Nejmene pet minut ticha
Vlastimil Lejsek
(21/7. 1927 - 12/3. 2010)
Odesla polovina vehlasneho ceskeho klavirniho dua Vlastimil a
Vera Lejskovi. My se rodime, my odchazime, a cim vice jsme si
s odchazejicimi blizsi, tim vice ztratu pocitujeme. Me osobni
pratelstvi s Vlastimilem bylo sice velice kratke a sporadicke,
ale i presto uprimne, vzajemne se respektujici a nesmirne lidske.
Vedel jsem sice o existenci klavirniho dua manzelu Lejskovych
jiz od svych studentskych let, ale neznal jsem je osobne. Vlastimil
a Vera byli zarputilymi Moravaky usazenymi v Brne, coz v padesatych
letech bylo pro mne asi tak daleko od Prahy jako Toronto od Vancouveru.
Mel jsem stastnou prilezitost se s Vlastou a Verou osobne potkat
az v roce 2003 behem sve pritomnosti ve Zlatych Horach pobliz
lazni Jesenik, kde probihaly moje mezinarodni klavirni interpretacni
kurzy. Tehdy jsem se totiz dozvedel, ze Lejskovi maji krasnou
chalupu v nedaleke horske vesnicce Rejviz, kde uz mnoha leta blazene
ziji od tani az po snezeni. A tam jsem je navstivil a bylo to
setkani neobycejne krasne, vesele, v hojnosti vseho: dokonce i
povidani o muzice, a k memu prekvapeni i zjisteni, ze Vlastimil
byl, krome skveleho muzikanta a klaviristy, take naramne cily
a skvely skladatel. Kdyz, po nekolika svestkovych kapkach, (nebo
to byly kapky vodkove, kdo si to ma pamatovat), Vlasta zasedl
ke svemu chatarskemu klaviru a zacal mi hrat jeho Pisnicky
ze sklepa (samozrejme ze sklepa vinneho), byl jsem zcela ohromen
jeho harmonickou bohatosti, s kterou ovencil, okraslil a obohatil
ty nadherne moravske melodie inspirovane vinem. Jestlize se moje
prava pracka jeste dokaze jednou vzchopit, tak bude mym poslednim
pranim si ty pisnicky sam zahrat; a Vlastovi take.
Od okamziku naseho prveho setkani se stali manzele Lejskovi Vlastou
a Verou a ja jsem najednou byl Tonda a citil jsem se naramne dobre.
Tato setkani se pak opakovala kazde leto behem existence mych
kurzu, naplnena muzikou, kde se dvere netrhly s prichazejici mladsi
generaci z ruznych hudebnich oboru, ktera, kdyz my jsme uz byli
prilis "uhrani", doplnovala programy svym vlastnim krasnym
umem.
Mily Vlastiku, dekuji Ti za Tve pratelstvi, za ktere si zaslouzis
vice nez minutu ticha a ktere se mnou potrva do konce dnu mych,
a Tobe pani Vero slibuji, ze ... i kdyby mi oci pro plac zbyly....
ja se do Rejvizu vratim.
Antonin Kubalek - Toronto