Navrat na hlavni stranu

Nemecka deska Amiga: Z jedne strany Duke Ellington, z druhe Django Reinhardt

Drew Jurecka a zimni vzpominky
Behem sveho mladi jsem dlouhe zimni vecery vetsinou travil poslouchanim gramofonovych desek. Ty, ktere jsem mel se do nekonecna tocily na kotouci gramofonu, kde jsem dohanel svoji hudebni zaostalost. Jednak jsem nemel jako dite hudebni sluch a za druhe jsme nemeli ani radio. Stare doslouzilo a tak kdyz jsme sli pri nedelni prochazce po Vrsovicich, spatril jsem za vykladni skrini malou krabicku se sluchatky a tatinek mi vysvetlil, ze se jedna o krystalku. Od toho okamziku jsem nemel vetsi prani nez spojit se se svetem pomoci tohoto maleho zazraku. Kdyz mi bylo osm let, tak se mi tento sen o vanocich splnil. Krystalka skutecne hrala. Jenze to melo hned nekolik hacku. Hrala pouze jednu stanici (Prahu 1), coz by tak nevadilo. Ta vsak byla v podvecer rusena rusickou, ktera nas chranila pred ideologickou diverzi ze Zapadu, coz se dalo jeste s trochou imaginace prekonat. Hlavnim nepritelem vsak byla pani spravcova Kucharova, ktera prohlasila, ze antena, ktera se vystrcila z okna a vedla tu na nejblizsi strom ci na klepadlo nebo hromosvod, je nebezpecna, protoze by do ni mohl uderit blesk. Marne jsme argumentovali, ze je zima a v zime, ze bourky nebyvaji.
At jsem pres den vybudoval sebelepsi a sebedumyslnejsi antenu, v noci se nepritel meho projektu nenapadne priblizil a vysilani ustalo a rano se objevil jen zbytek dratu, ktery visel z naseho okna. Tento sysifovsky boj trval nekolik roku.
Mezitim se objevila jiz prvni tranzistorova radia, ale jeden polovodic stal tehdy 32 Kcs, takze jsem na nej sporil dlouhe mesice, aby pak shorel pri prvnim spatnem zapojeni do zesilovace pro krystalku. Jiz tehdy jsem mel vizi, ze budu chodit po ulici se sluchatky na usich a poslouchat krystalku s tranzistorovym zesilovacem. Jenze MP3 prisly do mody az o nekolik desitek let pozdeji.
Jenze cas trhl oponou a najednou jsem preskocil jeden vyvojovy stupen. Nejvetsim hitem byly kotoucove magnetofony. Ale jak si poridit nejakou nahravku, kdyz stale nebylo z ceho. Tentokrat prisla se spasnou myslenkou moje moudra matka. Co tak koupit misto magnetofonu radio, ktere by pekne hralo. Jenze takova radia byla draha a penez v chude rodine nebylo mnoho. Nakonec zvitezil kompromis mezi radiem a magnetofonem - gramoradio. Napad to byl skvely a jednoho vecera jsme prinesli domu obrovskou skrin s tremi reproduktory, petilampovou Barkarolu.
Ale opet to melo jeden hacek; nemeli jsme zadne desky a desky byly drahe. Single za petku (pro pozdeji narozene jednalo se o deset korun ceskoslovenskych, petikoruna byl bur ci bura, pozdejsi dvacetikorune se rikalo ziska - podle husitskeho hejtmana Jana Zizky z Trocnova vyobrazenem na bankovce, stokoruna mela nelogicky nazev kilo a tisicikorunam se rikalo tac), epicka (single se ctyrmi pisnickami) byla za dvacet a elpicka za 36 Kcs.
A tak zacala moje marnotratna vasen. Na Cechove namesti byla prodejna nesouci hrdy nazev Supraphon a tam jsem tehdy nechal svych prvnich ctyricet korun za dva singly a epicko s hitem Spiritual kvintetu Michael Row the Boat Ashore. Po case jsem zjistil, ze Supraphon je velmi limitovany a ze v kulturnich strediscich spratelenych zemi maji hotove poklady. V polskem kulturnim stredisku meli single s Louisem Armstrongem Memphis Blues. (Pozdeji mi ho sam velky trumpetista podepsal.) Hotove poklady vsak meli ve vychodonemeckem kulturnim stredisku. Meli tam treba elpicko na jedne strane s Dukem Ellingtonem a na druhe s Django Reinhardtem, nahravku z Hamburku The Beatles z roku 1961 Ain't She Sweet, jeste s Tonym Sheridanem. Snad o rok pozdeji, rovnez v Hamburku, byl nahran dalsi single Sweet Georgia Brown. Vse zahadne vyslo na vychodonemeckych deskach Amica v roce 1964. Mimochodem vychodonemecky single Ain't She Sweet ma dnes hodnotu 424 kanadskych dolaru, coz je 7484 Kc, cili hodnota tohoto pokladu, ktery jsem kdysi vlastnil vyrostla o 46 775 procent neb tehdy stala neuveritelnych sestnact korun.
A najednou jsem opet v tom, je zima a kvartet houslisty Drew Jurecky (Jesse Barksdale - solova kytara, Roberto Rosenman - doprovodna kytara a Chris Banks - basa) hraje u sv. Vaclava v Torontu opet melodie jako Sweet Georigia Brown, skladby Duke Ellingtona ci Django Reinhardta. A posluchaci opet tleskaji. Snad proto, ze vetsina z nich si tu dobu pamatuje a kapela zni jako tehdy z desky: presne a hudebnici hraji s chuti.
Nedelni podvecery u svateho Vaclava se ujaly, ale pozor, pristi koncert nebude v nedeli a taky ne v obvyklych pet hodin odpoledne, ale jiz v utery 9. unora v 19:30, a tentokrat budeme mit opet moznost videt spickove Panochovo kvarteto, ktere jsme videli na podzim roku 2008.
Ales Brezina

 

Navrat na hlavni stranu