Italske prazdniny
Muj stryc Oto s jednim "t" uprostred pracoval
v Chemapolu. Na tom by nebylo nic divneho, ale jednou mu tam kdosi
donesl dva italske singly. Kde skoncily nevim. Pamatuji se jen,
ze na jednom byla pisnicka Dove sei tu, coz bylo asi moje
prvni setkani s italstinou. Druha strana byla v nejake mizerne
anglictine a uz se nepamatuji ani jak se to jmenovalo. Byly to
zrejme kvalitni desky protoze se soustruzily na supraphonovem
ctyrrychlostnim gramofonu od rana do vecera.
I dalsi setkani s italstinou bylo pres Chemapol. To italsti delnici
staveli moderni budovu tohoto podniku u nas ve Vrsovicich. Jednou
v sobotu nastoupily na hristi vrsovicke Lokomotivy proti sobe
dva tymy. Italove meli krasne dresy, ktere jim zrejme koupil podnik.
S fotbalem to bylo ponekud slabsi. Kdyz na zacatku utkani pronikl
jeden z Italu pred branku a pokusil se vystrelit, mic preletel
asi v jedenactimetrove vysce plot a skoncil v nedalekem Botici.
Jeho spoluhraci k tomu lamentovali a ozyvaly se nezapomenutelne
vykriky: "Kretino, kretino!" Z cehoz jsem usoudil, ze
i Italum se da rozumet.
O nejkrasnejsi ucitelce na prumyslovce, ktera vypadala jako Brigitte
Bardotova, kterou jsme jako zaci vsichni milovali, se tvrdilo,
ze umi italsky. Jednou jsem se ji zeptal, co to znamena Dove
sei tu a ona mi to hbite prelozilo neco jako Kde jsi.
Pres vsechny tyto pokusy byla pro mne Italie nedostupna. Az
v roce 1969 behem kratke doby, kdy bylo trochu svobody jsem ziskal
italske tranzitni vizum. Myslel jsem, ze mam vyhrano. Byl to omyl
na francouzskem vizu byla mala poznamka, ze opustim Francii na
moste ve Strasburku nebo na letisti v Parizi. Tohoto maleho nedopatreni
ve svem pase jsem nevsiml. Asi sto kilometru pred italsko- francouzskymi
hranicemi mne vzali dva Nemci. Po chvili jizdy mne oznamili,
ze nemaji penize na benzin, jestli bych jim pujcil nejake ty franky,
ze mi daji v Italii liry. Tak jsem jim pujcil vsechny penize.
Dojeli jsme na italske hranice a francouzsky celnik si vsiml te
poznamecky na francouzskem vizu. Zvedl ukazovacek u prave ruky
a pomalu zleva doprava, na znameni nesouhlasu, s moji dalsi cestou
s nim zakyval. Musel jsem vyndat svuj batoh z teleci kuze, ktery
byl jeste koristi z druhe svetove valky a vystoupit z auta, zatimco
moji nemecti dobrodinci pokracovali dal. Rozhodl jsem se, ze svuj
sen po Italii nevzdam. Pri svitu mesice jsem se pustil do hor
a pres dva prusmyky, ktere byly vykacene jsem presel jako paserak
dobytka hranice. Sesel jsem k silnici a brzy jsem dorazil do Turinu.
Jenze, jak pravi stare ceske prislovi bez penez do hospody
nelez, v tomto pripade bez penez do Turina nelez a
ja mel hlad a moje francouzske franky nekde propijeli zapadonemecti
studenti. Misto na Rim jsem zamiril do Milana, ale ani tam se
moje ekonomicka situace nelepsila. Musel jsem zkratka na sever.
Nejblizsi pomoc byla az v Bernu, kde jsem mel zname. Jenze rok
1969 nebyl rok 1968. Navstevnici z Ceskoslovenska jiz nebyli vitani
a kdyz jsem prijel na italsko-svycarske hranice, tak jim bylo
divne, ze nemam vstupni italske razitko. Nakonec jsem to nejak
ukecal a tim skoncil muj sen po Rime.
Kdyz jsem prijel domu do Prahy, tak pravnik, ktery tehdy jeste
nebyl prezidentem, zavrel hranice a bylo po vtakach. O par let
pozdeji se stal prezidentem a mne oznamili, ze jsem se zdrzoval
v Ceskoslovensku pouze docasne a tak jsem se octnul za morem.
Od te doby jsem videl nejvic Italu, kdyz Italie porazila Nemecko
3:1 ve finale MS ve Spanelsku. To bylo na krizovatce St. Clair
a Dufferin.
