Romance pro kridlovku -
O krase ceske reci
Tech nekolik set slov, s kterymi v dennim zivote vystacime,
i slova tak posvatna a hutna jako chleba, sul, zena, muz jsou
slova ohmatana, sediva. Ale jsou take slova, jimiz lide nadani
zvlastnim citem pro svuj jazyk, rozsiruji a prohlubuji reciste
reci a sahaji po hvezdach.
Loni jsem dostal od Dasy a Vladi Rydlovych malou knizecku versu,
Hrubinovu "Romanci pro kridlovku" (vysla v roce 1962
a byla zfilmovana). Je to pribeh o dvacetiletem chlapci, ktery
vypravi o sve lasce k Terine, patnactiletemu devceti. Ale to
jsou vsedni slova. Ten chlapec (nebo Hrubin) je jednim z tech,
kteri svymi slovy sahaji po hvezdach. A o Terine rika: "Je
vsechno, co naraz zastavuje srdce, a prece to neni smrt."
Terina vybirala penize u kolotoce na pouti v Lesanech, vesnici,
kam chlapec jezdil k tete; u kolotoce, kde Viktor hral na kridlovku
a obcas "nechal u hvezd zatrepat se solo," u kolotoce,
na kterem chlapec chodil jezdit, Terina si k nemu v jizde vyskocila,
"koleny ses mi oprela o lopatky a ma kridla se rozprostrela
v tve krvi..."
"... zkusil jsem te polibit na spanek. Uhnulas a bledy plaminek
tvych vlasu me slehl, hluboko v krizi jsem ucitil palcivost a
v ustech jsem vyhorel.... Terino, oblecu te do hvezd a tve
telo posazim vesmiry, posledni krisnuti cvrcka na podzim bude
ti slysitelne stejne jako exploze, kdyz vznika nova hvezda..."
A potom Terina odjela, ale ne driv, nez ho polibila: "Terino,
dnes vecer odjelas ve voze se zaclonkami. Vcera jsi me sama polibila
na usta. A ta jedina vlocka tveho polibku roztriskla se po cele
obloze. Vzhlizim k hvezdam, a kdykoliv usrknu, stahnou se vsechny
na me rty." A chlapec musi bdit nad tichem svetnice, "aby
se nerozlilo po celem vesmiru."
A premyslet o lasce a smrti: "Je vlaha letni noc,
je v ni vsechno, co naveky zastavuje srdce,
vsechno, cim clovek vydechne jakoby poprve,
a je to noc vsech noci, prvne v ziti nesu
strasne brime lasky a smrti soucasne...
Noc lasky a smrti ziha jasne a temne
mych dvacet let, tech dvacet zlatoploutvych ryb.
Musim bdit."
A kdyz zase ve vesnici slavili pout a chlapec prisel ke kolotoci,
Viktor mu rekl: 'Umrela na zaskrt. V zime.'
"Vecer budu lezet u plotu, oblicejem
v trave. Z navsi me Viktorova kridlovka
bude pribijet k zemi a jeji solo
bude se trepetat pod mymi spanky..."
("Kdyz jsem ji v janovcich
objimal, uz se ji pod zada sunul hrob.
Ted pres hlinu a pres korinky zeme
bude prset na jeji milovanou hrud.")
A k staru, az bude hledat Terinin hrob, hrobnik mu rekne: "uz
tu neni dva roky".
Ale chlapec, vlastne uz starnouci, a nakonec stary muz, stale
zustane otevren
"ji, ktera bude zivot roubovat na muj sen,
at se i smrti podoba, nikdy to prece
nebude smrt, jeji verny obraz je v rece,
vecne jina voda zene se pereji,
jen penu chytis z ni a kdovikde je ji
uz konec, stale se budu do ni hrouzit, znovu
chtit ji zadrzet, dat ji trvalost kovu,
a stale, na kridlech i kridla odhodiv,
budu ji ziti tak dlouho, co budu ziv."
A bude s ni stavet opily kolotoc:
"... potom zborime
borovy trun ticha, a vuni otav
pokorime zapachem z vyfuku,
skaly,
ktere uz tisice let zarustaji mechem,
se rozdivoci a z houstin pameti
drsneho kraje vyrazi a stanou s nami
nade vsi, aby z ni vychlamstaly zivot.
Se stadem tech lacnych skal naraz vtrhneme
do bezbrannych Lesan...
I zacnem stavet ze stinu a zavrati
opily kolotoc, z prachu vydupavat
kroky davnych tanecniku a kazdy po svem
zpivat konec zalostne romance "
A navzdy v nem bude zit ona noc...
"Navzdy mne bude vic o tu noc,
kdy jsem te vyvolaval z mesicnich par
a popel na zhavem srdci drzel tvar
neceho, co uz neni, zatimco tys zila
a zijes, ne prizrak, ne stin, jenz vstava z mar,
ne bludicka, ne bysta namesicne bila,
ale laska, jez v krvi zil a cev
divoce tepa."
Rodna reci, budiz pozehnana!
Josef Cermak