Navrat na hlavni stranu

Italske prazdniny
Muj stryc Oto s jednim "t" uprostred pracoval v Chemapolu. Na tom by nebylo nic divneho, ale jednou mu tam kdosi donesl dva italske singly. Kde skoncily nevim. Pamatuji se jen, ze na jednom byla pisnicka Dove sei tu, coz bylo asi moje prvni setkani s italstinou. Druha strana byla v nejake mizerne anglictine a uz se nepamatuji ani jak se to jmenovalo. Byly to zrejme kvalitni desky protoze se soustruzily na supraphonovem ctyrrychlostnim gramofonu od rana do vecera.
I dalsi setkani s italstinou bylo pres Chemapol. To italsti delnici staveli moderni budovu tohoto podniku u nas ve Vrsovicich. Jednou v sobotu nastoupily na hristi vrsovicke Lokomotivy proti sobe dva tymy. Italove meli krasne dresy, ktere jim zrejme koupil podnik. S fotbalem to bylo ponekud slabsi. Kdyz na zacatku utkani pronikl jeden z Italu pred branku a pokusil se vystrelit, mic preletel asi v jedenactimetrove vysce plot a skoncil v nedalekem Botici. Jeho spoluhraci k tomu lamentovali a ozyvaly se nezapomenutelne vykriky: "Kretino, kretino!" Z cehoz jsem usoudil, ze i Italum se da rozumet.
O nejkrasnejsi ucitelce na prumyslovce, ktera vypadala jako Brigitte Bardotova, kterou jsme jako zaci vsichni milovali, se tvrdilo, ze umi italsky. Jednou jsem se ji zeptal, co to znamena Dove sei tu a ona mi to hbite prelozilo neco jako Kde jsi.
Pres vsechny tyto pokusy byla pro mne Italie nedostupna. Az v roce 1969 behem kratke doby, kdy bylo trochu svobody jsem ziskal italske tranzitni vizum. Myslel jsem, ze mam vyhrano. Byl to omyl na francouzskem vizu byla mala poznamka, ze opustim Francii na moste ve Strasburku nebo na letisti v Parizi. Tohoto maleho nedopatreni ve svem pase jsem nevsiml. Asi sto kilometru pred italsko- francouzskymi hranicemi mne vzali dva Nemci. Po chvili jizdy mne oznamili, ze nemaji penize na benzin, jestli bych jim pujcil nejake ty franky, ze mi daji v Italii liry. Tak jsem jim pujcil vsechny penize. Dojeli jsme na italske hranice a francouzsky celnik si vsiml te poznamecky na francouzskem vizu. Zvedl ukazovacek u prave ruky a pomalu zleva doprava, na znameni nesouhlasu, s moji dalsi cestou s nim zakyval. Musel jsem vyndat svuj batoh z teleci kuze, ktery byl jeste koristi z druhe svetove valky a vystoupit z auta, zatimco moji nemecti dobrodinci pokracovali dal. Rozhodl jsem se, ze svuj sen po Italii nevzdam. Pri svitu mesice jsem se pustil do hor a pres dva prusmyky, ktere byly vykacene jsem presel jako paserak dobytka hranice. Sesel jsem k silnici a brzy jsem dorazil do Turinu. Jenze, jak pravi stare ceske prislovi bez penez do hospody nelez, v tomto pripade bez penez do Turina nelez a ja mel hlad a moje francouzske franky nekde propijeli zapadonemecti studenti. Misto na Rim jsem zamiril do Milana, ale ani tam se moje ekonomicka situace nelepsila. Musel jsem zkratka na sever. Nejblizsi pomoc byla az v Bernu, kde jsem mel zname. Jenze rok 1969 nebyl rok 1968. Navstevnici z Ceskoslovenska jiz nebyli vitani a kdyz jsem prijel na italsko-svycarske hranice, tak jim bylo divne, ze nemam vstupni italske razitko. Nakonec jsem to nejak ukecal a tim skoncil muj sen po Rime.
Kdyz jsem prijel domu do Prahy, tak pravnik, ktery tehdy jeste nebyl prezidentem, zavrel hranice a bylo po vtakach. O par let pozdeji se stal prezidentem a mne oznamili, ze jsem se zdrzoval v Ceskoslovensku pouze docasne a tak jsem se octnul za morem. Od te doby jsem videl nejvic Italu, kdyz Italie porazila Nemecko 3:1 ve finale MS ve Spanelsku. To bylo na krizovatce St. Clair a Dufferin.
