Pondelni kava s Antoninem
Kubalkem
Muj pritel Augustin Dobrovodsky, ktery byl znam tim, ze dokazal
za jeden vikend udelat az sedm hepeninku, prisel jednou s myslenkou,
ze hospodske rozhovory by mely byt tematicke. Dle jeho nazoru
energie a moudrost mizi naprosto nezaznamenana a tudiz nezuzitkovana.
Pri tom tyto rozhovory za zaznamenani a zachyceni stoji.
Zatimco hra na klavir Antonina Kubalka je zachycena na gramofonovych
deskach, kazetach a cedeckach, jeho vypraveni na zachyceni cekaji.
Nejde jen o historky, ale i o filosofii nekoho, kdo hral na prednich
svetovych festivalech, kdo vychoval desitky zaku, kdo premierove
uvedl skladby mnoha soucasnych hudebnich skladatelu.
Jako nehudebnik vzhlizim s uctou ke kazdemu, kdo dokaze zahrat
cokoliv na jakykoliv hudebni nastroj. Pamatuji se, ze jsme jednou
po nejakem koncerte ukazali Jirimu Stivinovi vrbovou pistalu,
kterou nekdo amatersky vyrezal. Ten se na ni chvili dival, pak
do ni dvakrat fouknul, aby si zjistil tony, nadechl se a zapiskal
na ni El Condor Pasa.
Jelikoz hudbe nerozumim, hrozne nerad se poustim do rozhovoru
o hudbe a pokud ano, tak proto, ze se chci neco dovedet o tomto
svete, ktery je pro mne neco jako ctvrty rozmer. Neco, co existuje,
ale co nechapu a cemu nerozumim.
Tondu Kubalka znam od te doby, co jsem prisel do Kanady, myslim,
ze jsme se potkali v nejake hospode a pak jsem ho potkal o par
dnu pozdeji v autobusu. Pochopitelne si mne nepamatoval, ale tam
jsme se teprve seznamili.
Jelikoz umelci citi jakousi solidaritu mezi sebou a urcitou naklonnost
jeden k druhemu, stalo se po case, ze moje zena prisla s projektem,
ze udela Antoninuv portret. I stalo se.
1. leden je zajimavy tim, ze se v tento den narodil muj pritel
Jan Hrabina a moje sestrenice Jana Severova. Oba trpi tim, ze
jejich okoli ma pravidelne kocovinu jeste z predchoziho roku a
jejich narozeniny se malokdy oslavuji. 1. ledna byva vetsinou
novorocni deprese.
Letos vsak tyto chmury zahnalo pozvani na kachnicku od Kubalkovych.
Antonin je nejen vybornym klaviristou, ale i skvelym vypravecem
a kucharem. Jak posilvinovsky vecer ubihal a Antonin vypravel,
tak nejak se zrodila myslenka, neco z toho zachytit.
Mezitim vsak Antonin odjel s Karolinou do Prahy delat zkousky
na HAMU a projekt se opet vytracel do neznama. Minula dvoje Nokturna
a priblizil se okamzik, kdy bude na letosnich tretich Nokturnech
hrat jeho dcera Karolina. Pokud nekdo ocekava, ze bude hrat na
housle, tak je na omylu. Antonin to jako otec vysvetlil v minulem
cisle. Pokud nekdo ocekava, ze to bude koncert d-dur ze Slovanskych
tancu Antonina Dvoraka, je rovnez na omylu. To jsem pro zmenu
zvoral ja. Jedna se o koncert c-dur.
Tak tedy jsme se konecne minule pondeli sesli a jelikoz bylo dopoledne,
nahradili jsme pivo kavou a Antonin zacal vysvetlovat, jak to
s temi houslemi je.
