Z Deylova ustavu pres Krasnou
Lipu a Mseno zpatky do Prahy
Vypraveni treti Antonina Kubalka
Antonine, posledne jsi se zminil, ze nerad hrajes,
kdyz nemas podminky, abys podal nejlepsi vykon, kdyz te treba
nastroj neposloucha. To je bezna vlastnost u umelcu. Moje manzelka
Maria jako malirka nerada maluje, kdyz k tomu nejsou spravne podminky.
Kdyz je treba hluk, kdyz nema dostatek svetla. Rika, ze se nikdo
nebude ptat, za jakych podminek to delala, ale lidi budou hodnotit
vysledek. Mas takove pochopeni treba i pro sportovce, ze nechteji
hrat na Mistrovstvi sveta, kdyz nejsou v nejlepsi kondici?
Jakykoliv sport je detska hra. Kdyz to mohou delat profesionalne,
tak maji tu kliku, ze delaji to, co maji radi. Pri tom maji kolem
sebe doktory, psychiatry a kdyz by jim nekdo rekl, ze neni ve
forme, ze nesmi hrat, tak to je pro ne spis trestem. Navic jsou
za tim neuveritelne penize. Treba v baseballu, zrovna jsem cetl,
ze nekdo uzavrel kontrakt za 164 milionu. Ja jsem byl jednou na
baseballu a byla to neuveritelna nuda. Celou dobu se cekalo az
se neco stane. V hokeji je treba hodne zapasu, je zapotrebi rychlost,
ale nekdo, kdo bere tri miliony a netrefi se do branky, to bych
dokazal za ty penize taky, dokonce bych to udelal i za daleko
min penez.
Rozdil je v tom, ze on se trefi z deseti pokusu dvakrat a ty
by ses netrefil ani jednou
To neni ale pouze ve sportu. Treba v umeni se berou obrovske penize
v administrative. Ruzni reditele galerii a muzei berou statisicove
platy a pri tom nemuseji nic umet. Zatimco lidi, kteri by neco
meli dostat nic nedostanou nebo hrozne malo. V hudbe reditel symfonickeho
orchestru ma vetsi plat nez dirigent. Velke penize byly v produkci
gramofonovych desek, dnes cedecek, zatimco spickovi hraci v orchestru
maji nejakych sedesat tisic dolaru za rok, a nekdo okolo ma mnohonasobne
vic. To je takove kapitalisticke zlo, ze lidi, kteri maji titul
a kteri tomu treba ani nerozumeji maji spoustu penez, zatimco
ti, co delaji nejakou praci delaji za babku. To neni jen v umeni,
to je treba i v bance. Nechapu tuto logiku a hlavne mi pripadaji
nesmyslne ty vysoke rozdily.
Ale vratme se do Deylova ustavu
Deyluv ustav to byla hudebne profesionalni skola. Po jeho absolvovani
se vetsina zaku stala uciteli na techto skolach. Byla to dobra
skola. Kazdy hral na nejaky nastroj. Tehdy jsem vubec nepomyslel
na koncertni drahu. V patnacti se o techto vecech nepremysli.
Mel jsem spoluzaka, nejaky Vaclav Zeleny, ohromne talentovany
kluk, ale mel rovnez problem s ocima. Nikoliv vsak od nejakeho
urazu, ale kvuli nadoru mu museli odejmout oko. Pozdeji se ukazalo,
ze to byl mozkovy nador. Byl se mnou na Hradcanech, ale o rok
niz a ja uz byl v Deylove ustavu, ale meli jsme stejneho ucitele
Otakara Heindla. Jednou jsem se ho zeptal, co dela Vaclav a on
mi sdelil, ze se chysta na prijimacky na konzervator. Tak jsem
rekl, ze bych to zkusil taky a zacal jsem se pripravovat na prijimaci
zkousky. Tak se stal Vasek Zeleny pricinou toho, ze jsem na tu
konzervator po roce sel, ale zustal jsem bydlet v Deylaku. Konzervator
byla u Rudolfina na druhem brehu Vltavy. Ve stejne budove byla
i AMU a studia, kterym jsme rikali katakomby. Takze jsem chodil
do skoly kazdy den pres most. Jeste jsem nebyl tak vycvicenej,
ze bych se rano zastavil v hospode U tri pstrosu.
Tam jsem zustal pet let, nez jsem zacal chodit na Akademii. Zatimco
na konzervatori uz se nebrali zadne predmety krome cestiny, a
to byla literatura, stale byla povazovana za stredni skolu, kdezto
Akademie za vysokou. Co je dulezite, ze jsem byl z toho Deylaku
vyloucen v roce 1957 po absolventskym koncerte, kdyz jsem hral
ve Smetanove sini s Rozhlasovym orchestrem.
Deylak mel totiz vecerku a elektricka vrata a ja jsem vedel, ze
kdyz se do tech vrat trochu strci, tak se otevrou. No, a ja po
tom absolventskem koncerte sel na flam, ktery trval tri dny. Kdyz
jsem se vratil, tak si me reditel zavolal a sdelil me, ze davam
spatny priklad. Nakonec jsem jednou musel odejit, jinak bych tam
byl dodnes.
