Na okraj
Pozdni rozjimani o komunismu
Za valky jsem byl nasazen v Poldovce (Poldina hut na Kladne).
Tam jsem se sblizil s jednim ze zamestnancu, soustruznikem Karlem.
Pekny mlady chlap, velky jako hora, inteligentni, s hnedyma, dobryma,
laskavyma ocima. Karel byl komunista (tajne - za nacistu, hlavne
po rozkmotreni Stalina s Hitlerem - ta strana nebyla u uradu popularni).
Jeho jsem mel rad, ponevadz byl dobry clovek. S jeho virou jsem
mel problemy. Ackoliv jsem miloval basniky (Karel mi pripominal
Wolkerova Antonina, topice elektrarenskeho) a ackoliv jeho viru
u nas po druhe svetove valce vyznavali skoro vsichni herci a vetsina
nasich basniku (jeste 28. unora 1948 po komunistickem puci v novinach
k provolani kulturnich pracovniku pod heslem "Kupredu, zpatky
ni krok" sve jmeno pripojil i Jaroslav Seifert). Na Karlovi
mi ani tak nevadila myslenka spolecneho vlastnictvi (koneckoncu
- jak vidime na pripade Ciny - komunismus a kapitalismus se zrejme
funkcne nevylucuji). Co pro mne je neprijatelne, je komunisticka
interpretace svobody. S Karlem jsme se rvali o kazde slovo. A
take jsme se oba snazili pochopit jeden druheho. Nakonec mi rekl
(bez nenavisti, ale s presvedcenim - hovorili jsme prave o soukromem
vlastnictvi pudy a kolchozech): "Ted uz bych Ti musel dat
par facek." Po skonceni valky jsme se uz nikdy nevideli.
Dodnes na nej casto myslim. Byl to dobry a cestny clovek, ktery
hledal spravedlnost. Jak asi skoncil?
I muj nejmilovanejsi basnik, Josef Hora, jehoz "narodniho"
pohrbu jsem se v cervnu ctyricateho pateho roku zucastnil, se
v mladi hlasil ke komunismu. Ale ani nejhlubsi socialni citeni
nemohlo u neho prevazit hrozbu kulture a svobode politickeho a
nabozenskeho presvedceni, kterou sovetsky system predstavoval
a ktera byla jasne viditelna vsem, kdo chteli videt. Nemohu nesouhlasit
s Vaclavem Cernym v jeho Pametech, ze Hora byl "nejvetsi
basnik nasi generace a nejurozenejsi duch mezi nasimi basniky".
Nikdo nemluvil k me dusi tak pokorne a soucasne tak presvedcive
jako Josef Hora, nikdo pro mne soucasne neoslovil minulost, pritomnost
i budoucnost jako on: "Byla jsi? Byl jsem? - nyni jsem a
jsme dve vetve ohni vzate - a v proudu vecna jedenkrate jedinym
budem vyslehem."
Klement Gottwald splnil svuj slib dany jeste za prvni republiky,
ze demokratum zakrouti krkem, teprve v unoru 1948. Ovsem ona specificka
komunisticka zhovadilost se zacala projevovat uz drive. Pocatkem
cervna 1947 byl na harvardske univerzite vyhlasen Marshalluv plan
hospodarske pomoci Evrope. Plan byl nadsene prijat vetsinou valkou
postizenych zemi (vcetne Nemecke spolkove republiky, kde mocne
prispel k hospodarskemu ozdraveni). Byl prijat i ceskoslovenskou
vladou - vcetne komunistu. Zrejme se neporadili se Stalinem, ponevadz
Stalin po rozhodnuti pozval delegaci vlady do Moskvy. Vedl ji
Klement Gottwald a jejimi cleny byli Hubert Ripka a Jan Masaryk.
Gottwald se nikdy nepochlubil, jak si s nim Stalin o Marshallove
planu povidal. Jan Masaryk se nechal slyset, ze "jel do Moskvy
jako ministr nezavisleho statu, a vratil se jako Stalinuv pacholek."
