To je psani pro legraci,
o Vanocich v emigraci
"Rozdeluji svatky do dvou skupin," mudroval vcera Zdenek
u kafe v kavarne Books&Beans rozparadeny Adventem:
"jsou svatky absolutni a relativni. Ty absolutni jsou Vanoce,
Silvestr ci Velikonoce a jsou na furt; svatky relativni se ustavuji
a zanikaji, jako byl MDZ, prvni maj, Den horniku ci vyroci VRSR,
ktere nikdo neslavi, kdyz nemusi; na absolutni svatky se tesime,
ty relativni se protrpely."
Spicoval jsem usi, kam ma Zdenek timto otevrenim namireno, a on
dodal, ze prvni Vanoce v emigraci byly stychpruba, kdo se do emigrace
hodi, a kdo se vzda a vrati odprosit Husaka a sklonit hlavu.
"Proc prave Vanoce by mely byt stychpruba emigrantskeho rozhodnuti
byt emigrantem?"
"Protoze o Vanocich je clovek namekko, zranitelny a plny
emoci a vzpominek na davno, kdyz byl dite a doma pod ochranou.
Protoze Vanoce jsou pro deti, coz deti nevedi, az kdyz jsou dospeli,
pak to vedi."
Zdenek mne casto lame na kole svych uvah a citim se ochuzen, ze
nevidim veci tak slozite jako on.
Zdenek to vi a obrati smer slov. Polozil otazku, abych mu popsal
nase prvni Vanoce v emigraci.
"Snadno," rekl jsem, "byli jsme ctvrty mesic v
uprchlickem lagru Puchlmühle, coz nebyl lagr, ale
utulny penzion na brehu krasneho jezera Attersee v hornim Rakousku.
Tyden pred Vanocemi jsme dostali pozvanku z kanadskeho konzulatu
na pohovor a to jsme povazovali za nejlepsi darek k Vanocum."
"A stovka Cechu, Polaku i dokonce nejaci Rumuni zijici s
nami v penzionu to vnimali jako signal a dar k vanocum taky,"
dodal jsem.
"Emigrovani v 1980 nebyl uz svizny proces jako ta predchozi
vlna po 1968, a tak nase emigrace bylo hlavne cekani na vyjadreni
z uradu o udeleni azylu, na pozvani na pohovor, a na souhlas odjet
z lagru do zeme vybrane a zaslibene."
"A jak ti to cekani slo k duhu?" popichnul mne Zdenek.
"Docela dobre," rekl jsem bez vahani, "ona pani
Firlova umi nemecky a za tyden po prijezdu mi pomohla najit praci
v drevarskem podniku, a kdyz ma chlap praci, hned se prestane
smazit ve vlastni stave."
"Dalsi tyden zaridila Eva v mistni skolce umisteni predskolaku
do rakouske skolky a deti tam vodila a deti mely pocit normalnosti
v te emigrantske nejistote co bude dal."
"A co delala Eva?"
"Eva prekladala kdejake papiroviny ostatnim uprchlikum neb
v Rakousku je byrokracie mohutna, resila situace mezi uprchliky
a domacimi, a po vecerech ucila zajemce anglictinu. S kazdym se
spratelila a treti tyden naseho pobytu v lagru domaci pani pozadala
Evu, jestli by spravcovala hospodu, ktera byla na prizemi penzionu,
zatimco domaci si sla na hodinku, dve lehnout a odpocinout. A
tak Eva tocila pivo a roznasela drinky, i kdyz si prakticky nikdy
nepamatovala co kdo chce, neb, jak se vyjadrila, jako cisnice
byla zcela neuzitecna. Zato dostavala od mistnich stamgastu, kteri
videli, ze umi nemecky a neumi cisnictvi, stedre tuzery."
"Pokoj jsme meli maly, akorat postele pro ctyri lidi a skrin
na tech par veci, co jsme meli, tak jsem uriznul metrovy stromecek
a povesili jsme ho za spicku ke stropu, abychom stromecek pro
deti meli. Bylo to proste nadherne, vonave a velice utulne."
"Penize jsme vydelavali, tak jsme poslali postou darky rodicum;
mezi jinym tchyne chtela srp ano, srp na sekani travy, kteryzto
doma nebyl k sehnani, tak dostala srp z Rakouska. Jelikoz tuto
zadost napsala velkym pismem, SRP, Eva si myslela, ze jde o nejakou
zkratku, tak uhanela lidi, aby ji to rozlustili, nez na ni prislo
osviceni, co vlastne jeji mama chce."
"Hahaha," zasmal se Zdenek, ktery na polomery normalizace
doma nezapomnel.
"Klukum jsme koupili po hracce, Eva mela znacne exoticke
prani - chtela tycku uheraku, neb v Ostrave nemela znamou v reznictvi,
tak se k uheraku, ktery milovala, prakticky nedostala a ja dostal
zimni boty po kolena, protoze alpska zima byla tuha a ja pracoval
v drevarskem podniku venku s nohama ve snehu.