Pak jsem bydlel ruzne, az jsem se dostal k sochari Emanuelu Famirovi.
V dobe normalizace byl postrachem umelcu. Byl to bolsevik. On
byl reditelem nejake vytvarne skoly. Osobne jsem ho neznal, ale
mel jsem dve zacky a maminka jedne z nich byla jeho sestrou. Prodavala
damske plavky a podprsenky. Ona se mne ujala. Mela velkou zahradu
a tam postavila maly domek z cihel a dala mi tam piano. Jednou
tam ten Emanuel Famira prisel na navstevu a zdalo se, ze je to
fajn clovek. Ja jsem se v tu dobu o politiku nezajimal a tak mne
prekvapilo, kdyz mi nekdo rikal, ze je to bolsevik. On mel nedaleko
odtamtud atelier z nejake byvale tovarny. Luxusni atelier.
Famira mi dal klic, abych si tam nekdy zaflamoval. Ja to vzal
doslova. Pri jednom popijeni jsme zacali prohlizet, co v tom atelieru
vlastne ma. Objevili jsme tam krabici s cigarama, ale i pistoli.
A tak jsme sedeli venku na zahrade a tam pobihaly krysy, tak jsme
ji pouzili. Tak jsem byl zase pozadan, abych klic vratil. Mozna,
ze to nebylo kvuli tomu, ale ze pani Famirova se dovedela nejake
drby.
Musel jsem tedy bydlet na koleji v Hradebni ulici. Na rohu byla
hospoda Dubonet. Nahore byla hospoda a dole vinarna. Tam
se kluci schazeli v hospode a kdyz nebyly penize, tak jsme dali
vzdycky do frcu hodinky. Byl tam vrchni, nejaky Stepan. Jednou
jsem se potreboval nutne napit a tak jsem mu nabidl ty svoje s
tim, ze mu to pristi tyden vratim. On mi vzal za ten pult, tam
mel skrinku a tam bylo 150 luxusnich hodinek. Stepan me upozornil,
ze nektere jsou tam uz asi pet let. "Ja vim, ze bys o ty
hodinky prisel, tak tady mas alespon panaka zadarmo."
Nakonec jsem ale Akademii nedodelal, protoze jsem jim trisknul
s indexem. Nechodil jsem totiz na politickou ekonomii a nedostal
jsem zapocet, vlastne mne ho zapsal kreten pouze tuzkou, coz neplatilo.
Krasne na tom bylo, ze tam ucila rada lidi, kteri byli tak stari,
ze byli az senilni. Byl tam nejaky Josef Stanislav, bolsevicky
skladatel, psal kantaty na tema Ruce pryc od Koreje a Sazeni
stromku na Sibiri. My jsme ho meli vzdycky rano v deset hodin
na predmet, ktery se jmenoval Rozbor skladeb. Bylo to v
kvetnu a venku svitilo slunicko, krasny vyhled na Vltavu a lodicky
se tam projizdely jiz v deset a my jsme cekali na profesora Stanislava.
Muj kamarad kontrabasista Venca Fuka sel k tabuli a napsal PROFESOR
STANISLAV DNES NEVYUCUJE, ale zustali jsme sedet. On vesel do
tridy, uz blbe videl, precetl si to a pak rekl: "Muzete jit
domu, ja dnes neucim."
Kdyz skoncila tato epizoda, musel jsem vstoupit do zivota a sel
jsem ucit do Kamenice nad Lipou, kde se narodil skladatel Vitezslav
Novak. Zaroven jsem se ozenil, kdyz Akademie byla pro mne historii.
V Kamenici jsme ucili oba. To bylo v roce 1959.
Po roce se nam narodila dcera a jeden muj znamy odesel ze skoly
ve Msene u Melnika. To byly divoke dva roky. To uz mne zacaly
prichazet nabidky na koncerty a tak jsem se rozhodl, ze budu zit
na volne noze. Ve Msene se mi libilo, tam bylo sedmnact hospod.
Nejoblibenejsi byla hospoda u Stribrneho lva, tam tocila pivo
pani Kaufmanova. Jednou tam za mnou prijeli vytvarnici. Nejaky
Tonda Tomalik, Tonda Malek a Zdenek Beran. Vecer se na nas prilepil
mistni hrobnik. Nakonec jsme skoncili u neho doma, v takove mistnosti
plne rakvi a rano se vzbudim a koukam, kde to jsem a ja zjistil,
ze jsem spal v jedne z nich. Kdyby to ti neboztici pozdeji vedeli,
ze jejich rakev byla jiz pouzita. Kdyz jsem prisel domu, tak se
manzelka ptala, kde jsem byl a tak jsem ji po pravde odpovedel,
ze mezi mrtvejma.
Po msenske epizode jsem se vratil do Prahy, kde jsem byl az do
osmasedesateho. Do Msena jsem se uz nikdy nevratil, ale kdyz jsem
prijel po triadvaceti letech v exilu do Prahy, tak jsem mel koncert
ve Smetanove sini a na nej prijel cely autobus ze Msena.
Ales Brezina