Pri
letosni premiere filmu na MFF v chorvatske Pule se s ni
setkal reditel MFF vychodoevropskych filmu v Chotebuzi Roland
Rust a pozval ji do Chotebuzi. Herecka prijala. Mesto s pozustatky
socialisticke architektury na ni podle jejich slov zapusobilo
pozitivnim dojmem, rekla, ze se tu citi "velmi dobre".
Proc roli prijala? Lakal ji film, protoze pred kamerou dlouho
nestala. V soucasne dobe hraje jen v divadelni hre Calendar
Girls, pojednavajici o osamelosti starych lidi, hrajicich
po kasinech. Libil se ji i scenar a nataceni samo, i kdyz se s vychodoevropskou
nizkonakladovou produkci zatim jeste ve sve kariere nesetkala.
"Vsechno slo rychle, strasne rychle," rekla. "A
bylo strasne horko, ctyricet stupnu a vic. Byla jsem take prekvapena,
jak nataceni ustal muj partner, kteremu je vic nez osmdesat let."
Partnerem ji byl francouzsky herec Christian Marin, znamy roli
prihloupleho cetnika Merlota v prvnich ctyrech filmech o
cetnicich ze sedmdesatych let.
Ve filmu 2 slunecne dny jde o skupinu nekolika turistu,
kteri do hor u chorvatskeho Zadaru prijedou na loveckou dovolenou.
Maji k ruce mistni lovce, z nichz nekteri neumi anglicky.
Asi ctyricetilety americky par sem prijet posilit vztahy. Peter
si chce krome toho dobre zastrilet, ale zprava z domova mu
neprida: dozvi se o obtizich ve sve americke firme. Jeho zenu
Martinu zatim pozve jeden muz z chorvatskeho doprovodu. Pry
ji ukaze "skutecny lov". Na zenu zapusobi lov eroticky
a oba se sblizi - a prave v tu chvili je vyrusi Peter. Manzele
se pusti do krizku, Martina utece do divociny a nemuze najit cestu
zpatky. A ustkne ji had. Oba muzi, American i vousaty Chorvat
ji zacnou hledat. Kazdy na svou pest. Hledani zeny loveckou vypravu
velice zdrzi a dole u auta nastane tenze mezi dalsimi ucastniky
lovecke exkurze coz je napriklad Kristelova a Marin. Velmi
dobre vyhroceny film pripomina letici jiskru. Jiskra napred zapali
chomac travy, od travy chyti drevena bouda a od boudy dum. Dejove
zvraty, komedialni i napinave momenty, to patri k vybave
tohoto filmu.
Bahno zivota
Nemocni, zneuzivani lide, pasaci, prostitutky k nam promlouvaji
z rumunskych, srbskych, madarskych, estonskych a dalsich
vychodoevropskych filmu. Postavy totalne znicenych lidi se vyskytuji
hlavne v ruskych filmech. Napriklad v souteznim filmu
Zpatecka v rezii Andreje Stempkovskeho. Priblizne
padesatileta zena zije sama, protoze jeji syn mel zahynout za
valky v Cecensku. Syn se nakonec vrati, ale trpi demenci.
Jeji kamaradka ma stanek nekde u zeleznicnich koleji a silnice
z mesta ven. Jezdi k ni prekupnici a mafiani. Zena ve
stanku nechava prespavat uprchleho uzbeckeho klucinu. Ten utekl
od otrokaru, kteri mu davali spatne placenou praci. Nema rodice,
doklady ani domov a nema se kam vratit.
Resignace, vodka, utrpeni. Kolem dokola kriminalnici, moc je v rukou
byvalych agentu KGB, vskutku neradostny obraz. V nekolikanasobne
ocenenem ruskem filmu Jine nebe se vypravi uzbecky pastevec
se svym desetiletym synem do Moskvy potom, co jim pomrelo stado
ovci a koz a utekla manzelka a matka. V Moskve projdou dezinfekci
pro uprchliky a muz sezene nadenickou praci v drevarskem
provozu, kde jeho syn nakonec umira. Ani v jednom z tehle
totalne bezvychodnych filmu se moc nemluvi, neni tu ani hudba,
jen kal, opilci, chudoba a dno zivota. Na koprodukcnim trhu Connecting
Cottbus charakterizovali odbornici ze zapadni Evropy depresivni
stav vychodoevropskeho filmu jako negativum a volali po nejake
komedii. "Jde o ciste festivalove filmy a jejich potencial
prekracovat hranice je maly," posteskl si Manfred Schmidt,
sef podpurne organizace Mitteldeutsche Medienförderung.
"Nejvetsi nebezpeci filmu z vychodni Evropy je provincnosti,
nikoli lokalnost. Filmy mohou byt lokalni a dostat se za hranice,
nicmene potencial vychodoevropskych filmu k prekracovani
hranic je velmi maly. A my pritom hledame mezinarodne sdelne pribehy,
excelentne vypravene story, vyborne remeslo. Chceme to, co bych
nazval napinavy evropsky film." Mnohe vychodoevropske filmy
se ale rozpadaji do na sobe nezavislych a nespojitych obrazu,
jejich pribehova linka jakoby neexistovala, postavy ani pribeh
nemaji jakoukoli perspektivu. "Vzdyt zadna dobra perspektiva
v srbskem Boru neexistuje," postezoval si reziser vitezneho
filmu Bily, bily svet Oleg Novkoviç "Driv to
bylo prosperujici hornicke mesto, dnes je to mesto, ktere umira.
Mne se libi, ze obyvatele mesta jsou sice v bezvychodne pozici,
ale porad maji svou hrdost."
