Ve vysluzbe
Uz jsem dost dlouhou radku let (delsi, nez se moji zene libi)
ve vysluzbe. V penzi. V duchodu. Na odpocinku. Dobrovolnem a vcelku
promyslenem. Nejsem valne nikomu uzitecny, ale nikoho ani nic
nestojim. Jen instituce, ktere dobrovolne uzavrely se mnou penzijni
ujednani. Zamestnavatel stejne jako stat.
V miste, kde bydlime neni zcela spatny napad mit kocku. Obcas
dostane se krysa na pozemek a nejakym zahadnym zpusobem, jednou
za cas, i do pribytku. Doposud si takove cinnosti ta zviratka,
hezka na pohled, ale opredena aurou jakesi nevhodnosti mit je
kolem sebe, nedoprala. Kocka vykonala svou instinktivni povinnost
a byla za to od nas pochvalena.
Toto zvire, ktere uz mame dosti let, pije mi krev tim, ze drape
sofu a klubovku. Pouzil jsem lecjake metody jak ji v tom zabranit,
krom postriku vodou. Na to bych asi musel probdit nejednu noc.
Snad by pomohlo strihani drapku, ale k tomu nejsme se zenou dost
systematicti a dochazi k tomu nepravidelne.
Nejednou jsem rekl: "Ta nase kocka je sice mila, nikdy nikoho
nepodrapala, ale nici nam majetek! Ale nebyt toho, ze chytne cas
od casu mys, kdyz je to treba, radeji bych ji vymenil za pejska."
Nedavno kocka prosedela hodiny v jednom miste, zrak upreny na
cihlovou obezdivku, v niz naleza se korenac s rostlinou, ktera
nam uz po leta cile obrusta obraz knihovnika na staflich. Nevim
jak dlouho tam kocka sedela. Rano ale byla na obvyklem miste,
v loznici.
Cetl jsem si pred par dny v klubovce zajimavou knihu, kdyz zena
vedle mne vykrikla:
"Krysa! Zabehla za stereo! Otevre dvere na verandu, vyplas
ji!"
Nebyl zrovna teply den. Otevrel jsem dvere na verandu a pravil:
"Kdyz opusti svou skrys, jiste nepoleti do zimy, ale do bytu."
Nicmene zaharasil jsem, zadupal. A ejhle, presne jak se stalo,
zviratko zcela ignorovalo otevrene dvere na svobodu a hupslo za
tu obezdivku korenace s rostlinou ovijejici obraz na stene. Donesl
jsem baterku, posvitil a zviratko uvidel. Nehybne, ustrasene.
Nicmene, krysa je krysa.
"Bud rada, ze vime kde je. Vezmu vzduchovku a ac nerad..."
"Ne, ne, mne uz je nejak spatne ... nekoho radsi zavolej!"
desila se zena. A zacalo ji byt nevolno.
"Kde je kocka?" zeptal jsem se.
"Asi ve skrini na chodbe," rekla chot.
"Ve skrini na chodbe! A proc neni tady? Cozpak nevi o tom,
co se tu deje? Kde je jeji cich, instinkt? Vlastnosti, pro ktere
ji tady mame, krome te pritulnosti?" dozadoval jsem se odpovedi.
Poleny do krbu pripravenymi jsem oblozil vsechny otvory a usedl
do klubovky, abych si cetl a pockal, az se mila chot bude koupat.
Kdyz se tak stalo, vzdal jsem vzduchovku a vykonal smutnou povinnost.
Vynesl zviratko ven.
V pootevrene skrini, na obvyklem miste klidne odpocivala kocka.
Tohle by se jeste pred par lety nemohlo stat. Hezke sice zviratko,
ale spojovane s morem a jinymi neblahostmi, nemelo by v dome ani
kolem nej sanci, stejne jako par jinych pred nim.
A tak opet zapracoval cas. Stejne jako nase kocka by nikdy nedopustila,
abych musel ja vykonat ocistu domu, napada me, ze ani ja bych
pred par lety, kdyz jsem vyrazil do mesta za mensim nakupem, nevratil
se domu jen s polovinou pozadovanych veci.
Kdyz kocka klidanko opustila svoje misto a dozadovala se nakrmeni,
nasytil jsem ji.
"Je to starena," pomyslel jsem si, "A jsem s ni
mozna, obrazne receno, na stejne lodi."
Vladimir Cicha - Vancouver