Divoka nocni jizda
film ve vychodni Evrope dvacet let pote
19. rocnik MFF vychodoevropskych filmu v Cottbusu
probehl 10. -15. 11. Ceskou republiku reprezentovaly filmy Listicky
a Libas jako buh a take dokumentarni film Ceska rapublika a studentsky
snimek Baba
V symbolickem case mezi 20. vyrocim padu berlinske zdi a 20.
vyrocim sametove revoluce v Praze se odehral v poradi devatenacty
Mezinarodni festival vychodoevropskych filmu v nemeckem Cottbusu
(Chotebuzi). Bylo to velkolepe panorama kinematografii zemi postkomunisticke
Evropy. Gruzinska reziserka Nana Dzordzadze festival nazvala "hroznem
vina, jemuz ruzne zeme dodavaji ruzne chuti". Podle jejiho
nazoru vychodoevropske kinematografie dosud uspesne vzdoruji globalizaci,
coz je dobre i spatne zaroven. Dobre v tom, ze jednotlive filmy
se navzajem lisi, nejsou nataceny podle zadnych zanrovych formuli,
ale zaroven spatne prorazeji za hranice zemi, kde vznikly a mezinarodni
publikum je obtizne chape. Reditel festivalu Roland Rust se prave
kvuli omezenym mezinarodnim sancim filmu z vychodni Evropy rozhodl
veci zmenit a dat filmum z regionu mezi Ceskem a Ruskem sanci.
Letos bylo uvedeno 140 filmu z 35 zemi, behem sesti festivalovych
dni prislo na vychodoevropske filmy temer 19 000 divaku. Festival
stal cca 1 mil. Eur a podporilo ho mesto Cottbus, spolkova zeme
Braniborsko a nemecky energeticky gigant Vattenfall.
Smutek prevazuje
Dvacet let po padu zdi to v kinematografiich vychodoevropskych
zemi vypada, jako bychom zili jen dva roky pote. Postavy starych
komunistu, slidilu, donasecu, znechucenych lidi, vydedencu, mafianu
a kriminalniku plni filmova platna. Filmovi hrdinove jsou naplneni
obavami a nejistotou. Z filmu kape zlost a deprese. Takova zlost
a deprese, jakou jsme mohli v ceskoslovenskych, madarskych a polskych
filmech citit v dobach realneho socialismu. Je to trochu zvlastni:
v roce 1968, dvacet let po komunistickem puci, se film v socialistickych
zemi promenil mnohem razantneji. V ceskoslovenskem filmu postavy
predvalecnych kapitalistu nahradili hornici a koncem sedesatych
let horniky smetla poezie vsedniho dne a problemovi hrdinove Milose
Formana, Very Chytilove a Vojtecha Jasneho. A po nich nastoupila
cela plejada podlomenych, znicenych hrdinu v dobe husakovske normalizace.
Co vede mladou generaci soucasnych reziseru, tech, kteri v roce
1989 demonstrovali proti totalite a likvidovali komunisticky rezim,
k smutku nad soucasnosti? "Reziseri ve vychodoevropskych
zemich se obavaji ukazat kladne stranky a kladne povahy, vypada
to, ze se za ne snad stydi," rekla na panelu producentu Connecting
Cottbus sefka podpurne filmove organizace Medienboard Berlin-Brandenburg
Kirsten Niehuus. "My napriklad podporujeme koprodukce s Polskem,
ale vetsina nabizenych projektu je o tom, jak do Nemecka prichazeji
polske prostitutky nebo polsti zlodeji aut. " Jsou zlodeji
a stetky filmovym zbozim, ktere se porad relativne nejlepe proda
na Zapad? Jsou pribehy o podvodnicich necim, co od nas Zapad ocekava?
Je v tom lenost scenaristu vymyslet jine pribehy nez ty o sniperech
a outsiderech? Mame snad pocit, ze dvacet let pote nelze v zemich
postkomunisticke Evropy mnohdy odlisit podnikatele od zlodeje?
Mozna ano, kdyz si uvedomime, ze tri ctvrtiny Cechu se podle internetoveho
serveru aktualne.cz dvacet let po padu zdi obavaji nejiste
ekonomicke budoucnosti. Dve tretiny z nich vidi, ze demokracie
nefunguje spravne, 86 procent si mysli, ze se situace ve spolecnosti
nevyviji spravnym smerem, pripadne ze nesmeruje nikam. A podobne
nebo jeste hure je tomu i v dalsich postkomunistickych zemich.