Na dalsi pokus o vstup do zeme filmovych velikanu Pasoliniho a
Felliniho jsem cekal dalsich sedm roku. Po navsteve Madarska,
jsme byli ponekud spolecensky unaveni a zastavili jsme se u naseho
pritele Frantiska ve Vidni. Chteli jsme pockat den ve Vidni, ale
on nedal jinak a ze vypujci auto z pujcovny a ze to vememe sturmem
na jih.
Uz v pet rano nas budil, v sedm zasel do pujcovny a o dvacet minut
pozdeji jiz byl zpatky s cervenym automobilem. Nasedli jsme, on
zaradil jednicku, dvojku Za chvili tam mel sto ctyricet. V te
euforii prehledl, ze auto pred nim brzdi a kdyz zacal brzdit,
tak jiz bylo pozde. Predek byl ponekud rozsmelcovany. To ho neodradilo.
Pravil na adresu pujcovny: "Ted si to vemou a privezou nam
novy." Neprivezli. Putovali jsme zpatky do Vidne pesky a
protoze to nebylo daleko, tak mestskou dopravou. V kleci jsme
vezli americkeho kocoura s jmenem Cleveland. Dalsi cesta na jih
zeme se konala vlakem. Presto Frantisek nedal jinak nez, ze musime
navstivit Italii. Mistni lokalkou jsme prejeli hranice a spatrili
jsme neco jako italske Potucky. Vesnici, kde bylo spousta stanku
a v nich prodavali jen kozene bundy. Tolik italskych kozenych
bund jsem v zivote nevidel a tak skoncila moje druha cesta do
Italie.
Mezi tim padla zelezna opona a my jsme zacali jezdit do stareho
domova a tam cesta pres Italii nevedla.
Az v roce 1996 se Slavia prokousala az do ctvrtfinale Poharu UEFA
a narazila na slavny AS Rim. Z Prahy vyrazilo nekolik autobusu.
A tak se mi podarilo vyrazit do vecneho mesta. Zajezd sliboval
jeden den v Rime. Jenze neukazneni fanousci v Rakousku zpusobili
vytrznost a rakouska policie autobus na nejakou dobu zadrzela.
Kdyz se objevil opet na silnici a prejel hranice, byl takovy provoz,
ze do Rima se misto rano dorazilo odpoledne, coz stacilo pouze
na navstevu chramu svateho Petra. Utkani skoncilo dobre, ale z
navstevy toho moc nezbylo. Bilance Trikrat v Italii v celkovem
poctu hodin asi 24.
V poradi ctvrty pokus se mel uskutecnit o rok pozdeji, kdy Maria
ucila na jare ve Florencii. Tesne pred odjezdem, pred velikonocemi
roku 1997 napadl v Torontu snih a kdosi nemel lepsi napad nez
ho nahazet do pruhu, ktery je urcen pro cyklisty a tak jsem si
cestou do kina zlomil nohu. Nutno rici, ze jsem si nenechal ujit
film, ale cesta do Florencie se nekonala.
Ale o rok pozdeji se mi podarilo do mesta Michelangelova Davida
proniknout. Nebylo to vsak tak jednoduche a dorazil jsem tam bez
zavazadel, ktera lezela tyden na letisti v Rime.
Pri pate ceste v roce 2003 mi pro zmenu bankomat hned po prijezdu
sezral kreditni kartu a v Palermu mne ukradli fotak
Letos to byl tedy muj sesty pokus a musim rici, ze temer
bez problemu. I kdyz i tentokrate se nejaka ta chybicka vloudila.
Moje zena, ktera se cely srpen svedomite pripravovala na cestu
do Italie a zjistovala, nezjistitelne - kolik ji bankomat vyda
najednou penez. Rozporuplne odpovedi prichazely, protoze kazdy
automat vyda jinou sumu. Tak moje zena v okamziku odchodu z domu
na letiste zjistila, ze tuto kreditni ci debitni kartu nema. Nastalo
zoufale hledani obraceni suplat, az v jednom z nich byla nerozlepena
obalka. To uz jsme meli asi dvacetiminutove zpozdeni. Jenze to
zaroven znamenalo, ze karta neni aktivovana. Museli jsme tedy
do bankomatu, ktery je opacnym smerem nez letiste. Tam byla pochopitelne
fronta a pred bankou se kolem pate hodiny nesmi stat. Vybehl jsem
tedy k bankomatu, po chvili cekani se mi podarilo proniknout k
pristroji a ten kupodivu fungoval. Jak jiz jsem rekl byla odpoledni
spicka a Dupont, ktery byl donedavna prujezdny, prujezdny nebyl,
protoze tam udelali pruh pro cyklisty. Kazda hul ma vsak dva konce.
