Konec jednoho konzulatu
Mesic brezen nebyl letos k nasi kanadske krajanske komunite laskavy.
Rada pratel, kterym jsme tento brezen dali posledni sbohem, byla
nejak delsi nez jina leta. V posledni letosni breznovy den se
nas pekna radka sesla v Montrealu na pohrbu trochu odlisnem: zemrel
nam konzulat. A nebyl to jen tak vselijaky konzulat. Ne ze by
jich Ceska republika a predtim Ceskoslovensko melo v Kanade tolik.
Ale montrealsky konzulat byl spjaty, zvlast s ceskoslovenskou
historii, daleko tesneji nez byva u konzulatu zvykem.
To ale plati nejen o konzulatu, ale o Montrealu vubec: v roce
1924 emigranti z Ceskoslovenska, prevazne Slovaci, v Montrealu
zalozili Ceskoslovensky podpurny spolek; v roce 1929 tam zacaly
vychazet dva slovenske casopisy, Slovenske bratrstvo a
Kanadske noviny; od tricatych let az do separatistickeho
vzplanuti v Quebecu Montreal byl mozna nejvyznamnejsim strediskem
Cechu a Slovaku v Kanade. Nejvymluvnejsi dukaz o vyznamu Montrealu
podala mnichovska krize: nejvetsi protest proti Mnichovu zorganizovali
prave montrealsti - 2. rijna 1938 (datum, ke kteremu se vratime)
se jich seslo na demonstraci na 4000. Ponevadz Montreal je vyznamnym
strediskem i dnes, zminim se - vedle ustredni udalosti, vztahujici
se k tematu teto crty - z pozdejsi cinnosti nasi krajanske skupiny
jen o trech zalezitostech, ktere mi nejak zacinkaly na srdce:
slavne bazary, nejen proto, ze jejich vytezek byl venovan na podporu
nemocnych a potrebnych, ale i proto, ze u jejich kolebky stal
nezvykly kmotr: vojak, general Vaclav Vlcek; Klub senioru, hlavne
proto, ze ho zalozil a dlouha leta ridil prakticky neznicitelny
Vaclav Pavelka, ktery nakonec zemrel v roce 2002 ve veku sto jeden
a pul roku; a kardinal Josef Beran, rezajici s Otcem Bohuslavem
Janickem drivi na tabore Hostyn.
2. rijna 1938 se v Montrealu stala udalost, ktera mi pripada cesky
mile napadita: je v ni element odvahy, mozna i echo ze Svejka
(to nejjemnejsi, jake Svejk muze vyvolat), ale predevsim mimoradna
bystrost. Vim, ze nekteri mluvi o hrdinstvi, ale to se mi nezda.
Jak uz jsem se nekde zminil, odmitnout uprostred Kanady vydat
nekolika nackum konzulat, kdyz kolem sebe mame cleny Sokola a
elitni kanadske policie, mne nejak hrdinstvim nezavani - okamzik
totiz pro hrdinstvi nedodal potrebny material. (Neco jineho by
byvalo bylo, kdyby nekdo odmitl Hitlera vpustit na Prazsky hrad).
Ale pribeh se mi jevi jako genialni reakce na drzost Hitlerovych
diplomatu, kteri ve sve nadutosti usoudili, ze Mnichovem vsecko
ceskoslovenske se stalo majetkem tisicilete rise a tak si zasli
na ceskoslovensky generalni konzulat vyklidit dosavadni obyvatele
a prevzit klice. Zrejme se dobre neinformovali, s kym maji tu
cest. A tak kdyz prisli na ceskoslovensky konzulat, nasli tam
pana generalniho konzula Dr. Fr. Pavlaska obklopeneho cleny Sokola
a kanadske elitni policie, z nichz nikdo neprojevil sebemensi
touhu nemeckym diplomatum vyhovet. A tak jim nezbylo nez odtahnout
jako zpraskani psi. (Ono se to o psech rika jeste jinak, ale o
lidech se to nejak nehodi). Co chci rict je, ze vitezstvi Dr.
Pavlaska a jeho skupiny mozna neni mozno srovnat s vitezstvim
u Zborova, ale bylo to podivuhodne vitezstvi vtipu nad silou,
akt, ktery si zaslouzi cestne misto v analech ceskoslovenske diplomacie.
A je to Pavlaskuv konzulat (ten historicky, ne barak), s nimz
jsme se 31. brezna loucili. To louceni - stejne jako to symbolicke
o dva dny pozdeji - v mediich zaznamenal montrealsky Ladislav
Krivanek. Pan Krivanek napred delal vsecko mozne i nemozne (mezi
jeho mnoha pomocniky byla i 96 leta Anka Voticka, ktera sebrala
51 podpisu proti zruseni konzulatu), aby k louceni nedoslo. I
posledni generalni konzulka, Ing. J. Jeslinkova o konzulat bojovala
vsemi slusnymi zbranemi, ktere ji byly k dispozici (ta, kterou
pouzil jeji davny predchudce, ji k dispozici nebyla). S pritomnymi
se rozloucila dustojnym a civilizovanym projevem, kdyz predtim
predala medaile a oceneni za dlouholetou praci pro dobre jmeno
Ceske (a pro vetsinu i Ceskoslovenske) republiky, Josefu Janikovi,
Eme Kosacke, Ladislavu Krivankovi, Libe Prasilove, Standovi Skalovi,
Olze Velanove a Ance Voticke. Ruzene Raichmanove a Aloisi Voglovi
byly medaile a oceneni predany pred vanoci.
Vecirku na rozloucenou se zucastnili slovensky honorarni konzul
Ing. Dezider Michaletz s choti, Prof. Dr. T. J. Pavlasek (syn
gen. konzula a pozdeji cs. velvyslance, Dr. Frantiska Pavlaska).
Z Toronta prijeli Zuzana Hahn a autor teto crty.
Josef Cermak