Slovaci a Cesi
Na panelu koproducentu zasedla i reditelka Narodniho kinematografickeho
centra pri Slovenskem filmovem ustavu Alexandra Strelkova. Prozradila,
ze jeji sen je videt "slovenske hrane filmy na velkych filmovych
festivalech". Prekvapenim soutezniho programu v Chotebuzi
byl cesky film Kajinek, ktery s 800 000 ceskymi
divaky tri mesice po premiere patri mezi nejuspesnejsi filmy ceske
porevolucni historie a znacny uspech zaznamenava i na Slovensku.
V Chotebuzi nedala Kajinkovi cenu ani jedna z porot,
presto bylo na vsechna uvedeni tohoto filmu plno. Slovensky film
byl v Chotebuzi pritomen jen prostrednictvim dvanactiminutoveho
kratkeho filmu Nora sa mi paci v produkci prazske
FAMU a v rezii slovenskeho studenta rezie a sefredaktora
magazinu Panic Button Aramisova.
Zvlastni prezentaci na koprodukcnim trhu projektu Connecting
Cottbus mela mezi patnacti projekty z dvanacti vychodoevropskych
zemi ceska "dobrodruzna komedie" Vanocni hvezda,
kterou ma rezirovat talentovany herec Ivan Shvedoff v produkci
filmove spolecnosti Cinemania. Shvedoff se narodil v Petrohrade,
vystudoval ve Svedsku a zije v Praze. Hral uz v nekolika
ceskych filmech, napriklad Mamas and Papas. Cesky producent
Jiri Konecny (jeho poslednim pocinem je bravurni dokument Eriky
Hnmikove Nesvatbov) se rozhodl vstoupit do koprodukcniho
projektu madarskeho rezisera Gyuly Nemese s nazvem Zero.
Film ma pojednavat o masove vrazde prirody a umirani vcel a licit
pribeh sefa tovarny na vyrobu medu, ktery se vuci zabijeni prirody
vzbouri. Rozhodne se anarchistickym zpusobem bojovat proti vymirani
vcel a nakonec utece do Afriky. Slovensko melo ve hre projekt
filmu Budme sa stretat v snoch. Pujde o love story umistenou
do socialistickeho Ceskoslovenska roku 1987, rezii filmu ma mit
Juraj Nvota. V Chotebuzi projekt zastupovala producentka
Silvia Panakova z firmy Arina Film s.r.o. a spolu
s ni autor scenare Daniel Pastircak.
Patnact projektu koprodukcniho trhu mezi sebou soutezilo. Vitezem
souteze Connecting Cottbus se stal gruzinsky projekt Let Tbilisi-Tbilisi,
je to take love story podle skutecnych udalosti a umistena do
roku 1983. Milenci a pozdeji manzele Gega a Tina se prateli v byvalem
Sovetskem svazu s disidenty z okruhu jazzmanu a tesne
po svatbe se rozhodnou unest letadlo do Turecka. Letadlo se ale
vrati do Tbilisi, je obkliceno armadou a vsichni pachatele jsou
behem ctrnactidenniho exemplarniho procesu odsouzeni k trestu
smrti krome Tiny, ktera dostane "jen" patnact let a
po peti letech, kdy se Sovetsky svaz rozpadne, je osvobozena.
Vychodoevropske filmy budou mezinarodni
Z nekolika chotebuzskych premier je vsak patrne, ze filmy
mohou pojednavat o krizovych tematech, a presto jejich zpracovani
nemusi byt smutne a tragicke. Jejich story i produkcni zazemi
je internacionalni. Vynikajici film oscaroveho bosenskeho rezisera
Danise Tanovice Cirkus Columbia lici navrat bohateho bosenskeho
fanfarona Divka Buntice (Miki Manojlovic) do rodne Bosny v roce
1991 po dvacetilete emigraci v Mnichove. Ve vesnici Smokve
Donje jeste v te dobe ziji Bosnane a Srbove pospolu, ale
prizraky valky z Chorvatska se rychle blizi, populace se
rozdeluje, byvaly komunisticky starosta utika na Zapad, vznika
bosenska domobrana a na okolnich kopcich se pripravuji k utoku
Srbove. A do toho Divko koupi sve mlade milence kadernicky salon
a v dobe, kdy cela jeho byvala rodina utika pryc, on zustava
(film byl rovnez na Torontskem festivalu, pozn. redakce).
Ve vychodoevropskem filmu zcela zjevne dochazi k tezkemu
zapasu mezi niternym vyzkumem lidske duse a brizantnimi politickymi
tematy, natocenymi mezinarodne a z mezinarodni perspektivy.
Jak tento boj skonci, nevi zatim nikdo z petadvaceti tisic
divaku nebo z peti set filmovych profesionalu, kteri festival
v Chotebuzi navstivili. Jeden z dramaturgu festivalu
Bernd Buder ale vidi v tezkopadnosti a smutku vychodoevropskeho
filmu prednost: "Vychodoevropsky film je typicky predevsim
tim, jak do hloubky zkouma duse svych protagonistu." Vsechno
ale nasvedcuje tomu, ze se vychodoevropsky film s prilivem
zapadnich koproducentu promeni a bude zajimavejsi a mozna i veselejsi.
Reditel festivalu Roland Rust se dokonce pripravuje na situaci,
kdy vychodoevropsti filmari budou tocit filmy s mimoevropskymi
partnery nebo kdy reziser ze Zapadu po studiich ve vychodni Evrope
tu zacne tocit filmy. Pro dalsi rocniky festivalu pripravuje Rust
novy program "Evropa regionu" (prvni na rade bude region
mezi Polskem, Ukrajinou a Beloruskem) a "Evropa kultur".
Planuje take rozsireni festivalu do dalsich nemeckych mest jako
je Lipsko, Drazdany nebo Frankfurt nad Odrou.
Radovan Holub, Cottbus