Podle teorie Karoliny, ji housle zabiraly spoustu casu. Podle
Antoninovy verze ji housle zadny cas nemohly zabirat, protoze
na ne hrala maximalne hodinu, a to jeste nebylo kazdy den. Navic
na ne hrala krasne, ale necitila se s nimi dobre. Jak mi v zapeti
zaloval otec, jsou housle od toho okamziku na knihovne a muselo
by dojit k velkemu obratu, aby se k nim vratila, ale to uz je
podle narocneho otce pozde.
Karolina zacinala s klavirem, protoze tam je pevny ton, zatimco
u housli se ten ton musi hledat. Ucho se musi naucit rozeznavat
cely ton od pultonu, musi presne rozpoznavat intervaly. Pokud
ma nekdo zaklad, pak to jde velice snadno a lze presedlat na jiny
nastroj. Zacinat u strunnych nastroju ci dechovych nastroju je
obtiznejsi.
"Bylo ji pet a pul roku a zacinala u me kolegyne Mariny Geringas,
ktera je vynikajici s malymi detmi, protoze u deti je spravny
zaklad nejdulezitejsi. I ten nejlepsi talent se da totiz v zacatku
zmrzacit a pak jiz se to neda napravit. Dulezite je drzeni ruky,
kvalita uhozu, aby do toho nemlatila jako do jitrnic. To vsechno
se musi ucit od zacatku. Je to podobne, jako kdyz se nekdo nenauci
na zacatku psat na psacim stroji vsemi deseti, pak se to tezko
uci. U malych deti to potrebuje nesmirnou trpelivost, kterou ja
sam nemam. Marina je treba nuti hrat dva tony celou pulhodinovou
lekci a za tyden totez znovu. Tato metoda totiz odhali kvalitu
ditete, jestli bude trpelive nebo jestli ztrati o klavir zajem.
Co dale vyzaduje, aby tam pri kazde hodine byl nekdo z rodicu
a tak tam musela vzdy byt s ni moje manzelka Pat. Rodice musi
vedet, co ucitel chce. Deti si vetsinou nic nepamatuji nebo si
vymysleji a pak je nutne, aby rodice cvicili s detmi. Nevyhodou
teto metody je, ze si ucitelka vybira pouze deti, jejichz rodice
znaji neco z muziky, protoze treba rodice, kteri neumeji cist
noty by s ni nemohli spolupracovat. Diky teto metode da vsem detem
perfektni zaklady. Ze zacatku to byly dve lekce po pulhodine tydne.
My jsme museli zarucit, ze bude kazdy den hrat. Ne ze by Karolina
chtela. To snad nechce ani dnes. Porad neni v tom stavu, ze by
bez muziky nemohla byt."
Na otcovu kritiku jsem reagoval otazkou, jak to bylo s nim v minulem
stoleti, kdyz zacinal.
"S klavirem jsem zacinal mnohem pozdeji. Podle mne nezalezi
na tom, jestli se zacne v peti nebo v deseti, ja zacal dokonce
v jedenacti. Marina Geringas dokazuje opak; tvrdi, ze deti musi
zacit co nejdrive. Podle mne se ruce ditete stale vyvijeji, rostou
a repertoar ditete se musi nekde zastavit, protoze ruce na to
nestaci. Dite nemuze zahrat Rachmaninuv koncert, protoze nebyl
napsan pro desetilete deti a pokud je to nevhodna hudba, muze
to diteti znicit ruce. Nemyslim si tedy, ze to hraje velkou roli,
jestli se zacne v peti, v deseti nebo v jedenacti jako jsem zacal
ja, ale mozna, ze jsem byl vyjimkou. Kdyz si poslechnes nektere
skladby od Mozarta, ktere napsal v sesti, sedmi letech, tak to
poznas, ze to bylo sestilete, sedmilete dite s malymi prsty, ze
pro dospeleho muzikanta je to nesmirne jednoduche, ale je obdivuhodne,
ze to dava smysl, ze to ma formu a myslenku. Myslim si, jako neverici
Tomas, ze mu s tim hodne pomohl tatinek.