Dupont moc prujezdny nebyl, ale kdyz jsme se dostali na Dundas
West, karta se obratila. Ulice byla najednou prazdna. Na letiste
jsme dorazili nikoliv jako posledni, ale na cestnem predposlednim
miste. Prvni polovinu jsme tedy zvladli. Mariin odjezd se podaril.
Poucen, ze musim vyrazit vcas, jsem se pokusil s Air France preskocit
velikou louzi o mesic pozdeji.
Nejhorsi jsou brouci pri ceste do metra. Ackoliv clovek vse zkontroluje,
neustale ma pocit, ze na neco zapomnel. Silou vule se musi drat
dopredu. Nesmi se vracet. Kdyz jsem dorazil do metra, tak neustale
tam neco nesrozumitelne mumlali. Pozdeji jsem se dovedel, ze v
podzemni draze vypukl pozar a tak metro stalo asi deset minut
pred Kiplingem. To bylo male zdrzeni. To moje znama, ktera ve
stejnou dobu letela do Londyna, pouzila stejneho nestabilniho
dopravniho prostredku a v metru uvizla. Nakonec se ji podarilo
vybehnout na ulici, ale jak znamo pri takove kalamite zavadis
o taxik jako pri desti o deti, ktere cisti u auta predni okna.
Tech je plno jen kdyz je hezke pocasi. Nakonec me odbavili a cekal
jsem vysilen na svoje letadlo.
Smula je v tom, ze vetsina letadel leti okolo sedme vecer, coz
znamena, ze kdyz clovek konecne usne, tak ho probudi na snidani.
Tak jsem se snazil radeji neusnout, ale pak kdyz jsem doletel
do Parize, tak se mi na letisti Karlicka de Gaula chtelo pekne
spinkat. V ten okamzik jsem se podival na svoji palubni letenku
a s hruzou jsem zjistil, ze moje letadlo leti az o dve hodiny
pozdeji a moje zena me ma cekat u prveho letadla z Parize do Florencie.
Misto letadla do Florencie jsem zacal shanet telefonni budku.
Tu jsem pomerne rychle nasel. Prestoze tam byla znacka VISA. Moji
kreditni kartu to nechtelo. Jelikoz jsem mel nejmensi bankovku
padesatidolarovku, tak jsem namiril k bance, ale tam byla disciplinovana
fronta. Chtel jsem jit ke zminenemu bankomatu, ale uvedomil jsem
si, ze by mi to dalo zase papirovou bankovku. Chvili jsem vahal,
jestli mam stat frontu anebo vybrat bankovku a tu rozmenit. Zvitezila
prvni varianta a pak jsem ocekaval neco jako pribeh o magickem
oku, ktery se vypravel v dobe meho detstvi.
Pribeh je to prosty: V Americe na nadrazi je magicke oko. Prijde
k nemu Newyorcan a vhodi tam minci. Magicke oko se rozsviti zamrka
a vypadne listecek: Jste z New Yorku, jedete do Denveru, do
odjezdu vlaku vam chybi 26 minut. Za tu dobu si muzete dat dve
whisky. Pak tam prijde indian a vhodi tam minci. Magicke oko
se rozsviti zamrka, vypadne listecek: Jste indian z kmene Delaware,
jedete do Colorada do odjezdu vlaku vam chybi 43 minut, za tu
dobu si muzete dat tri velke konaky. Newyorcan chvili premysli
a pak si rekne, ze by to magicke oko mohl oklamat. Pujci si od
indiana pera a vhodi tam minci a vypadne listecek: Jste z New
Yorku, jedete do Denveru a zatimco tady blbnete s temi pery ujel
vam vlak.
Ne, nestalo se tak, zatimco jsem blbnul s telefonem, neuletelo
mi letadlo, ale dovolal jsem se do Florencie a jednou vetou jsem
vychrlil potrebnou informaci. Toto pocinani bylo spravne, protoze
telefon sezral vsechny penize a uz jsem neslysel odpoved sve zeny,
ale cekala u spravneho letadla. I zavazadlo dorazilo tentokrat
v poradku.