Komando, ktere strili zajatce
Ve viteznem filmu festivalu Obycejni lide od srbskeho rezisera
Vladimira Perisice se minimalistickym zpusobem, v podstate na
jednom natacecim miste, vypravi pribeh zvlastniho vojenskeho komanda,
ktere dostane za ukol strilet zajatce. Zajatce vozi v pravidelnych
intervalech dodavky, muzi se sklopenymi hlavami jdou v rade za
sebou na smrt, nikdo prilis neprotestuje, nikdo se nevzpouzi,
protoze v bezprostrednim dotyku smrti je na jakoukoli vzporu pozde.
Rekruti, kteri trest smrti vykonavaji, jsou vetsinou mladi lide,
muzi, kteri nemeli praci, nemeli kam jit, nemeli co delat. Proste
obycejni lide. Perisic delal film take s obycejnymi lidmi, s neherci,
bez scenare. Nataceni pokracovalo tak, ze mu neherci na place
vypraveli, jak by na konkretni situace reagovali a Perisic
podle toho vytvarel dej filmu. Reziser sam byl jeden z tech, kdo
se pokusil smutnou naladu vychodoevropskeho filmu vysvetlit: "Soucasna
situace ve spolecnosti je nanejvys nejista," rekl. "Po
padu zdi jsme si mysleli, ze kapitalismus je silny a neporazitelny,
ted se ukazuje, ze se muze behem dvou let zhroutit jako domecek
z karet. Nevime, co bude. Je plno nevyjasnenych kauz minulosti,
panuje nacionalismus, radikalizuji se extremiste. "
Svet ztracenych dusi
Filmova pout od Litvy pres Cesko a Madarsko az po Ukrajinu nebo
Gruzii se stava divokou nocni jizdou, jizdou bez svetel, takovou,
o jake vypravi litevsky reziser Ignas Miskinis v road movie Obrysova
svetla. Mlady muz jmenem Tadas, jemuz krachuje manzelstvi
a stavebni firma mu utekla z bytu i s penezi, chce obnovit svuj
zivot. Chce to udelat tak, jako se restartuje pocitac. Zmacknout
tlacitko a tma. A teprve pak prijde neco noveho a lepsiho. Restart,
to je ve filmu divoka nocni jizda Vilniusem s kamaradem ze skoly.
Jizda opustenymi ulicemi, mezi narkomany, prekupniky, osamelci.
Jizda ma sva pravidla: pri nocnim tahu se jede od pumpy k pumpe,
nesmi se natankovat vic nez dva litry a musi se jet vzdycky az
na doraz. A na magistrale kolem Vilniusu jet vzdycky kus poslepu
- zadrzet dech a zhasnout svetla. "Jaky ma tohle vsechno
smysl?" pta se Tadase jeho kamarad. "Zadny. Je to jizda
bez cile. "
Jizda bez cile je melodie, ktera unasi film postkomunistickych
zemi. Na takove jizde je i Betka, ktera v cesko-slovensko-irskem
filmu Miry Fornay Listicky zkousi stesti jako au-pair.
Listicky hajily v Cottbusu ceske barvy v hlavnim souteznim programu
na sve ceste mezi MFF v Benatkach a lednovym MFF v Rotterdamu
a ziskaly jednu z mensich cen za porozumeni mezi kulturami. Divoka
jizda temnou krajinou bude podle vseho pokracovat v kinematografiich
stredni a vychodni Evropy i nadale. Nadale potecou z filmu zemi,
ktere zazily komunismus, potoky uzkosti a cerneho humoru, jak
jasne ukazal trh projektu v ramci pravidelne koprodukcni akce
zvane Connecting Cottbus. Nejlepsi zaruky koprodukcniho financovani
ziskal bulharsky film Zinkograf, temny pribeh udavace bulharske
tajne policie za socialismu a chorvatsky film Nocni cluny
o dvou nemocnych starych lidech, kteri spolu utecou z domova pro
seniory. A tak neni divu, ze jedny nemecke noviny nazvaly vychodoevropske
filmy "svetem ztracenych dusi".
Filmy potrebuji publikum
Na mnoho depresivnich vychodoevropskych filmu chodi zahranicni
publikum jen ze zvedavosti. Je to neco podobneho, jako kdyz se
uzka vrstva turistu vyda treba do Kosova nebo do Albanie, i kdyz
mainstreamovy turista jede radeji do rakouskych Alp. Je to zvlastni
typ publika, ktere vyhledava nestandardni a neobvyklou podivanou.
