Zdani klame
V poslednim roce nebo dvou letech, nez jsme se z Libne prestehovali
na Stare Mesto, venoval jsem se hodne fotbalu. Zpocatku na hristich,
ktera tvorily brany z bot nebo nasich svrsku, ale protoze se mi
v brance docela darilo, pozval me jednou kamarad Mirek do zakovskeho
nebo snad mladsiho dorostu klubu byvaleho Meteoru VIII, ktery
prave v te dobe mnoha zmen menil take sve jmeno na S.K. Lodenice
Liben. On za ten klub hral, znamenite si vedl na pravem kridle.
Tehdy uz jsem si opatril kozene naloketniky a vhodne nakolenky,
vyzbroj nezbytnou pro hru na skvarovych hristich, jakym bylo i
nase domaci hriste.
Tehdy byly mymi vzory dva brankari: Rocek ze Sparty, (tehdy pod
nazvem Spartak Sokolovo), navic sestra pana Rocka bydlela ve stejnem
dome jako my, a druhym vzorem byl pan Mizera, z meho klubu Meteor,
resp. Lodenice.
Navstevoval jsem vetsinu zapasu na domaci pude, sledoval pozorne
pana Mizeru a pak, sam v brane, snazil jsem se napodobovat jeho
zakroky. Ale pan Mizera mne poutal jeste z jineho duvodu. Byl
to veliky svihak a tehdy uz jsem cosi tusil o svete zen a blahu,
ktere mohou poskytnout takovym svihakum jako byl on. A byl jsem
si jist, ze ten nadherny chlapik, navic vyborny ochrance fotbalove
svatyne, je idolem nejedne pekne slecny stejne jako pani. Byl
jsem si jist, ze se nemylim, nebot pri zapasech, kdy hra se odehravala
na druhe strane, obcas se pan Mizera oprel lezerne o tyc a svyma
tmavyma ocima dival se na tribunu a fixiroval tam jeho vykony
sledujici slecny a damy.
A to jsem si rikal, kdybych tak byl za par let taky takovym nejen
dobrym brankarem, ale i takovym svihakem, to uz bych se asi nemusel
prosit o prizen a lasku Jitunky. Nebyla by jedinou, ktera by me
byla priznive naklonena.
Pan Mizera byl skutecne vyborny brankar a nedostal se do vyssi
souteze jen proto, ze jeho spoluhraci na to nemeli. Zato ale dostaval
hojne prilezitosti za slabsimi beky se vyznamenat elegantnimi
zakroky, hlavne nadhernymi robinsonadami.
Pan Mizera byl proste muj vzor. A mimo hriste povazoval jsem jej
za velikeho Don Juana. Nemohlo tomu byt jinak, rikal jsem si a
byl jsem o tom naprosto presvedcen.
Jednou jsem se po lekci hry na harmoniku zastavil v kavarne Svet.
Bylo tam v tu dobu dost lidi, sotva jsem nasel misto u jednoho
ze dvou prazdnych stolku. Objednal jsem si limonadu a cetl si
noviny, ktere byly k dispozici zavesene v rakosovych ramech na
stene.
A po chvili k tomu stolku vedle prisli muz a zena. Ta zena byla
hubena a doslova nehezka a vypadala jakoby se ten den naramne
spatne vyspala. Prisnym okem prehledla mistnost nez se posadila
na zidli. A k ni usedl muz - ano, byl to pan Mizera! Mylka byla
vyloucena, videl jsem ho zblizka, stejne jako jsem ho vidal zblizka,
kdyz jsem okounel pri zapasech Meteoru, pozdeji S.K. Lodenice,
za branou, kterou ochranoval.
Citil jsem, jak se mi nahle rozbehlo srdce, tou blizkosti meho
idolu.
"Ze jsme ale meli jit jinam, nez do tehle ratejny! To sem
chodite taky po zapasech?" pravila ta zena dost hlasite.
Vsimnul jsem si, ze na prstech pana Mizery a jejim je zlaty krouzek
stejneho tvaru a druhu. Malinko me zatrnulo vice nez pravdepodobnosti,
ze ta osoba je manzelka pana Mizery!
"Vis ze mame na spech, dusinko ... nevim, proc je tu dneska
tak narvano!" pravil mnou obdivovany muz a pokynem ruky,
ktery mi pripadal mnohem mene jisty nez byly jeho pohyby v brane
klubu, privolaval vrchniho.
Kdyz ten donesl dve kavy, ta nehezka a nepochybne v tu chvili
nespokojena pani, rekla jedovate: "To kafe se skoro neda
pit!"
"Ale milacku, je to turecek, neni spatny," pravil pan
Mizera vlidne.
"Turecek a milacku... Hm, tim me neuklidnis! A co ta usmolena
kravata, co mas na sobe?"
Muj idol nerekl nic, jen se letmo na kravatu podival a lehce ji
prejel prsty.
Sedel jsem u sveho stolu jako uhranuty. A v duchu videl pana Mizeru,
jak se ve chvilich, kdy hra se bezpecne presunula na pole soupere,
opren o tyc branky, zalibne diva na tribunu a navazuje ne jenom
jeden, ale nekolik mnohoslibnych kontaktu s ocima zen, ktere mozna
vice nez kvuli fotbalu byly tam kvuli nemu. Upijel jsem limonadu
a nenapadne sledoval, co se jeste u sousedniho stolu memu hrdinovi
prihodi. Pozorovani netrvalo dlouho.
"Tak konecne dopij tu brecku, mame jeste tolik prace!"
pravila zena. A pan Mizera rychle dopil, zaplatil, vstal a oba
vysli na ulici, zatimco ja se za nimi udivene dival
Vladimir Cicha - Vancouver