Na dalsi pokus o vstup do zeme filmovych velikanu Pasoliniho a Felliniho jsem cekal dalsich sedm roku. Po navsteve Madarska, jsme byli ponekud spolecensky unaveni a zastavili jsme se u naseho pritele Frantiska ve Vidni. Chteli jsme pockat den ve Vidni, ale on nedal jinak a ze vypujci auto z pujcovny a ze to vememe sturmem na jih.
Uz v pet rano nas budil, v sedm zasel do pujcovny a o dvacet minut pozdeji jiz byl zpatky s cervenym automobilem. Nasedli jsme, on zaradil jednicku, dvojku Za chvili tam mel sto ctyricet. V te euforii prehledl, ze auto pred nim brzdi a kdyz zacal brzdit, tak jiz bylo pozde. Predek byl ponekud rozsmelcovany. To ho neodradilo. Pravil na adresu pujcovny: "Ted si to vemou a privezou nam novy." Neprivezli. Putovali jsme zpatky do Vidne pesky a protoze to nebylo daleko, tak mestskou dopravou. V kleci jsme vezli americkeho kocoura s jmenem Cleveland. Dalsi cesta na jih zeme se konala vlakem. Presto Frantisek nedal jinak nez, ze musime navstivit Italii. Mistni lokalkou jsme prejeli hranice a spatrili jsme neco jako italske Potucky. Vesnici, kde bylo spousta stanku a v nich prodavali jen kozene bundy. Tolik italskych kozenych bund jsem v zivote nevidel a tak skoncila moje druha cesta do Italie.
Mezi tim padla zelezna opona a my jsme zacali jezdit do stareho domova a tam cesta pres Italii nevedla.
Az v roce 1996 se Slavia prokousala az do ctvrtfinale Poharu UEFA a narazila na slavny AS Rim. Z Prahy vyrazilo nekolik autobusu. A tak se mi podarilo vyrazit do vecneho mesta. Zajezd sliboval jeden den v Rime. Jenze neukazneni fanousci v Rakousku zpusobili vytrznost a rakouska policie autobus na nejakou dobu zadrzela. Kdyz se objevil opet na silnici a prejel hranice, byl takovy provoz, ze do Rima se misto rano dorazilo odpoledne, coz stacilo pouze na navstevu chramu svateho Petra. Utkani skoncilo dobre, ale z navstevy toho moc nezbylo. Bilance Trikrat v Italii v celkovem poctu hodin asi 24.
V poradi ctvrty pokus se mel uskutecnit o rok pozdeji, kdy Maria ucila na jare ve Florencii. Tesne pred odjezdem, pred velikonocemi roku 1997 napadl v Torontu snih a kdosi nemel lepsi napad nez ho nahazet do pruhu, ktery je urcen pro cyklisty a tak jsem si cestou do kina zlomil nohu. Nutno rici, ze jsem si nenechal ujit film, ale cesta do Florencie se nekonala.
Ale o rok pozdeji se mi podarilo do mesta Michelangelova Davida proniknout. Nebylo to vsak tak jednoduche a dorazil jsem tam bez zavazadel, ktera lezela tyden na letisti v Rime.
Pri pate ceste v roce 2003 mi pro zmenu bankomat hned po prijezdu sezral kreditni kartu a v Palermu mne ukradli fotak
Letos to byl tedy muj sesty pokus a musim rici, ze temer bez problemu. I kdyz i tentokrate se nejaka ta chybicka vloudila. Moje zena, ktera se cely srpen svedomite pripravovala na cestu do Italie a zjistovala, nezjistitelne - kolik ji bankomat vyda najednou penez. Rozporuplne odpovedi prichazely, protoze kazdy automat vyda jinou sumu. Tak moje zena v okamziku odchodu z domu na letiste zjistila, ze tuto kreditni ci debitni kartu nema. Nastalo zoufale hledani obraceni suplat, az v jednom z nich byla nerozlepena obalka. To uz jsme meli asi dvacetiminutove zpozdeni. Jenze to zaroven znamenalo, ze karta neni aktivovana. Museli jsme tedy do bankomatu, ktery je opacnym smerem nez letiste. Tam byla pochopitelne fronta a pred bankou se kolem pate hodiny nesmi stat. Vybehl jsem tedy k bankomatu, po chvili cekani se mi podarilo proniknout k pristroji a ten kupodivu fungoval. Jak jiz jsem rekl byla odpoledni spicka a Dupont, ktery byl donedavna prujezdny, prujezdny nebyl, protoze tam udelali pruh pro cyklisty. Kazda hul ma vsak dva konce. Dupont moc prujezdny nebyl, ale kdyz jsme se dostali na Dundas West, karta se obratila. Ulice byla najednou prazdna. Na letiste jsme dorazili nikoliv jako posledni, ale na cestnem predposlednim miste. Prvni polovinu jsme tedy zvladli. Mariin odjezd se podaril.
