Blahoslaveny ten, ktery
neseda s mocnymi u jednoho stolu
Byl to podivny vikend. V sobotu jsem se chystal na Ceskoslovensky
neb, jak se ted rika, na Cesky a Slovensky den. Jenze lilo
jako z konve a jelikoz jsem mel druhy den kazani v Ceskoslovenskem
baptistickem kostele a potreboval jsem ho dokoncit a v nedeli
se konala na stejnem miste Vzpominka na popravu Milady Horakove,
rozhodl jsem se, ze pojedu na Masaryktown na velocipedu o den
pozdeji.
Dokument o procesu s Miladou Horakovou Proces H jsem videl pred
rokem v Praze, kdy byl odvysilan Ceskou televizi v dnech vyroci
procesu od 31. kvetna do 9. cervna 2009. Jedna se o deset dvaapadesati
minutovych casti. K memu prekvapeni tam byl i dokumentarista Martin
Vadas, ktery k filmu mel odborny komentar a vysvetlil radu nejasnosti
a popsal to, jak tento snimek vznikl. Kdy se pouzilo filmu, kdy
zvukoveho ci pisemneho zaznamu. Zajimave na filmu je, ze se nedochovaly
reci obhajcu. Pri druhem shlednuti film vypadal jeste depresivneji
nez poprve. Clovek si uvedomuje nelidskost doby i celou atmosferu
padesatych let.
V druhe pulce vecera byl uveden film Zuzany Hahnove Voices
Within Walls, ktery byl natocen vloni v listopadu. Jedna se
o experimentalni audiovizualni projekci. Bohuzel divaci meli moznost
sledovat pouze vizualni projekci. Zvuk byl velice nekvalitni,
obzvlaste byl problem, kdykoliv se ve filmu objevila oranzova
barva a tak lze usoudit, ze se jednalo spise o zavadu v projektoru.
Oba filmy spolu tematicky souvisely a pojednavaly o obdobi padesatych
let u nas. Film Zuzany Hahnove byl rozsireny i o svedectvi lidi
ze Severni Koreje a z Kuby, kde jsou lidska prava komunistickym
rezimem stale drasticky poslapavana.
Reziser Martin Vadas
V dokumentu Martina Vadase mne pripadala zajimava analyza jednoho
z historiku, ze totalita chce nejprve sokovat a kdyz ziska souhlas
verejnosti, pak teprve uplatni do dusledku svou moc.
Nemohl jsem se ubranit srovnani s tim, co se delo v tu dobu v
torontskych ulicich, kdy na bezpecnostni opatreni pri summitu
G8/G20 se vynalozilo pres miliardu dolaru. Policie vsak nebyla
schopna ochranit ani par obchodu na Yonge Street. Ne jedna, ale
hned nekolik kamer z ruznych uhlu zabiraly, jak vytrznici rozbijeji
vylohy. Lide se fotografovali pred horicimi policejnimi auty.
Vzpomnel jsem si, jak zacala normalizace v Ceskoslovensku v roce
1969, kdy nekdo hodil do vylohy Aeroflotu kamen. Zli jazykove
tvrdili, ze to byl agent KGB. Kazdopadne se to hodilo k tomu,
aby normalizace mohla zacit a o par mesicu pozdeji v srpnu 1969
jiz policie nelitostne zasahla.
V sobotu vecer torontsky starosta prohlasil, ze takovou kriminalitu
mesto nezazilo. Tvrdim si oponovat, zazilo horsi veci, treba kdyz
se postrileji prislusnici ruznych mafianskych skupin v severnim
Torontu nebo v oblasti Jane a Finch.
Tak to bylo ten prvni den, v sobotu, kdyz jsme meli byt sokovani.
Druhy den, v nedeli, prisla represe. Bylo zatceno okolo tisice
lidi, vcetne novinaru, pracovniku TTC, studentu. Nekteri byli
svazani hodiny na desti. V tu dobu jsem jel ze vzpominky na Miladu
Horakovou a zastihla mne boure. Nemel jsem svetlo a tak jsem poprve
nalozil kolo do torontskeho metra. Jezdila pouze jedna linka.
Na stesti. Mozna, ze bych si zopakoval listopad roku 1968, kdy
jsem byl obvinen prislusnikem VB Zamecnikem, ktery mne zatknul
a jak sam u soudu rekl: "Soupnul jsem mileho Brezinu do Roburu!"
A co pruzkum verejneho mineni? Vic, jak dve tretiny dotazanych
se zasahem policie souhlasi. Souhlasi politici, souhlasi televizni
komentatori. Jinak se o tom jiz nemluvi. Zjistilo se, ze policejni
inspektor byl spatne informovan svym pravnikem, ze policie nemela
takove pravomoci, jak tvrdila. Nesmela kritika se objevuje pouze
z torontskeho tisku.
Jak jiz to byva po bouri prisla do Toronta vedra a okurkova sezona.
Televizni noviny jsou vysilane od bazenu. Vypravil jsem se k nejblizsimu,
ktery je na rohu ulic St. Clair a Caledonie. Kdyz jsem tam dorazil,
byl bazen zavreny. Nikde ani cedulka se zduvodnenim. Opet jsem
sednul na velociped a dojel k jezeru, kde jeste vloni fungoval
bazen Sunnyside. Lide behali kolem a jezdili na koleckovych bruslich.
Deti se popelily v pisku. I tento bazen byl zavreny. Ani nejmensi
potuchy, ze by se zde neco delo. Zadna cedulka, pouze upozorneni,
abych volal na nove zrizene cislo 311. Kdyz jsem tam zavolal,
operatorka ani nevedela, ze bazeny nefunguji.
Nakonec jsem se znechucene odebral k Alex Duff Pool, ktery nejaky
umelec pred lety znicil tak, ze se tam neda plavat. Kdyz jsem
poradatelku u dveri pozadal, jestli by mi mohla rozmenit dolar,
odpovedela, ze tam neni od toho.
Z minulosti vim, ze automat na Coca-Colu vrati drobne. Obetoval
jsem tedy dolar. A co globalizovany automat? Sezral muj dolar
a nevydal ani drobne ani plechovku. Odesel jsem do precpane satny
a zeptal jsem se, jestli nekdo nema drobne. Nejaky Ital v dresu
s napisem Totti na zadech pravil, ze ma. Dosel do skrinky
a skutecne mi venoval quarter. Chtel jsem mu dat za odmenu
dolar, ale on to odmitl. Nechtel nic. A ja v tom okamziku pochopil,
ze to v tomhle meste jeste neni tak zle.
Ales Brezina