Laska k prirode
Prirodu ma kazdy rad. Urcite i vrcholni manazeri BP, ropneho gigantu,
jehoz havarie na podmorskem ropnem vrtu plni Mexicky zaliv zivotu
nepratelskou substanci a clanky novin hrozivymi palcovymi titulky.
Prirodu ma kazdy rad. Sotva by nekdo jen trochu rozumny tvrdil
opak.
Vzdyt priroda tot ozeleneny kvetinac v pokoji, truhlik s bujnymi
rostlinkami na balkone, rozkvetla zahradka u domu, upraveny mestsky
park i neprostupna divocina. Priroda to jsme i my, kazdy z nas.
Mame dokonce stejne geny nejen s lidoopy, ale i s mouchami. A
konecne, na stavu prirody - biosfery jsme zivotne zavisli.
Obdivujeme prirodu. Ale vetsinou zustavame se svym zajmem jen
na povrchu. Nase oci sklouzavaji po krajine, po tvarech, po barvach.
Je to jako divat se na vyzdobeny dort a neochutnat.
Obrazy z prirody vnimame casto pouze jako film. Sledujeme je z
okenka auta, z odstupu z cesty, z vysin sve lidske nadrazenosti.
Ochuzujeme se tak o dalsi vrstvy poznani, a tim take o radosti,
ktere jsou na dosah. Kolik vlastne rozpozname hlasu ptaku, kolik
motylu? Co vime o zavislosti jednotlivych druhu fauny na sobe
navzajem? Co o provazanosti zivotnich cyklu rostlin a hmyzu?
Laska k prirode vsak neni jen o poznani. Patri k ni, stejne jako
i k jinym laskam, jista aktivita. Odhodlanost branit a chranit
obdivovane hodnoty. A nejde tu jen o moderni trend poslednich
desetileti. Jiz Karel Capek v roce 1928 v Literarnich novinach
prirovnava devastaci prirody ke stejnemu barbarstvi jako balit
si burty do listu Vysehradskeho kodexu nebo dlazdit ulice kameny
vylamanymi z baziliky sv. Jiri. Uzavira to slovy, ze "prirodni
historie nasich krajin je stejne pamatna jako kterakoliv velika
pamatka historicka."
Ani se nechce verit, ze je to tak davno, co byla tato slova napsana.
Posoudit aktualnost muzeme i u nasledujici vety: "Ochrana
vzacnych prirodnich pamatek neni otazka sentimentality, nybrz
povinne ucty; tyto pamatky, at je to prastary strom, predveky
porost nebo vzacny geologicky utvar, nam predstavuji neco ctihodnejsiho
nez podnikatelsky zajem pana Petra nebo Capla."
Podnikatelsky zajem panu BP jiste nelze smahem oznacit za nectihodny.
Vzdyt ve svem vysledku hasi nasi neukojitelnou ropnou zizen, umoznuje
vyuzivat nase motorove vehikly v cestach za praci i za zabavou,
plnit obchody zbozim zdaleka i z blizka, prijemne temperovat pokojicky,
a vubec zit si na urovni a pohodlne. Z jejich lidumilneho businessu
zajistovat milionum lidi vysokou zivotni uroven, sebe zajiste
nevyjimaje, ale vymizela ona povinna ucta k prirode, jak ji zduraznuje
Karel Capek. Z jejich kalkulaci se vytratil onen tak casto vysmivany
princip predbezne opatrnosti. Princip, ktery je jednim ze zakladnich
sloupu udrzitelneho rozvoje lidske spolecnosti.
Zkratka, lidstvo v zastoupeni firem, korporaci a statu by se melo
vyvarovat takovych cinnosti, kde existuje riziko vzniku havarie,
jez nedokaze zvladnout. A to bez ohledu na pohadkovy zisk a vysokou
zamestnanost, ktere takovy podnikatelsky zamer slibuje. V pripade
budovani a provozovani jadernych elektraren se nad tim nikdo nepozastavuje.
U podmorske tezby ropy je tomu zrejme jinak.
Ale vzato do dusledku, nemuseli bychom se pri dodrzovani zmineneho
principu nejak zacit krotit? Treba zrovna v konzumovani benzinu,
tedy v rozsahu te nasi "neomezene" mobility.
A treba zrovna proto, ze mame radi prirodu.
Ale takova laska uz neco stoji, neni-liz pravda. Zapominat na
povinnou uctu k prirode ovsem take. Dost mozna, ze uz o tom manazeri
z BP neco vedi. Nebo ne?
© Miroslav Petr-foto Kveta Kalouskova