Hned po priletu jsem pochopil, ze hlavni zlocin na tomto narodu
spachaly telefonni a televizni mafie. Jakmile vysvitne slunko,
vylezou nezamestnane Italky na sve balkony a nepretrzite cele
hodiny zvani. Vetsinou zacnou vetou, kterou znam z detstvi: "Dove
sei tu?" Ke vsemu stebetaji italsky a pred tim neni uniku.
Jakmile jedna padne unavou, okamzite zacne dalsi. Takto si predavaji
stafetu az do zapadu slunka. Po zapadu slunce se rozsviti svetla
televiznich obrazovek a vsichni cumi na Berlusconniho stupidni
show a mezitim turisti pozoruji velikany italskych dejin, prochazeji
se po Ponte Vecchio. Sleduji sochy Michelagela, obrazy Botichelliho,
vystavu, ktera nese hrde jmeno Caravaggia, ackoliv je tam krome
jeho legendarni meduzy pouze jeden jeho obraz. Presto je to skvely
zazitek, byt po dvanacti letech opet v tomto meste. Co vic si
clovek muze prat?
A presto cesta Alenky v risi divu pokracovala, kdyz jsme v sobotu
rano vyrazili do Benatek. Jestlize spojeni mezi temito dvema mesty
trvalo do nedavna ctyri hodiny, dnes to italske pandolino udela
za necele dve. Pravda mista je tam jako v Airbusu 321 a po prijezdu
do Benatek si vsichni fotografuji stary luxusni Orient expres
jedouci z Londyna do Istanbulu. Je to mesto, jak zpivala Hana
Hegerova, kde auta nejezdi. Skutecne v celych Benatkach jsme videli
auto pouze jedno a to na nejake priblble vystave moderniho umeni.
Tam stal nejaky vrak. Za to jako mestska doprava slouzi motorove
cluny, ktere maji cisla jako tramvaje. Tech linek je tam asi osm,
ale maji sverazna cisla jako 1, 2, 5, 43, 47 ci 52. Nejlepsi je
koupit si tramvajenku, presneji receno lodenku. Jen tak se vzdy
dostanete z jednoho brehu na druhy a uz muzete v Akademii obdivovat
Tiziana, u ktereho se ucil El Greco, jak jsme to vloni videli
na filmovem festivalu EU v Torontu. A vsude je krasne ticho. Dokonce
i vecne telefonujici Italky nekam zmizely. A kdyz vas hodne boli
nozicky, jak by rekl pro zmenu Karel Capek, tak muzete zajit na
dve deci bileho a postat u pultu, protoze za posezeni se vsude
plati penize extra. Objevili jsme jednu vinoteku, kde meli krome
dobreho levneho vina i za jedno euro nase ceske jednohubky. Byly
to vsak velke jednohubky, skoro dvojhubky nebo snad male chlebicky
a to nam naprosto stacilo, abychom se posilnili a mirili za starym
ci novym umenim. Zatimco to stare umeni je v Benatkach jedinecne.
To nove je vsude nejak stejne.
Plati zde neco jako o vine. Cim starsi tim lepsi a kdyz jsme vyrazili
do Toricela, tak jsme videli to nejstarsi, byzantske a tak jsme
se dovedeli od historika umeni Petra Porcala, ze melka voda chranila
tuto osadu, ci mestecko a ze jen nekolik lidi znalo cestu, jak
se pres melkou vodu dostat s velkou lodi a to byly vazene osobnosti.
Lodka zpatky jede kolem benatskeho hrbitova, kde si koupil za
ziva hrob Stravinskij a vzdycky si tam chodil lehnout a premyslel
o vecnosti. Jednou si tam sel takhle odpocnout a zjistil, ze v
jeho hrobe lezi recka princezna. Tak sel za vedenim hrbitova a
oni zjistili, ze mu hrob skutecne patri. Tak mu dali hrob vedle
a tak chodil odpocivat vedle.
Pred svatym Markem, ktery je patronem mesta byla pekna fronta
a tak pri cekani jsme pozorovali, kdo nejvice predbiha a zvitezili
Francouzi, zatimco Nemci se nakyblovali pred zlatym obraz v chramu
a stali tam a pruvodkyne jim neco nemecky vypravovala a kdyz jsme
odchazeli tak pruvodkyne stale nemecky mluvila. Zasli jsme nahoru
a tam se zase vsichni na balkone fotografovali. Tak jsme se taky
vyfotografovali.
A pak jsem odjel rychlolodi za 13 eur na letiste a pohadky byl
konec.
Ales Brezina, Florencie, Benatky, Praha
***
Foto z Florencie M. Gabankova
Foro z Benátek Ales Brezina
