Inside Hana's Suitcase
Film Inside Hana's Suitcase jsem videl predposledni den
jeho promitani (take predposledni den existence biografu (Carlton
Cinemas), v nemz byl promitan. Je to technicky znamenite udelany
film, zalozeny na detske knizce inspirovane kufrem Hanicky Brady,
ktera zemrela v Osvetimi. Ve filmu se kufr zatoulal do Japonska,
do instituce, ktera se snazila vychovavat deti k rasove a ideologicke
snasenlivosti poukazem na hruzy holokaustu. Hanicka - az do prichodu
nacismu - prozivala se svym bratrem Jirim (Georgem) stastne mladi
v Masarykove republice, ktera se nikoho neptala, v jakeho Boha
veri a v niz jejich rodice zili dobrym zivotem stredostavovske
profesionalni rodiny. Az do prichodu nacismu. Gestapo si nejdriv
prislo pro maminku, potom pro tatinka a nakonec pro Hanicku a
Jiriho, ktere odvezlo do Terezina.
O Terezinu bylo mnoho napsano. Tak Jiri Weil, v predmluve ke knize
'Motyla jsem tu nevidel': V Cechach je podivne mesto, jmenuje
se Terezin, lezi sedesat kilometru od Prahy. Je to mesto vytvorene
na rozkaz, sevrene pevnostnimi hradbami, vzniklo z vule cisare
Josefa II. pred dvema sty lety a bylo pojmenovano po jeho matce
Marii Terezii. A o Terezinu prvni poloviny ctyricatych let
minuleho stoleti: Terezin byl v letech valky mestem hladu a
strachu. Nekde daleko, v Berline, se konaly porady lidi v uniformach.
Tito lide se usnesli, ze vyhubi vsechny zidy v Evrope... a vypracovali
plany, ve kterych stanovili zeme, mista, lhuty a take zastavky
na ceste smrti. Jednou z tech zastavek byl Terezin.
Terezinskym taborem prosly desetitisice odsouzencu k smrti. 1000
jich bylo - pocinaje zarim 1943 - prevezeno do rodinneho tabora
v Birkenau. 7000 jich bylo zavrazdeno ve dvou dnech, 11. a 12.
cervence, mezi nimi 45leta matka torontskeho Johna Freunda, s
kterym se jeste sejdeme. V zari a rijnu 1944 nejvetsi skupina
terezinskych veznu byla v dobytcich vagonech deportovana do Osvetimi
- cesta trvala 18 hodin a mnozi vezni umreli zadusenim, nemocemi,
zizni a hladem. Z tech, kteri cestu prezili, nejsilnejsi byli
vybrani na praci, ostatni zemreli v plynovych komorach.
Terezinskym taborem proslo 15 000 deti. Nektere z nich mely dar
vnimat a pretvaret ten obludny svet, v nemz zily: chlapci vetsinou
psali basne a reportaze, devcata kreslila a malovala a jejich
prace byly otisteny v taborovem casopise Vedem a vytisky,
ktere prezily valku, vysly knizne. V predmluve k te knizce Motyla
jsem tu nevidel Vaclav Havel napsal, ze je dustojnym pripomenutim
hodnot, prekonavajicich cas, smrt a zmar. Mezi ty hodnoty
myslim urcite patri svedectvi ctrnactileteho Hanuse Hachenburga:
Ta troska spiny v spinavych zdech
a kolem ta trocha dratu
A 30 000 kteri spi,
kteri se jednou probudi
a kteri jednou uvidi
rozlitu svoji vlastni krev.
Jen asi sto z tech 15 000 valku prezilo. Mezi nimi dva nasi soucasni
torontsti spoluobcane, bratr Hanicky, George Brady a jiz zmineny
John Freund.
Titul knihy Motyla jsem tu nevidel byl inspirovany basni
Pavla Friedmana
Motyl:
Ten posledni ten zcela posledni
tak syte horce oslnive zluty
snad kdyby slunce slzou zazvonilo o bily kamen
takova takova zlut
- A pak uz nic -
na sedmy tyden uz tu ziji...
pampelisky tu na mne volaji
i bila vetev v dvore kastanu
motyla jsem tu nevidel
ten tenkrat byl posledni
motyli tady neziji v ghettu.