Poucen, ze musim vyrazit vcas, jsem se pokusil s Air France preskocit velikou louzi o mesic pozdeji.
Nejhorsi jsou brouci pri ceste do metra. Ackoliv clovek vse zkontroluje, neustale ma pocit, ze na neco zapomnel. Silou vule se musi drat dopredu. Nesmi se vracet. Kdyz jsem dorazil do metra, tak neustale tam neco nesrozumitelne mumlali. Pozdeji jsem se dovedel, ze v podzemni draze vypukl pozar a tak metro stalo asi deset minut pred Kiplingem. To bylo male zdrzeni. To moje znama, ktera ve stejnou dobu letela do Londyna, pouzila stejneho nestabilniho dopravniho prostredku a v metru uvizla. Nakonec se ji podarilo vybehnout na ulici, ale jak znamo pri takove kalamite zavadis o taxik jako pri desti o deti, ktere cisti u auta predni okna. Tech je plno jen kdyz je hezke pocasi. Nakonec me odbavili a cekal jsem vysilen na svoje letadlo.
Smula je v tom, ze vetsina letadel leti okolo sedme vecer, coz znamena, ze kdyz clovek konecne usne, tak ho probudi na snidani. Tak jsem se snazil radeji neusnout, ale pak kdyz jsem doletel do Parize, tak se mi na letisti Karlicka de Gaula chtelo pekne spinkat. V ten okamzik jsem se podival na svoji palubni letenku a s hruzou jsem zjistil, ze moje letadlo leti az o dve hodiny pozdeji a moje zena me ma cekat u prveho letadla z Parize do Florencie. Misto letadla do Florencie jsem zacal shanet telefonni budku. Tu jsem pomerne rychle nasel. Prestoze tam byla znacka VISA. Moji kreditni kartu to nechtelo. Jelikoz jsem mel nejmensi bankovku padesatidolarovku, tak jsem namiril k bance, ale tam byla disciplinovana fronta. Chtel jsem jit ke zminenemu bankomatu, ale uvedomil jsem si, ze by mi to dalo zase papirovou bankovku. Chvili jsem vahal, jestli mam stat frontu anebo vybrat bankovku a tu rozmenit. Zvitezila prvni varianta a pak jsem ocekaval neco jako pribeh o magickem oku, ktery se vypravel v dobe meho detstvi.
Pribeh je to prosty: V Americe na nadrazi je magicke oko. Prijde k nemu Newyorcan a vhodi tam minci. Magicke oko se rozsviti zamrka a vypadne listecek: Jste z New Yorku, jedete do Denveru, do odjezdu vlaku vam chybi 26 minut. Za tu dobu si muzete dat dve whisky. Pak tam prijde indian a vhodi tam minci. Magicke oko se rozsviti zamrka, vypadne listecek: Jste indian z kmene Delaware, jedete do Colorada do odjezdu vlaku vam chybi 43 minut, za tu dobu si muzete dat tri velke konaky. Newyorcan chvili premysli a pak si rekne, ze by to magicke oko mohl oklamat. Pujci si od indiana pera a vhodi tam minci a vypadne listecek: Jste z New Yorku, jedete do Denveru a zatimco tady blbnete s temi pery ujel vam vlak.
Ne, nestalo se tak, zatimco jsem blbnul s telefonem, neuletelo mi letadlo, ale dovolal jsem se do Florencie a jednou vetou jsem vychrlil potrebnou informaci. Toto pocinani bylo spravne, protoze telefon sezral vsechny penize a uz jsem neslysel odpoved sve zeny, ale cekala u spravneho letadla. I zavazadlo dorazilo tentokrat v poradku.