Tady byl v Hollywoodu taky nejaky Rakusan, taky Videnak, a taky
Wolfgang, ale Eric Wolfgang Korngold; delal hudbu k rade filmu.
V triadvaceti letech napsal operu Die tote Stadt (Mrtve mesto),
ktera mela premieru soucasne v Hamburku a v Koline nad Rynem
a behem dvou let ji davala Metropolitni opera v New Yorku. A ja
mel natocit nektere jeho veci, ktere napsal v jedenacti letech.
Ty jsou tezke jako prase. Jeho tatinek Julius Korngold byl znamym
hudebnim kritikem ve Vidni. Podle mne mu musel s tim pomoci, protoze
desetilete dite takto nemysli."
"Kasparov, kdyz hral sachy proti pocitaci IBM, tvrdi, ze
IBM podvadela, protoze tam slo o miliony, ze tam musel byt nekdo,
kdo pocitaci pomohl, protoze pocitac takto nemysli. Pokud vsak
IBM nepodvadela, tak je to mnohem horsi, protoze je tu neco, co
jiz nejsme svou inteligenci schopni ovladat," prebruslil
jsem na tema, ktere je mi blizsi.
V tento okamzik bylo kafe hotove a nastala otazka, jestli to bude
s mlekem.
Odpovedel jsem: "Old time!" Coz znaci kafe cerne bez
cukru a mleka. A Antonin pokracoval: "V hudbe jsou vsak veci,
ktere mlady clovek nesmi delat. Emotivne nesmi. Dnes osmilete
deti hraji to, co nezahraje dospely clovek, ale to dite nevi,
proc to tak ma hrat. Pro to dite je klaviatura psacim strojem,
nekdo mu da pokyny. Tady hraj slabe, tady zrychlis, pak zesilis.
To se jim natluce do hlavy, ale osmilete dite nevi proc, nema
pro to cit. Kdyz bys mel porovnat desetileteho Korngolda s Mozartem,
tak je v tom neuveritelny rozdil. Proti nemu nebyl Mozart zadny
genius, ale ja tomu neverim, prestoze byl producentem tech koncertu
Glenn Gould. On mohl mit urcite napady, ale musel tam byt dospely
clovek, pianista, ktery mu rekl, tady to udelej takhle, ktery
udelal urcite korekce. Netvrdim, ze koncerty slozil nekdo jiny
a nekdo to podepsal jeho jmenem, ale nekdo mu musel radit. Jinak
to muj mozek nedokaze pochopit."
Ale vzapeti jsme se vratili k Antoninovym zacatkum.
"Hovorim o tom, protoze jsem byl jinak vychovany nez dnesni
deti. Kdyz jsem mel v deseti letech ten uraz s ocima, tak jsem
byl poslan do Hradcanskeho ustavu pro nevidome a slabozrake. Prvni,
co se mi stalo, ze mne prejmenovali. Ustav vedly jeptisky z radu
Karla Boromejskeho a kdyz mne tam privedli, tak predstavena klastera
rekla: ,My tady mame Tondu strasnou spoustu, budeme ti rikat Oldrichu.'"
"To mne pripomina jednoho Roma, s kterym jsem byl v kriminalu
a kdyz jsme byli spolu na dire, nebo-li v korekci, tak mi vypravel,
jak do patnacti let si myslel, ze je Milan. Vsichni mu rikali
Milane. No a v patnacti letech, kdyz dostal obcansky prukaz, tak
zaregistroval, ze se nejmenuje Milan Kroscen, ale Stepan. V takhle
pozdnim veku se tezko meni identita"
"No, nebylo to prijemne a ted me zavedli do mistnosti, kde
bylo piano a ja jsem do te doby piano v zivote nevidel, protoze
jsem vzdycky chtel byt sedlakem a to v severnich Cechach, odkud
pochazim a on tam nekdo hral Chopinuv Minutovy valcik,
ktery nelze za minutu zahrat a mne se to strasne libilo a tak
jsem si rekl, ze se to musim naucit. Byl tam jeden slepy ucitel,
Otakar Heindel, ale nebyl slepy od narozeni, jak my rikame,
ze mu krava jednim retezem vyrazila obe oci. On mel statni
zkousky z piana, housli, fletny a zpevu. To vsechno ucil. Teprve
nedavno pred dvema roky umrel v dvaadevadesati, ale kdyz jsem
po revoluci prijel do Cech v roce 1991, tak me uvital slovy: ,Nazdar
Oldo!' U neho jsem se zacal ucit a za ctyri roky jsem sel na konzervator.
