Pomnicky u silnic
Stavet pomnicky v miste lidskych tragedii je obycej
prastary. Tato mista totiz prestavaji byt bezejmennym kouskem
louky, nezajimavym uhorem porostlym krovim ci obycejnym prikopem.
Tato mista, bez ohledu na nasi viru nebo neviru, nabozenske presvedceni
ci svetovy nazor, ziskavaji v nasich ocich zvlastni atributy:
Tady byla prolita krev, tady se propojila pozemskost s vecnosti,
prave tady byl osudem narysovan metafyzicky prusecik zivota a
smrti nejake lidske bytosti.
V case miru prichazi nahla, nasilna smrt nejcasteji skrze tragicka
dopravni nehody. Stale si to odmitame pripustit, ale jsou to prave
silnice, ktere muzeme s trochou fantazie prirovnat k vecnym bojistim,
kde se denne scitavaji skody a ztraty. A coz teprve prijde-li
rec na vrazedne zbrane? Inu, prece tak nemuzeme narknout
ten drahy nablyskany zazrak techniky zaparkovany u domu. Ne, my,
kazdy jeden, verime ve svou stastnou hvezdu, prestoze neni dne,
abychom se svym ctyrkolovym milackem neprojeli hned okolo nekolika
osudovych mist. Mist nejtragictejsich dopravnich nehod.
Tvrzeni, ze silnice jsou nase nejvetsi hrbitovy je pochopitelne
jen obrazne. Pomnicky rozesete v jejich blizkosti maji s hroby
spolecnou jen jistou symboliku. Navic jsou pokracovanim pradavne
tradice, ke ktere se ovsem nikdo primo nehlasi. Tradice oznacovat
mista lidskych nestesti kameny, mohylami a krizi. Takoveto klasicke
pomnicky po obetech blesku a mordu, jsme zdedili spolu s krajinou
po predcich. Muzeme je obcas nalezt i na mapach, a tu a tam se
nejaka ta osvicena obec rozhodne je zachovat ci obnovit.
Moderni silnicni pomnicky na mapach nenajdeme. Ani ty nejosvicenejsi
obce se o ne nestaraji. Vzdyt rostou samy jako houby po desti
a svym poctem zcela zastinily ony historicke. Podel nasich silnic
a dalnic jich muzeme objevit stovky, ci spise tisice. Statistika
mlci. Jsou to spontanni pietni vytvory a stavbicky, ktere nikdo
neeviduje. Tudiz se ani nikde nedocteme, kolik obeti z toho tisice
rocne usmrcenych na ceskych a moravskych silnicich ma svuj pamatnicek.
Muze jit o vazicku s kvetinami, dreveny krizek na odrenem strome,
svicku s obrazkem, az treba o kamenny obelisk s vytesanymi daty
a zvecnelymi portrety nebo o betonovy monument od prave hrobky
k nerozeznani. Meze neexistuji.
Jak je videt, skala tohoto pietniho projevu je nesmirne siroka,
postrada pravidla nejen legislativni, ale i zvykova, jak to zname
ze hrbitovu. Zatimco se hrbitovy vyznacuji prisnou strohosti a
zdobi je vice mene jen svice, kvetiny, pripadne smutecni venec,
pomnicky u silnic doplnuji plysove hracky, casta jsou auticka
a motocykly, vyjimkou neni naaranzovana pneumatika, tu a tam i
textove sdeleni. Clovek se tak dozvi, ze zemrely mel rad rychlost
a vitr v usich, anebo si precte zatrpklou poznamku o bezohlednem
viniku dane nehody.
Asi nebudeme daleko od pravdy s tvrzenim, ze se takrka vzdy jedna
o nelegalni vytvory na cizim pozemku, ktere jsou nasledne, pokud
vyslovene neprekazi, tolerovany. Takhle to vsak nemusi zustat
na veky. Vzhledem k rostoucimu jejich poctu, a take k jejich koncentraci
v nekterych exponovanych usecich silnic, se zda, ze si spolecnost
bude muset existenci tohoto fenomenu priznat, zabyvat se jim,
pripadne jej i nejak regulovat.
Jednim z reseni, ktere se jiz v praxi uplatnuje, je budovani spolecneho
pietniho mista pro tu kterou silnici, respektive jeji vymezeny
usek. Ukazuje se vsak, ze tento zpusob neuspokojuje citove potreby
pozustalych dotykat se fyzicky mista, kde duse jejich blizkeho
opustila telo a tento svet.
Je v tom cosi tajemneho. Neco neuchopitelneho. Neco skryteho v
hloubi naseho nevedomi. Vzdyt tu nenajdeme rozdilu mezi clovekem
stredovekym a soucasnikem. Ani cela staleti, ani prevratne vedecke
objevy, ani udajna moderni racionalita na tom zhola nic nemeni.
Spolecne pietni misto zustava anonymni. Postrada prave tu jedinecnost
a autenticnost mista tragicke nehody, ono mysticke fluidum, ktere
nas pritahuje a desi zaroven.
Miroslav Petr - cerven 2010