Nemecka deska Amiga: Z jedne strany Duke Ellington, z druhe Django Reinhardt
Drew Jurecka a zimni vzpominky
Behem sveho mladi jsem dlouhe zimni vecery vetsinou travil poslouchanim
gramofonovych desek. Ty, ktere jsem mel se do nekonecna tocily
na kotouci gramofonu, kde jsem dohanel svoji hudebni zaostalost.
Jednak jsem nemel jako dite hudebni sluch a za druhe jsme nemeli
ani radio. Stare doslouzilo a tak kdyz jsme sli pri nedelni prochazce
po Vrsovicich, spatril jsem za vykladni skrini malou krabicku
se sluchatky a tatinek mi vysvetlil, ze se jedna o krystalku.
Od toho okamziku jsem nemel vetsi prani nez spojit se se svetem
pomoci tohoto maleho zazraku. Kdyz mi bylo osm let, tak se mi
tento sen o vanocich splnil. Krystalka skutecne hrala. Jenze to
melo hned nekolik hacku. Hrala pouze jednu stanici (Prahu 1),
coz by tak nevadilo. Ta vsak byla v podvecer rusena rusickou,
ktera nas chranila pred ideologickou diverzi ze Zapadu, coz se
dalo jeste s trochou imaginace prekonat. Hlavnim nepritelem vsak
byla pani spravcova Kucharova, ktera prohlasila, ze antena, ktera
se vystrcila z okna a vedla tu na nejblizsi strom ci na klepadlo
nebo hromosvod, je nebezpecna, protoze by do ni mohl uderit blesk.
Marne jsme argumentovali, ze je zima a v zime, ze bourky nebyvaji.
At jsem pres den vybudoval sebelepsi a sebedumyslnejsi antenu,
v noci se nepritel meho projektu nenapadne priblizil a vysilani
ustalo a rano se objevil jen zbytek dratu, ktery visel z naseho
okna. Tento sysifovsky boj trval nekolik roku.
Mezitim se objevila jiz prvni tranzistorova radia, ale jeden polovodic
stal tehdy 32 Kcs, takze jsem na nej sporil dlouhe mesice, aby
pak shorel pri prvnim spatnem zapojeni do zesilovace pro krystalku.
Jiz tehdy jsem mel vizi, ze budu chodit po ulici se sluchatky
na usich a poslouchat krystalku s tranzistorovym zesilovacem.
Jenze MP3 prisly do mody az o nekolik desitek let pozdeji.
Jenze cas trhl oponou a najednou jsem preskocil jeden vyvojovy
stupen. Nejvetsim hitem byly kotoucove magnetofony. Ale jak si
poridit nejakou nahravku, kdyz stale nebylo z ceho. Tentokrat
prisla se spasnou myslenkou moje moudra matka. Co tak koupit misto
magnetofonu radio, ktere by pekne hralo. Jenze takova radia byla
draha a penez v chude rodine nebylo mnoho. Nakonec zvitezil kompromis
mezi radiem a magnetofonem - gramoradio. Napad to byl skvely a
jednoho vecera jsme prinesli domu obrovskou skrin s tremi reproduktory,
petilampovou Barkarolu.
Ale opet to melo jeden hacek; nemeli jsme zadne desky a desky
byly drahe. Single za petku (pro pozdeji narozene jednalo
se o deset korun ceskoslovenskych, petikoruna byl bur ci
bura, pozdejsi dvacetikorune se rikalo ziska - podle
husitskeho hejtmana Jana Zizky z Trocnova vyobrazenem na bankovce,
stokoruna mela nelogicky nazev kilo a tisicikorunam se
rikalo tac), epicka (single se ctyrmi pisnickami) byla
za dvacet a elpicka za 36 Kcs.
A tak zacala moje marnotratna vasen. Na Cechove namesti byla prodejna
nesouci hrdy nazev Supraphon a tam jsem tehdy nechal svych
prvnich ctyricet korun za dva singly a epicko s hitem Spiritual
kvintetu Michael Row the Boat Ashore. Po case jsem zjistil,
ze Supraphon je velmi limitovany a ze v kulturnich strediscich
spratelenych zemi maji hotove poklady. V polskem kulturnim stredisku
meli single s Louisem Armstrongem Memphis Blues. (Pozdeji
mi ho sam velky trumpetista podepsal.) Hotove poklady vsak meli
ve vychodonemeckem kulturnim stredisku. Meli tam treba elpicko
na jedne strane s Dukem Ellingtonem a na druhe s Django Reinhardtem,
nahravku z Hamburku The Beatles z roku 1961 Ain't She
Sweet, jeste s Tonym Sheridanem. Snad o rok pozdeji, rovnez
v Hamburku, byl nahran dalsi single Sweet Georgia Brown.
Vse zahadne vyslo na vychodonemeckych deskach Amica v
roce 1964. Mimochodem vychodonemecky single Ain't She
Sweet ma dnes hodnotu 424 kanadskych dolaru, coz je 7484 Kc,
cili hodnota tohoto pokladu, ktery jsem kdysi vlastnil vyrostla
o 46 775 procent neb tehdy stala neuveritelnych sestnact korun.
A najednou jsem opet v tom, je zima a kvartet houslisty Drew Jurecky
(Jesse Barksdale - solova kytara, Roberto Rosenman - doprovodna
kytara a Chris Banks - basa) hraje u sv. Vaclava v Torontu opet
melodie jako Sweet Georigia Brown, skladby Duke Ellingtona
ci Django Reinhardta. A posluchaci opet tleskaji. Snad proto,
ze vetsina z nich si tu dobu pamatuje a kapela zni jako tehdy
z desky: presne a hudebnici hraji s chuti.
Nedelni podvecery u svateho Vaclava se ujaly, ale pozor, pristi
koncert nebude v nedeli a taky ne v obvyklych pet hodin odpoledne,
ale jiz v utery 9. unora v 19:30, a tentokrat budeme mit opet
moznost videt spickove Panochovo kvarteto, ktere jsme videli na
podzim roku 2008.
Ales Brezina