Hned po priletu jsem pochopil, ze hlavni zlocin na tomto narodu spachaly telefonni a televizni mafie. Jakmile vysvitne slunko, vylezou nezamestnane Italky na sve balkony a nepretrzite cele hodiny zvani. Vetsinou zacnou vetou, kterou znam z detstvi: "Dove sei tu?" Ke vsemu stebetaji italsky a pred tim neni uniku. Jakmile jedna padne unavou, okamzite zacne dalsi. Takto si predavaji stafetu az do zapadu slunka. Po zapadu slunce se rozsviti svetla televiznich obrazovek a vsichni cumi na Berlusconniho stupidni show a mezitim turisti pozoruji velikany italskych dejin, prochazeji se po Ponte Vecchio. Sleduji sochy Michelagela, obrazy Botichelliho, vystavu, ktera nese hrde jmeno Caravaggia, ackoliv je tam krome jeho legendarni meduzy pouze jeden jeho obraz. Presto je to skvely zazitek, byt po dvanacti letech opet v tomto meste. Co vic si clovek muze prat?
A presto cesta Alenky v risi divu pokracovala, kdyz jsme v sobotu rano vyrazili do Benatek. Jestlize spojeni mezi temito dvema mesty trvalo do nedavna ctyri hodiny, dnes to italske pandolino udela za necele dve. Pravda mista je tam jako v Airbusu 321 a po prijezdu do Benatek si vsichni fotografuji stary luxusni Orient expres jedouci z Londyna do Istanbulu. Je to mesto, jak zpivala Hana Hegerova, kde auta nejezdi. Skutecne v celych Benatkach jsme videli auto pouze jedno a to na nejake priblble vystave moderniho umeni. Tam stal nejaky vrak. Za to jako mestska doprava slouzi motorove cluny, ktere maji cisla jako tramvaje. Tech linek je tam asi osm, ale maji sverazna cisla jako 1, 2, 5, 43, 47 ci 52. Nejlepsi je koupit si tramvajenku, presneji receno lodenku. Jen tak se vzdy dostanete z jednoho brehu na druhy a uz muzete v Akademii obdivovat Tiziana, u ktereho se ucil El Greco, jak jsme to vloni videli na filmovem festivalu EU v Torontu. A vsude je krasne ticho. Dokonce i vecne telefonujici Italky nekam zmizely. A kdyz vas hodne boli nozicky, jak by rekl pro zmenu Karel Capek, tak muzete zajit na dve deci bileho a postat u pultu, protoze za posezeni se vsude plati penize extra. Objevili jsme jednu vinoteku, kde meli krome dobreho levneho vina i za jedno euro nase ceske jednohubky. Byly to vsak velke jednohubky, skoro dvojhubky nebo snad male chlebicky a to nam naprosto stacilo, abychom se posilnili a mirili za starym ci novym umenim. Zatimco to stare umeni je v Benatkach jedinecne. To nove je vsude nejak stejne.
Plati zde neco jako o vine. Cim starsi tim lepsi a kdyz jsme vyrazili do Toricela, tak jsme videli to nejstarsi, byzantske a tak jsme se dovedeli od historika umeni Petra Porcala, ze melka voda chranila tuto osadu, ci mestecko a ze jen nekolik lidi znalo cestu, jak se pres melkou vodu dostat s velkou lodi a to byly vazene osobnosti. Lodka zpatky jede kolem benatskeho hrbitova, kde si koupil za ziva hrob Stravinskij a vzdycky si tam chodil lehnout a premyslel o vecnosti. Jednou si tam sel takhle odpocnout a zjistil, ze v jeho hrobe lezi recka princezna. Tak sel za vedenim hrbitova a oni zjistili, ze mu hrob skutecne patri. Tak mu dali hrob vedle a tak chodil odpocivat vedle.
Pred svatym Markem, ktery je patronem mesta byla pekna fronta a tak pri cekani jsme pozorovali, kdo nejvice predbiha a zvitezili Francouzi, zatimco Nemci se nakyblovali pred zlatym obraz v chramu a stali tam a pruvodkyne jim neco nemecky vypravovala a kdyz jsme odchazeli tak pruvodkyne stale nemecky mluvila. Zasli jsme nahoru a tam se zase vsichni na balkone fotografovali. Tak jsme se taky vyfotografovali.
A pak jsem odjel rychlolodi za 13 eur na letiste a pohadky byl konec.
Ales Brezina, Florencie, Benatky, Praha

***
Foto z Florencie M. Gabankova

Foro z Benátek Ales Brezina

 

Navrat na hlavni stranu