Jak se citila cs. vlada, kdyz rusila ucast na Marshallove planu,
nevim.. Pred koncem cervna se take konala porada Ceskoslovenske
strany narodne socialisticke, na ktere ministr Ripka navrhl, aby
demokraticke strany vyvolaly vladni krizi, ktera by nutne vedla
k vypsani narodnich voleb, v nichz by narod rozhodl o sve budoucnosti.
A tak vlastne zacal unor pristiho roku. Jenom se mezitim prihodilo
nekolik nepeknych "prihod": koncem cervence byly na
poste v Praze zachyceny balicky s vybusninou, urcene Petru Zenklovi,
Janu Masarykovi a Prokopu Drtinovi, zhotovene na objednavku krajskeho
sekretariatu KSC v Olomouci; v Madarsku sovetske organy odhalili
"spiknuti" malorolnicke strany a dustojnickeho sboru,
zorganizovaly nove volby, pri nichz komunisticke strane udajne
odevzdalo hlasy (v listopadu 1945 dostala 16% hlasu) 60% volicu;
v Bulharsku odsoudili k smrti vudce agrarni strany Nicolu Petkova;
v zari byla v Porebe u Vratislavi zalozena Kominforma (Stalinova
odpoved na Marshalluv plan); v rijnu z Polska prcha predseda koalicni
vlady Mikolajczyk a v Rumunsku je odsouzen vudce opozice Maniu.
(V polovine listopadu dobre znameni u nas: na sjezdu socialne
demokraticke strany demokraticke kridlo (Majer-Lausman) porazilo
prokomunistickou Fierlingerovu skupinu 283:182).
A uz je tu unor: komunisticky ministr Nosek odvolava na osmi prazskych
obvodech nekomunisticke velitele; vlada ho vyzyva, aby svoje opatreni
zrusil. Nosek odmita; 20. unora 12 z dvaceti ministru podava
protestni demisi a 25. unora dva dalsi (socialni demokrate Majer
a Tymes). Podle svedectvi resignovavsich ministru byl do demise
prezident Benes zasvecen (Benes to popira) a je-li tomu tak, pak
s rezignaci souhlasil. Podle tehdy platnych parlamentnich zvyklosti
rezignaci ministru ztratil funkci i predseda Gottwald, a prezident
by normalne jmenoval "urednickou vladu". Gottwald se
vsak povazoval za predsedu vlady i nadale (i kdyz vlada uz neexistovala)
a proste navrhl nahradit resignovavsi ministry svymi lidmi. Ale
jeste pred demisi byla v Gottwaldove stabu pripravena rada celostatnich
akci, vcetne zajisteni kladneho postoje ministra narodni obrany
gen. Ludvika Svobody (ktery o par dni pozdeji odmitl prezidentovu
zadost, aby armada zajistila verejny poradek); mamuti manifestace
"pracujiciho lidu", nakomandovaneho 21. unora primo
z pracovist na Staromestske namesti, pri niz Gottwald Benesovi
prakticky narizuje prijeti demise; o den pozdeji Zapotocky soucasne
zada dalsi znarodnovani a slibuje ochranu drobnym podnikatelum
a remeslnikum (byli znarodneni v roce 1950). Nektere akce Gottwaldova
stabu mam v zive pameti. Patril jsem k demokratickym studentum,
kteri - jako vetsina naroda - nevedela, co se vlastne deje, ale
citili jsme, ze se deje neco nekaleho. I presto, ze z balkonu
centralniho sidla sve strany Petr Zenkl svym stoupencum doporucoval
"sebevedomy klid" a "verit v demokracii a pana
prezidenta.." A vsim idealismem sveho mladi jsme chteli,
aby zvitezila demokracie. Vaclav Kopecky nas nazval "fasisty
chtejicimi drtit delniky". V tom pravdu nemel, ale mel pravdu,
kdyz usoudil, ze nemame "kladny postoj k rezimu". A
tak jsme ve svych snad dvaciti tisicich masirovali po Praze (proti
nam se valil snad stotisicovy proud ozbrojenych milicionaru),
volali slavu Benesovi a vyzyvali obcany, kteri se na nas koukali
z oken, aby sli s nami. Nemeli tak horkou hlavu... Vecer predtim,
nez Benes podepsal, k nam mluvil v Obecnim dome Vladimir Krajina
(o poschodi nize schuzoval akcni vybor Narodni Fronty - kdybychom
to byvali vedeli, jestlipak bychom je byvali nedefenestrovali?).