Domaci Barbara a Willi si chteli zajet na Vanoce k rodine, i svolali
nekolik lidi, povazovanych za zodpovedne, aby jim sverili chod
domu. V tomto svatecnim reji se objevila rada talentu - jako Jirka,
ktery rad varil, a hodlal udelat veceri jako basen. Slovenske
zeny vyrukovaly s napadem delat krajove speciality, a ty ze Sarise
byly strasne dobre! Vyminovali jsme si (my, ti zodpovedni), ze
Willi a Barbara s sebou vezmou k rodine Dinga. Dingo byl bernardynske
stene, rocni. Rocni bernardyn je vhodny ke stehovani klaviru,
ale jen jestli se k tomu vycvici. Willi, kteremu Dingo patril,
nehodlal omezovat Dingovu osobnost vycvicenim ke vhodnemu chovani.
Coz pusobilo problemy, hlavne mezi Barbarou a Willim. A protoze
meli jet k Barbarine rodine, tak nas Willi kolektivne uprosil,
at se o Dinga na par dni postarame. Hodlali jsme zarazit Dinguv
sklon sledovat, co se vari, a zabranit jeho pristupu do kuchyne.
Coz by bylo snadne treba i u vlcaka, ale jestli jste nekdy videli
dospeleho cistokrevneho bernardyna...
A tak, ve chvili nejvyssi kucharske soustredenosti, kdy se smazily
rybi rizky, a krajelo uzene maso na platky (rada lidi si oddechla,
ze nemusi lovit kosti z kapra a dali prednost uzenemu masu) Dingo
nepozorovane vklouzl do velke kuchyne. Jirka hulakal prikazy pomocnikum,
do toho zvonil telefon, ktery hlidala Eva mezi pripravou taliru,
dva podkuchtici na sebe syceli kvuli pripalene cibulce, nikdo
nevedel, kde je jiste koreni, po kterem touzily Slovenky a Eva
bezela prekladat napisy na korenkach. To byla chvile, kdy se ozvalo
strasne zarvani a vsichni ztuhli. Vsichni, krome Dinga, ktery
ve stylu vysavace do sebe vtahoval nakrajene uzene, neb jeho hlava
byla pohodlne nad vyskou stolu.
Ten si Jirkova zarvani vubec nevsimal. A tady jsme zachranili
Willimu "jedineho pritele", jak se Willi vyjadroval.
Neb Jirka se rozehnal reznickym sekackem po Dingovi, a jen tak
tak jsme mu zabranili v psovrazde.
Tri chlapi s velkou namahou odtahli rozparadeneho bernardyna a
zavreli ho do sklipku. Vsichni, kdo slyseli ten ramus, nevanocni
kletby, rinkot nadobi, stekani bernardyna, ktereho tahli pryc
od chutneho uzeneho se prihrnuli do kuchyne, a tak se ty ruzne
posmutnele obliceje rozjasnily smichem a veselosti.
Do kouta jidelny byla postavena jedle ke stropu a my vecer zasedli
k prvni vanocni veceri v emigraci.
Uz nevim, jak se stalo, ze jsem mel vanocni proslov o nadeji na
lepsi zivot, nez jsme meli ve vlasti. V naruci jsem mel Petra,
ktery byl nejmladsi uprchlik (18 mesicu) v penzionu a oblibena
hracka vsech a cely ten houf zatvrdilych nepratel socialismu jsem
rozplakal. Ale byly to takove radostne slzy - myslim, ze Dingova
nenazranost nam udelala dobrou sluzbu. Po veceri jsme zpivali
koledy, deti ramusily s hrackami, az do pulnoci bylo veselo. A
po svetobolu ani pamatky.
"Svetobol o Vanocich?" zkoumal me vzpominky smejici
se Zdenek neb jsem nazorne predvadel Dingovo sani masa, Jirkovo
rozhaneni sekackem, a tahani bernardyna.
"Ale kdepak," rekl jsem, "nekteri uprchlici nemeli
na prchani nervy a fnukali, i kdyz svitilo slunicko v zari; vzpominam
si na jednoho mladika, ktery se minil utopit v jezere Attersee,
ale byl zachranen a ztratil se kdesi na psychiatrii. Tech par,
co nemeli na emigraci zaludek anebo gebiry se vratilo domu v prvnim
roce, znali jsme tri nebo ctyri, ne vic."
Dingo uz nam pak dalsich moc problemu nenadelal, ale mezi Barbarou
a Willim zpusobil nekdy poradnou hadku, a jak mi Eva sdelila,
litaly tam vety jako ,Bud ten pes, nebo ja!'. Ale to je jina story,"
jak rikame my Cesi.
"No a co ten cas Vanoc v emigraci," dotiral Zdenek trochu
zklamany, "ze jeho uvaha o svatcich absolutnich a relativnich
ve mne nevyvolala nalezitou reakci a ja se jen zasmal, ze Vanoce
jsou cas sentimentalni od nepameti a Slunovrat ma rad kazdy clovek
a basta."
Chvili jsme oba mlceli, a navazal jsem, ze ten ministromecek v
penzionu zaveseny u stropu ve me utvoril jakousi psychozu, ze
musime mit strom az ke stropu, coz mame kazde Vanoce.
Jestli byl Zdenek s mym prispevkem k prvnim emigrantskym Vanocum
spokojen, jsem se neptal, ale zdalo se mi, ze mu spokojenost imponuje,
protoze se nejvetsi svatek roku, Vanoce ma slavit vesele a s gustem.
Ross Firla - Sudbury