Ne kazde publikum se vsak rado racha v neckach depresi. Prave
pro tuhle zasadni odlisnost je pro vychodoevropske kinematografie
obtizne systematicky si vytvorit pravidelny, relativne velky okruh
zahranicnich divaku. Musite jednoduse tyhle zeme milovat, abyste
prisli na chut jejich filmum. "A to je dost tezke,"
zduraznuje Kirsten Niehuus, "protoze tyhle zeme vubec nezname.
Vetsina Nemcu nikdy nebyla v Polsku, natoz v Gruzii. " Filmu
z vychodni Evropy, ktere jsou k publiku pratelske, je porad malo.
Ale jak ukazal letosni festival v Cottbusu, takove filmy existuji.
Polsky film Kocky z obchodaku (Galerianki) od mladicke
reziserky Katarzyny Roslaniec zahajil svou pout po svete uz letos
v zari na MFF v Torontu. V Cottbusu ziskal jednu z hlavnich cen
- za zensky herecky vykon. Film popisuje, jak si skupina ctrnactiletych
divek, gymnazistek hleda v nakupnim centru sve "sponzory".
Jedna potrebuje od sponzora penize, druhou trapi panenstvi, protoze
se chce zahy zacit naplno venovat prostituci. Dalsi si potrebuje
jen koupit mobil, parfem nebo modni boty. Vubec k tomu nejlepsimu
na festivalu patril rusko-svedsky thriller Nejnovejsi zpravy.
Svedsky reziser Anders Banke, ktery zil dlouho v Rusku, lici praci
zvlastni policejni jednotky, ktera ma zlikvidovat skupinu zlocincu
primo v centru Moskvy. Hlavni cast pribehu se odehrava v panelakovem
labyrintu, kde se zlocinci skryvaji. Mlada policejni PR sefka
Kata chce z policejni akce udelat velkou medialni reality show.
A tak policejni tezkoodenci chodi s kamerami zabudovanymi v kuklach.
Jeden ze zlocincu v byte rukojmiho sedi se samopalem v ruce u
internetu, snupe kokain a prostrednictvim Sky Webu se stava televizni
star celeho Ruska. Medialni prubeh akce je sledovanejsi nez dopadeni
zlocincu. "A co je nakonec dulezitejsi?" pta se Kata
ponekud neduveriveho veliciho dustojnika, ktery si jako valecny
veteran na medialni tyatr jeste nezvykl. "Likvidace zlocincu
nebo dobra PR strategie, diky niz se moskevska policie dostane
v roli hrdinu primo do prime timu s licencemi na reklamu v radu
statisicu rublu?" Velitel nerad, ale prikyvne. I on zacina
tusit, ze media maji nekdy vetsi silu nez samopaly.
Polsky film Kocky z obchodaku
Polsky film Miluj a tanci zrovna tak jako cesky filmovy
hit Libas jako buh maji jedno spolecne: privadeji divaky
zpatky do kin. Oba filmy byly v Cottbusu uvedeny ve zvlastni programove
sekci narodnich hitu. Jejich divaci nejsou jen uzka vrstva filmovych
kritiku a masochistu, kteri se radi divaji na scenerie opustenych
nadrazi, na nichz se par omselych notoriku upiji k smrti. Prave
film o polskem stavebnim delnikovi, ktery ve volnych chvilich
vyborne tanci, zejmena na pasovych dopravnicich a strechach domu
a film od Marie Polednakove si nemecke publikum vychutnalo. Divacke
filmy, pro nekoho mozna povrchni, maji v kinematografii zasadnejsi
dulezitost nez si pripoustime. Zejmena v dobe, kdy film jako obrazove
medium dostava denne nove konkurenty na internetu.
To, co vychodoevropsky film potrebuje, je zbavit se nalepky tezke,
depresivni podivane a podivinech a ztroskotancich. A tak budme
radi za kazdy dalsi filmovy hit, ktery vraci divaky do kin. Jinak
budou perspektivy nasich filmu trudne a dojde k tomu, co popsal
v Cottbusu cestny prezident festivalu, oscarovy madarsky reziser
Istvan Szabo. Ten na otazku, co pro nej je vychodoevropsky film,
odpovedel takto: "Driv jsem to vedel, ale dneska to uz nevim.
Driv jsem v Budapesti mohl videt polske nebo ceske filmy, dneska
ne. Zmizely z kin, nikdo je nepromita. Vychodoevropsky film potrebuje
ziskat zpatky ztracenou duveru divaku." A ze lze filmovou
podivanou a dulezity obsah skloubit do pestreho, nenudiciho pasma,
o tom neni pochyb. Umi to treba Jan Sverak nebo Jan Hrebejk a
v Cottbusu to dokazala i polska reziserka Katarzyna Roslaniec.
Radovan Holub, Cottbus