To nebyla rec. To bylo vasnive vyznani viry ve vitezstvi demokracie.
Tu noc Krajina na lyzich prejel hranice sve rodne zeme, do niz
se vratil az pro Rad bileho lva po padu rezimu. My pochodovali
na Hrad. K prezidentovi bylo pripusteno jen nekolik nasich vudcu,
mezi nimi pozdejsi Kanadane, Viktor Fic a Vratislav Stafl. Videli
zlomeneho stareho muze, ktereho kancler Smutny zivil informacemi,
psanymi na komunistickych sekretariatech ("v tovarnach se
nam riti lavina...a proti te lavine se clovek /Benes/ nemuze stavet,
protoze bude smeten"). Nase demonstrace byla v Nerudovce
rozehnana, pekna radka studentu zmlacena, 118 bylo zatceno. Davem
byl zmlacen i ministr Vaclav Majer. Po ctvrte hodine 25. unora
si Gottwald z Hradu odvazi Benesuv podpis. A pak uz se po nasi
zemi plouzila hruza: 10. brezna je pod okny sve loznice nalezen
Jan Masaryk (jedina dr. Milada Horakova se ten den vzdala sveho
mandatu). Po jeho smrti jsem se vratil do rodne vsi, jen abych
se stal svedkem zacatku konce vesnice, z ktereho se nase zem dosud
nevzpamatovala. Pri pohrbu prezidenta Benese jsem byl zadrzen,
pohosten na Pankraci a kdyz mne pustili, bez dovoleni opustil
uzemi statu. Procesy, ktere chrlily mrtve, jsem sledoval uz zvenci.
Mezi temi mrtvymi byli ti nejlepsi z nas: Heliodor Pika (povesen
v lednu 1949, Milada Horakova povesena v cervnu 1950 a - nepohrbena
(a na ulicich Prahy a desitek jinych mest obcane (vetsinou zeny)
jasali nad jeji popravou) Z uprchlickeho tabora i pozdeji z Kanady
jsem s uzkosti sledoval olovene mraky visici nad mou rodnou zemi.
Ale ovsem sledovat bouri z dalky a zit v jejim oku jsou dva rozdilne
zazitky. Jednim z tech, kteri zustali a zili v tom udesnem casu
se cti, byl profesor Vaclav Cerny. Casto se vracim k jeho svedectvi:
Od unora 48 do dubna 54, pres sest let v jekotu lidskeho utrpeni,
ani den bez rany polenem do hlavy nejakou zpravou z katovy kuchyne,
i ke spani ulehals, jako by byli k tobe pod prikryvku vpasovali
nejakou chvejici se hmotu ciziho umuceneho tela, a byval to znamy,
pritel. Mozek odmital pracovat, na jazyku lpela shnila a smrduta
chut, osekany zivot byl uz jen pahylem zivocisneho zivoreni, nechtelo
se ti uz byt clovekem...
Vaclav Cerny neodesel. Neodesel ani Jan Zabrana, jehoz kniha "Cely
zivot" je - stejne jako Cerneho Pameti - svedectvim,
ze neni snadne zlomit cloveka, ktery zije v pravde. Cetl jsem
jejich svedectvi a trochu zavidel. Ja odesel a mel jsem dobry
- protoze svobodny - zivot. Ale nikdy jsem si nebyl jist, ze jsem
volil spravne (a obcas si myslim, ze jsem mel zustat), i kdyz
vim (a potvrdili mi to pratele), ze kdybych byval zustal - tak
jak jsem udelan - asi by mne umlatili. Mozna, ze zivot, aby mohl
stoupat do jasnejsich poloh, potrebuje lidi, kteri jsou schopni
vzdat se uspechu a vyhod, a riskovat i smrt. Asi hmota, z ktere
jsem uhneten, neni nejkvalitnejsi.