To slo takhle rychle, ale to bylo proto, ze mne nikdy nenechal
hrat, co bych chtel. Musel jsem hrat, co on rekl. Veci, ktere
se v jedenacti letech hrat nemaji. My jsme hrali pouze technicke
veci: Etydy, Bayerovku To slo z tydne na tyden. Ne, ze bych cvicil
neco tri mesice. Bylo zapotrebi hrat vse z pameti. Mel jsem celkem
dobrou pamet, ale ja neznal cernotiskove noty. Zacinal jsem tedy
s Braillovou notaci. V cernotisku vidis pravou a levou ruku, ale
v braillstine ctes kazdou ruku zvlast, navic je na zaklade abecedy,
takze treba pismeno d, je v notaci c, e je d.
Je to velice abstraktni, ale kazda notace je abstraktni, proto
maji deti velice casto potize cist a psat noty. Ja jsem podvadel.
Braillstinu ctes prstem, ale ja jsem ji videl, tak mne zacali
davat papirovy pytlik pres hlavu. V braillstine se musis naucit,
ze se takty pro pravou a levou ruku stridaji. Velice zalezi na
pameti a to chtel Otakar Heindel z tydne na tyden, abychom se
to vzdy naucili. Cvicit bylo kde, protoze tam byl Jezkuv sal,
ktery tam take studoval, dale Prokschuv sal, to byl slepy ucitel
Smetany.
V patnacti letech jsem presel do Deylova ustavu na Maltezskem
namesti. Pobliz je dnes hospoda U Vladare. Tam byla tehdy
normalni putika U Krizovniku. Jednou jsem vzal par kluku
do hospody a nemeli jsme penize. Sedeli jsme v zahradce a tak
jsem se vsadil o metr piv, ze si vezmu zlutou pasku, bilou hul
a tmave bryle a ze naskocim v zatacce z Malostranskeho namesti
na Ujezd do jedouci tramvaje. Tak jsem si to pujcil od kluku a
sli jsme na roh Malostranskeho namesti a ja lvim skokem naskocil
do narvane tramvaje. Pruvodci v tramvaji se mohl podelat a ja
mel ke vsemu v kapse invalidni legitimaci, ktera mne opravnovala
k tomu, abych jezdil zadarmo. On mne ji okamzite zabavil a od
te doby musim v tramvaji platit, ale vyhrali jsme metr piv."
"To s tim naskakovanim a vyskakovanim mi pripomina, jak jeste
pred osmasedesatym tocili skrytou kamerou, jak lidi na Narodni
tride vyskakuji z tramvaje a prislusnici VB jim davali pokutu.
Pak se vsech lidi ptali, jestli si vyskocili poprve nebo jestli
to delaji pravidelne. A vsichni odpovidali, ze dnes to bylo poprve.
Najednou vyskocil jeden takovy vlasaty mladenec - tehdy oznacovany
jako manicka. A na tuto stupidni otazku odpovedel primo
genialne: ,Dnes to bylo v mem zivote uz po druhe!'"
"Na miste hospody, kde se to odehralo je dnes turisticky
podnik; kdyz jdu kolem, tak nejdu ani dovnitr, staci mne podivat
se na ceny. Zelvi polivka 620 Kc a to tam byli znami, kteri si
ji dali a pry to nebyla zadna zelvi polivka, ale hovezi vyvar.
