O trapasech s Antonínem Kubálkem
Část
druhá
Tentokrát
místo šálku kávy byly párečky a pivínko. S Antonínem jsme se rozhodli to tak
trochu stupňovat. Antonín sice podotkl, že jestli to takhle půjde dál, tak
bychom mohli skončit na záchytce nebo že bychom mohli vidět bílé myšky a hned k
tomu dodal příběh o tom, jak jednou v divokém mládí pařili někde na Vypichu se
sochařem Janem Koblasou, který měl ateliér poblíž. Byla s nimi jakási slečna
Zdenička a ta si brala, aby jí nebylo smutno, s sebou na neděli domů malá
zvířátka a tentokrát měla v kabelce bílé myšky. Když se žák Mikuláše Medka
vzdálil na záchod, Antonín si zvířátka od Zdeničky vypůjčil a doběhl do
nedalekého sochařova ateliéru, a
vhodil je oknem dovnitř. Jelikož byla už zavírací hodina, koupila se ve výčepu
láhev a šlo se pokračovat dál, pochopitelně ke Koblasovi do jeho studia.
Když se
vstoupilo dovnitř, najednou majitel ateliéru spatřil bílou myšku a zděšeně se
zeptal ostatních, jestli ji viděli. Nikdo pochopitelně nic neviděl nebo se
alespoň tvářil jako, že nic nevidí. Na nesčetné otázky co návštěvníci měli
vidět odpověděl sochař, že se jednalo o bílé myšky, což vzbudilo obzvláštní
veselí společnosti, pro kterou poslední půlnoc už byla dávnými dějinami.
„,Viděli
jste to?' ,No tady, bílou myšku!' ,Seš vožralej!' Ono to došlo až tak daleko,
že on na tu bílou myšku dupnul a ta byla v momentě na sračku a chudák Zdenička
ji musela oplakat.“
„Měl
jsi někdy problém, že bys něco zapomněl?“
„Většinou
hraji zpaměti a ne, že bych neměl pamětní problémy, ale vždycky jsem z toho
dokázal nějak vybruslit. Nikdy jsem kvůli tomu nepřestal hrát a nemusel jsem
vracet vstupné.“
„A
jak hodnotíš Karolinu minulý měsíc u Václava. Hrála zpaměti, nadchl Beethoven…“
„Beethoven,
Martinů a také Chopin. Nejméně povedený byl Bach. Ne, že by hrála špatně, ale
Bach je strašlivě těžký pamětně, protože to je polyfonie, to jsou různé hlasy.
A skutečností je, že má každý problém s prvním číslem. Chyba je v tom, a nevím,
proč je to tak zavedené, ale pořadí skladeb se dělá chronologicky od
nejstaršího po současnost: Bach, Beethoven, romantika… A tak to nejtěžší se
musí hrát na začátku. Zkrátka Bach se nedává ani jako první v druhé polovině.
Bach se používá na rozehrání, aby se rozhýbaly prsty, což je urážka, používat
největšího génia na rozehrání.“
„Kdo
byl ze čtveřice ty, jako otec, Pat jako matka, Karolina a paní učitelka nejvíc
nervózní?“
„To už
není paní učitelka. Ona přišla ze zvědavosti, chtěla Karolinu podpořit, ale
také zjistit, jak pokročila. Po koncertě přišla a řekla, že Karolina dělá
úžasné pokroky. Pat se zeptala „Opravdu?“ Následovalo ujištění, že se jednalo o
velký pokrok a pokud to tvrdí ona, tak že o tom nelze pochybovat. Takže jsme
přestali pochybovat.“
„Ale
neodpověděl jsi na otázku…“
„No asi
já, totiž já jsem nervózní při každém koncertě, i když třeba toho hudebníka
osobně neznám. Velice dobře vím, že když se něco stane, že se lidi budou dívat
po mně, co tomu řeknu. Já jsem byl jednou na koncertě své kolegyně. Ta by
neměla hrát veřejně. Byla strašně nervózní a za každým třetím taktem měla
problém s pamětí. To bylo takové utrpení to poslouchat a já měl fyzický pocit,
že bych chtěl být takhle malý. To bylo tak špatné, že jsem ani nešel po
koncertě za ní ji pogratulovat. Ona sama by věděla, že kecám, kdybych jí to
pochválil.“
„A
jaký byl největší trapas Antonína Kubálka?“
„To bylo
nedávno. Měl jsem koncert v Bystřici pod Hostýnem a oni tam mají hudební
festivaly, ale nikdy tam neměli klavírní recitály. Všichni věděli, že tam
nemají klavír, ale oni to se mnou riskli. Ten sál byl velký asi jako náš obývák
a teď tam měli takové to nejmenší křídlo asi metr dlouhé. Staré a rozladěné.
Začal jsem na tom hrát a zjistil jsem, že to nejde. Vedle v místnosti bylo
jiné, taky staré, ale lepší. Tak jsem jim řekl, že kdyby se to naladilo, že by
to bylo možná šlo. Tak oni to přestěhovali. To byla moje chyba, že jsem to
nechtěl odříci. Také jsem tam přijel v den koncertu. Koncert začal a to piano
mně neudělalo nic z toho, co jsem chtěl. Když jsem chtěl hrát slabě, tak hrálo
nahlas, když jsem chtěl hrát nahlas, hrálo slabě. Každá klapka šla dolů jinak.
Jedna rychle, druhá pomalu. Byl jsem z toho zoufalej a zároveň šíleně nasranej.
Když jsem hrál Mozarta, tak jsem přestal a omluvil se, že na tom nemůžu hrát.
Teď za mnou přišel pořadatel, který je cellistou, syn bývalého známého českého
pianisty a on byl tak drzej, že mi řekl, kde jste vzal tu reputaci, vždyť to
bylo hrozné. V ten okamžik jsem mu chtěl dát do držky. Tak jsem se otočil a šel
jsem pryč.“
„Teď
chápu, že Kubálek měl v Torontu pověst, že musí mít perfektně naladěné piano.“
„On je
totiž problém v tom, že vždycky v sálu sedí nějaký ten kritik a ten se nikdy
nezmíní na jaký nástroj jsem hrál. Ty máš při koncertě určitou koncepci a k
tomu potřebuješ, aby tě nástroj poslouchal, jinak můžeš dřít jako blbec a to
všechno jde do hajzlu. Ono někdy jde o reputaci a je to důležitější než peníze,
které za to dostaneš. No pravda, kdyby mi někdo nabídl milion, abych zahrál na
harmoniku, tak klidně zahraju. Ale když jde o nějaký seriozní koncert a já vím,
že mě chtějí slyšet v tom nejlepším světle a já vím, že to na tom pianě nejde,
tak odmítnu hrát i v soukromí, alespoň pokud jsem střízlivej…“
Mezitím
se udělaly párky a tak budeme pokračovat v některém z příštích čísel.
Aleš Březina