Jestlize si jsem jisty svym obdivem k lidem z rodu Vaclava Cerneho
a Jana Zabrany (a ovsem Milady Horakove a Heliodora Piky), tapu
ve svem vztahu k tem, kteri - treba jen jako volici - udrzovali
v moci komunisticky rezim. Ani ne tak k tem, kteri svuj zivot
ziji s otevrenym hledim jako k tem, kteri pluji pod piratskou
vlajkou, kteri prevleknou kabat a tvari se, jako by ho nosili
cely zivot. Mel bych napriklad problem i s prijetim statniho vyznamenani
z rukou nekoho, kdo desitky let vyznaval viru Gottwaldovu. Je
to spravne? Nevim. Je mi lito, jestli nespravedlive ublizuji nekteremu
byvalemu clenu komunisticke strany, ale jestli ublizuji, pak jen
svou citovou reakci na jejich minulost. Je mi to lito. Tem popravenym
a veznenym dluzim vic...
***
Boris Krajny opet nadchl
Nepamatuji se uz, kdy jsem Borise Krajneho slysel poprve. Ale
pamatuji se, ze jsem ho tehdy nazval socharem tonu. Co jsem zrejme
mel na mysli, daleko lepe vyjadril kritik deniku The Milwaukee
Journal, ktery Krajneho provedeni Mozartovy skladby popsal
jako: jednu z tech stastnych konvergenci energie, tvorivosti
a prvotridniho mereni casu, jejichz vyslednici mohou byt v zivote
posluchace okamziky, na nez se nezapomina Kdo na tom vydelal nejvic,
je Mozart. Toto dilo ... stridave kristalove pruzracne i zadumcive,
dramaticke i plne jemnych odstinu - Krajny prednesl s temer mikrometrickou
presnosti (jsou to tato dve posledni slova, ktera mi pripomnela
socharskou kvalitu jeho tonu). Jinde kritik mluvi o
lyricismu, ktery Krajny vytvarel zazracnym zvukem, vic spriznenym
s hudbou sklenenych zvonku nez s koncertnim kridlem. V Krajneho
interpretaci Mozarta nasel zalibeni i hudebni kritik japonskeho
Yomiuri v Tokiu:
Skvela a krasna interpretace Mozarta. Frankfurter Allgemeine
Zeitung o nem napsaly: Velky pianista - ohromujici, znamenity
technik.
Na koncertu, o nemz chci psat, byl rovnez na programu Mozart -
a jenom Mozart, ale Krajny je stejne vysoko cenen jako interpret
jinych skladatelu. Tak o jeho provedeni Ravelovy skladby recenzent
New York Daily News napsal: Provedeni Ravelova klavirniho
koncertu G dur, s Borisem Krajnym jako solistou, bylo nejskvelejsi,
jake jsem kdy slysel. A o jeho vykonu v Torontu v Beethovenove
koncertu pro klavir c.1 Toronto Globe and Mail vyslo:
A brilantnost finale (Larga) byla proste nejvzrusujici casti
celeho dne.
Na programu Krajneho torontskeho koncertu v kostele Sv. Vaclava
16. kvetna 2010 byly (jak uz jsme se zminili) vyhradne Mozartovy
skladby.
Vsecky citaty ze svetovych deniku, ktere jsem o Krajneho umeni
uvedl na zacatku, bych mohl opakovat o jeho torontskem koncertu.
A to by bylo noseni drivi do lesa. Misto toho se zminim o reakci
jeho torontskeho publika. Behem prednesu bylo zvlast pokorne ticho
( a po prednesu bourlivy potlesk). Mohl bych rici jako v kostele
(a byla by to pravda, koncert se konal v kostele). Ale jako ticho
v kostele jen v ridkych okamzicich, pri nejvroucnejsi modlitbe.