Tam nebylo vubec nic, ani kousek masicka nebo nudle. Jak jsme
se ale dostali od Karoliny k zelvi polivce, to nevim."
"Tak porovnavame vase zacatky."
"Chci jen rict, ze mne nikdo nemusel nutit, abych cvicil,
ale tam tehdy nebylo mozne delat neco jineho. Ja skoro cvicil
z nudy; zadne telefony, mobily, televize. Co jineho jsem mohl
v roce 1951 mezi slepymi delat. Cetl jsem jim pouze knizky, vetsinou
Mayovky. Na dvere mi dali napis JEDNOOKY´ JE KRALEM MEZI
SLEPY´MI. My jsme nesmeli ani chodit ven. To nas vzali vzdycky
ven na snuru a sli jsme hazet ostepem do Strahovske zahrady. Deti
dnes maji mnozstvi zbytecneho rozptylovani. Ja jsem se hnal k
pianu, kdyz jsem prisel ze skoly, kdezto Karolina se zene k pocitaci.
Na mne prislo tohle necviceni az na konzervatori a na Akademii.
To jsem sel radeji s klukama do hospody nez k pianu. Dnes vim,
ze kdybych misto toho sezeni po hospodach cvicil, ze bych urcite
hral lip nebo mel vetsi repertoar, ale ja toho nelituji, protoze
jsem si aspon neco uzil a neco nacerpal nekde jinde. To schazeni
se po hospodach dnes tady neexistuje. Lidi jsou v kontaktu jen
pres mobilni telefon nebo pres pocitac. Ani se nevidi. My jsme
se museli schazet po hospodach, protoze jsem nikdy nemel treba
telefon. Kdyz jsem nekoho potreboval najit, tak jsem ho nasel
bud u Dvou kocek nebo U tygra. Tam se schazeli maliri
s hudebniky, spisovatele s novinari. Zde na konzervatori ucim
tricet let, ale nikdy se podobne podhoubi nevytvorilo. Nedoslo
zde k tomuto propojeni mezi ruznymi umelci.
U Karoliny ale vidim, ze to chce delat. Dala by prednost tomu,
kdyby to slo bezbolestne, bez namahy, kdyby tomu nemusela venovat
tolik casu. Posloucha soucasnou hudbu, kterou ja zrovna nemam
rad, ona to vi a ja ji to nezakazuji. Nekdy si to zpiva, ale nevidel
jsem ji, ze by si to hrala na klavir. Nejsem nepritelem rocku,
ale hluku. Mam uctu k Jezkovi, ne kvuli pisnickam, ale hlavne
kvuli tomu, ze umel skladat dobrou vaznou hudbu, ktera byla velice
slozita. Mne nevadi tato hudba, ale vadi mne zesilovace. Proti
hluku je clovek bezbranny. Pred tim neni uniku a tato hudba nema
dynamiku, hraje stale stejne silne."
Prvni pondelni kava je u konce. Karolina Kubalkova vystoupi pristi
nedeli od peti hodin na Nokturnech v kostele u svateho Vaclava.
Cesty obou k hudbe byly rozdilne. Antonin odesel z Cech do Kanady,
Karolina miri z Kanady do Cech. Letos zamenila housle za klavir,
ale nikde neni receno, ze to musi byt pouze klavir, kteremu se
musi venovat; vzdyt Antonin, jak sam rekl, take nelituje toho,
co prozil nekde jinde nez v koncertnich sinich, i kdyz podle jeho
slov, by mozna byl lepsi a mel vetsi repertoar. Zivot je sirsi
nez hudba, ale byl by chudsi bez ni.
Za kavu dekuje a na pristi Nokturna, kdy bude hrat Karolina, se
tesi
Ales Brezina