A tato kniha nadchla Ruth Emmet Fazal k zkomponovani skladby
Oratorio Terezin, ktere bylo poprve provedeno v Torontu
1. listopadu 2003 a pri zatim nejpamatnejsim provedeni v Carnegie
Hall 8. unora 2007 (padesaticlenny orchestr a vic nez 150 zpevaku)
rizenem anglickym dirigentem s bratislavskou zakladnou, Kirkem
Trevorem, dvanactilety Ezra Pearlman zpival zhudebnenou basen
I never Saw Another Butterfly. A o tom, jak Oratorio
Terezin vznikalo, byl natocen vynikajici film I Will Not
Die, ktery jsme meli prilezitost v Torontu videt minuly rok.
Jmeno filmu, v nemz se objevili i George Brady a John Freund,
dala jina terezinska basen:
The world's abloom and seems to smile
I want to fly, but where, how high?
If in barbed wire things can bloom,
why couldn't I - I Will Not Die.
Tento film mne take dal prilezitost se blize seznamit s Johnem
Freundem a precist si jeho knizky, vcetne Once Again a
Udoli stinu smrti. Jeho pribeh - a konec koncu i pribeh
George Bradyho - navazuje na me vlastni mladi: na nizsim gymnaziu
byl mym nejblizsim kamaradem baculaty zidovsky chlapec ze slanske
rodiny Benesu (jeho krestni jmeno jsem zapomnel, az mi ho nasel
v davnych zaznamech John Freund). Ten bohuzel valku neprezil.
Tu ohyzdnou epizodu zdobeni lidi od detskych let zlutymi
hvezdami, protoze podle papirovych zaznamu se od nas trochu lisi,
a pak jejich svazeni v dobytcich vagonech do plynovych peci, jsem
videl dost zblizka a nikdy jsem nepochopil, ze nekdo (clovek je
jediny tvor, schopny zabijet z jineho duvodu nez z hladu) mohl
neco podobneho vymyslet a realizovat za potlesku milionu udajne
inteligentnich a civilizovanych lidi (a ovsem o par let pozdejsi
zkusenost s komunistickymi rezimy dokazuje, ze nejde o ukaz ojedinely).
Znam tedy Johna Freunda lepe nez George Bradyho a snad je mi i
blizsi jeho vyrovnanejsi postoj k vlastnimu osudu. Zatimco John
Freund hraje podstatnou, ale rozhodne ne dominujici roli ve filmu
I Will Not Die, film Inside Hana's Suitcase mohl
byt goethovsky nazvan "Utrpeni starnouciho George Bradyho".
Utrpeni je vryto do jeho tvare a zrcadli se v jeho ocich. Zazniva
i z textu, treba ve vete, ze kazdy den George Bradyho je naplnen
velkou bolesti. Vytyka si, ze nesplnil slib (jak by mohl?), ktery
dal tatinkovi, ze se postara o Hanicku. Zatimco John Freund prijal
minulost jako nezmenitelnou, ale dal pokojnou a casto i radostnou
napln svym dneskum, George Brady se odsoudil (nebo byl svym osudem
odsouzen?) znovu a znovu prozivat utrpeni zivene nesplnenim nesplnitelneho
slibu v case tak vzdalenem, ze se skoro vsem z nas zda utkan z
oparu snu.
Film Inside Hana's Suitcase je mozna nejucinnejsim zpusobem,
jak se George Brady vyrovnava s minulosti. A i kdyby nebyl uplne
uspesny jako tisiva droga, udelal a dela hodne dobreho: je svedectvim
o nelidskosti cloveka k cloveku a dukazem o neprozkoumanych oblastech
v nas, o nichz plati zaznam na starych mapach Hic sunt leones
(tady jsou lvi); pripominkou generacim teprve nedavno zrozenym
i tem, ktere se teprve narodi, ze nikdo z nas neni ostrovem, ze
kazdy z nas je spoluodpovedny za vsechny ostatni i jak neuveritelne
snadne je ze slibujici iluze vytvorit peklo na zemi; a take snad
upozornit, deti treba v Japonsku, ze existovala zeme zvana Ceskoslovensko,
ktera se ve svem kratkem trvani priblizila vic k idealu kralovstvi
boziho na zemi nez zeme mnohem mocnejsi a bohatsi a s daleko delsi
historii. A to vsecko presto, ze motiv utrpeni je ve filmu prilis
castym hostem, ze Haniccin kufr v titulu filmu i jeho inspirace
vlastne byl jen kufrem symbolickym (skutecny Haniccin kufr shorel
s mnoha dalsimi v pozaru snad umyslne zalozenem), i presto, ze
jsem si vzdycky nebyl jisty, zda sleduji fikci nebo dokumentarni
film.