A co je nakonec vroucnejsi modlitbou nez treba katedrala sv. Vita,
Sixtinska kaple, nejvetsi ze skladeb a basni, jedinecny vykon
pianisty ci zpevaka?
Po koncertu jedna z posluchacek poznamenala, ze Boris Krajny se
pri dekovacce nijak nesnazi okouzlovat obecenstvo. Mela pravdu.
Boris Krajny je zrejme z lidi, kteri svuj zivot i sve umeni ziji
bez prikras. V jeho umeni to postrehl hudebni kritik deniku Tri-City
Herald ve Washingtonu v recenzi Krajneho interpretace Mozartovych
skladeb: " Krajny je zrejme ridkym druhem hudebnika -
je naprosto prost grandioznosti, jeho interpretace jde pod perlivost
a prusvitnost Mozartovych partitur, aby odhalila, co hudba opravdu
je."
Neznam vetsi chvalu.
***
A zase jsem nevolil
Pred nekolika tydny jsem v Satellitu (a take v CzechFolks) uverejnil
proroctvi ("budu"), ze v letosnich volbach do Parlamentu
Ceske republiky budu volit. A to jsem nemel. Vsecko, na co my,
lidi, stacime, je vyjadrit umysl ("Planuji volit...").
A opravdu jsem volit chtel. Ponevadz jsem nevolil, nebudu opakovat
duvody, proc jsem se - na rozdil od predeslych voleb - rozhodl
volit. I zasel jsem na Generalni konzulat Ceske republiky v Kanade
a vyjadril prani byt registrovan. Jak vsichni (nebo skoro vsichni)
vime, vsichni pracovnici generalniho konzulatu (pocinaje gen.
konzulem Krpacem) jsou prvotridni lide. I ujali se mne ( jmenovite
mily pan Capek) s peci, jaka je obycejne venovana lidem, na nichz
je videt, ze uz moc nevedi, co delaji a dost tezko vnimaji. Jenomze
ja (moje vina) jsem se nejak v Ceske republice z urednich zaznamu
vytratil a at se pan Capek snazil sec (take pekne slovo) mohl,
abych mohl volit, musil bych mit alespon prozatimni cestovni prukaz,
ktery by mi pan Capek mohl vydat jen kdybych mel neodkladnou cestu
do Ceske republiky. Ale to bych lhal. A to se nema. A tak jsem
zase nevolil. A pristich voleb uz se asi nedockam...
Karel Havlicek Borovsky (alespon myslim, ze to byl on) to za nas
napsal za vsecky: "Je to bida na tom svete, ze by clovek
utek"
***
Rudolf Mastalyr komentuje
Jeho komentar bohuzel prisel prilis pozde, nez aby mohl byt uverejnen
pred volbami.
Pred nekolika tydny Josef Cermak uverejnil v Satellitu crtu, v
niz uvedl, proc nevolil v poslednich volbach, ale proc bude volit
tentokrat. Na crtu reagoval Rudolf Mastalyr z Hope, B.C. Jeho
clanek byl mezitim uverejnen jinde, takze se omezime jen na nekolik
pasazi:
Ja jsem svuj postoj k volbam v Ceske republice - nevolit i
kdykoliv v budoucnu, coby exulant nezmenil... Musim povazovat
za nelogicke, ze o politicke budoucnosti sve materske zeme meli
bychom rozhodovat my, exulanti, kteri v Ceske republice nezijeme"....
"Domnivam se, ze nyni po porazce komunismu a prokazani jeho
zlocinnosti mnohde na svete jest predevsim na obcanech Ceske republiky,
aby alespon svoji ucasti pri volbach do Parlamentu prokazali svoji
zralost, vyspelost a schopnost sveho statu byt platnou soucasti
pri vytvareni nove, sjednocene Evropy.
Pripravil Josef Cermak