***
BENEFICNI VECER NOVE VIZE
Osada sv. Vaclava v Torontu, 10. prosince 2009
Myslim, ze to bude tvorivy, radostny a uzitecny vecer a doufam,
ze se nas tam sejde alespon par stovek. Vecer, na kterem bude
promitan film Tri vlny (o trech emigrantskych vlnach z
nasi vlasti do Kanady - jakasi neoficialni premiera), sponzorovany
televizni stanici OMNI, ktery producentka torontske ceske televize
Marketa Resovska prave dokoncila. Vstupne (vcetne maleho obcerstveni)
je 25 dolaru, ale vsichni budeme mit prilezitost prispet na pokracovani
a zdokonalovani ceske televize, jako napriklad anglicke titulky.
Pro ty z nas, kteri se zucastnili prekvapenky k mym narozeninam
(a samozrejme pro vsechny zajemce), Nova vize pripravila
mile (a nepochybuji i vysoce zabavne) prekvapeni: cely program
a vsecky pritomne zachytila na kamere a zvecnila (alespon na cas)
na cedecku, ktere si budeme moci na beneficnim veceru koupit.
Vecer by mel byt radostnou udalosti s bohatym programem, vanoce
na dosah, v miste, ktere se - hlavne diky peknym lidem - Otci
Liboru Svorcikovi, Hane Juraskove, Janu Matejovicovi, Vlaste Waldaufove
a rade dalsich - stava pro nasi komunitu skoro posvatnym.
Tak se na ten vecer tesim (ale take proto, ze bych chtel, aby
v okamziku meho odchodu z teto planety vsechny me obleky byly
priblizne stejne obnosene a muj smoking je daleko nejmene opotrebovany,
tak se mozna do nej vtesnam...)
***
"Zivot je jen nahoda"
Unikatni vystava o zivote Jaroslava Jezka bude otevrena v Torontu
10.12. v 19 hodin vecer v hale kostela Sv.Vaclava pri prilezitostni
beneficniho vecera Nove vize. Sestnact panelu ze Zivota tohoto
slavneho jazzoveho muzikanta a skladatele bude privezena z New
Yorku, kde vystava byla v Ceskem dome a tesila se ohromnemu
zajmu. Jezek zemrel v New Yorku v pouhych 35 letech a byl temer
slepy. Prave tomu bude sto let co vystupoval Jezek s detskym peveckym
sborem v Torontu.
mk
***
Cesky historik, Vojtech Kyncl
Na torontske York University pracuje (vraci se do CR 10. prosince)
mlady cesky historik, Vojtech Kyncl, oficialni historik Lidic
a autor knihy "Lezaky". Rozhovor s nim a recenzi jeho
knizky prineseme v pristim cisle. Poznamka na okraj: Vojtech Kyncl
je z lidi, kteri davaji nadeji, ze nynejsi stav ceske spolecnosti
neni uplne beznadejny.
Josef Cermak
****
Duchovni uprava a oprava
Vazeny priteli,
ja vim, ze je to moje vina, i kdyz Vy jste pozmenil (s nejlepsim
umyslem) posledni ctyri slova meho podekovani (Satellite, 19.
listopadu 2009, str. 4). Moje vina je v tom, ze v textu, ktery
jsem Vam poslal jsem zapomnel sporna slova oznacit jako citat
a Vam nedavala smysl. Ta slova: zvedali vyse nebe, jsou
parafrazi verse jednoho z nasich velkych basniku, na jehoz jmeno
si bohuzel nemohu vzpomenout.
(Byl bych vdecny za informaci).
Vas Josef Cermak