Opozdene blahoprani k devadesatce
Jana Morawtze
Pamatuji se docela jasne na sve prvni setkani s rodinou Jana Morawtze.
Presneji, s Janovym tatinkem. Bylo to nekdy v padesatych letech
minuleho stoleti a ja sel k Richardovi Morawtzovi skemrat o pomoc
pro nekoho nebo pro neco. Byl jsem v Kanade dost kratce a primerene
zeleny a Richard Morawetz si z Ceskoslovenska privezl reputaci
pritele profesora a pozdeji prezidenta Ceskoslovenske republiky,
Tomase Garrigue Masaryka i reputaci vyznamneho prumyslnika a kulturniho
cinitele. Trochu jsem mel ze setkani tremu. Nepamatuji si uz,
jestli Richard Morawetz memu prani vyhovel, ale jasne se pamatuji,
ze na mne svym chovanim i svou impozantni postavou udelal znacny
dojem. Ze vsech jeho deti (a vsechny za sebou nechavaji vyraznou
stopu: Oskar v hudbe, Herbert v chemii, Sonja v mediich a jako
autorka zivotopisu Tomase Bati ml., Jan v obchode) mi ho nejvic
pripomina Jan.
Jan se narodil ve Svetle nad Sazavou 4. kvetna 1919. Pozdeji se
rodina prestehovala do Upice, kde Jan zacal chodit do skoly. Po
maturite na gymnaziu v Praze (v Truhlarske ulici), studoval na
univerzite, ale po jednom roce se odstehoval do Anglie a v roce
1939 do Severniho Irska, kde byl zamestnan v tovarne otcovych
pratel. Tam ho zastihla druha svetova valka, ale protoze tovarna,
v niz pracoval, byla nezbytna pro valecnou vyrobu, nemohl se prihlasit
do armady. v Severnim Irsku se setkal Maureen McKee, s kterou
se v roce 1949 ozenil. Maureen byla (vlastne jeste je, jen trochu
jinak) krasna zena a Jan byl pekny junak (a taky jeste je, jen
uz trochu mene junacky). Po valce se premistili do Kanady, kde
Jan nejdrive pracoval v otcove tovarne na pracovni obleceni a
po otcove smrti tovarnu prodal a zalozil si vlastni podnik.
Jan a Maureen meli pet deti. Jedno z nich, Sylvii, letos ztratili-zemrela
na rakovinu. Ale tim jsme se Janovym zivotem probehli ponekud
uspechane a nevenovali pozornost jeho detstvi. Treba tomu, ze
byl uz ve trech letech kratkodobe povazovan za matematickeho genia:
suverenne resil pocetni problemy a sklizel obdiv navstevniku.
Ti ovsem nevedeli, ze to, co vypadalo jako prislib einsteinovskeho
genia, byl spis dukaz hereckeho talentu, ktery Jan zdedil po svem
otci (ktery vedle vsech ostatnich cinnosti byl amaterskym hercem):
tatinek a syn si proste umluvili signaly - kdyz tatinek zkrizil
ruce, znamenalo to cislici 2, kdyz se podrbal na hlave, cislici
4 atd. A predstaveni probihalo priblizne takto: prisla navsteva,
tatinek privedl syna a produkce zacala. Tatinek: kolik je petkrat
ctyricet sest. Jan (bedlive pozorujici tatinka skladajiciho ruce
a drbajiciho se na hlave): 230...
Jan take (ale v tom se nikdy nevyrovnal svemu bratru, pozdejsimu
slavnemu hudebnimu skladateli Oskarovi) pestoval umeni tahat ucitele
za sos jejich kabatu tak, aby si jejich obeti nebyly jisty, kdo
to udelal...
Ale to uz je vsecko davno. V Kanade, pokud jsme meli stesti byt
pozvani, jsme Jana (a Maureen) obdivovali jako vynikajici hostitele
na jejich kazdorocni slavnostni veceri.
Vsecko dobre, Jene (nebo Honzo, jak Ti rikaji Tvoji pratele) do
dalsiho desetileti...
Josef Cermak
***
Vlasta Waldaufova - 80
Kdyz jsem ji videl poprve (nekdy zacatkem padesatych let minuleho
stoleti), byla to krasna mlada zena. A moc se za tech poslednich
skoro sedesat let nezmenilo, jen cas vkreslil nove rysy do jeji
tvare a zpomalil jeji krok.
Narodila se 14. rijna 1929 (sest mesicu po svem budoucim manzelovi)
manzelum Tichopadovym v Horsovskem Tynci u Domazlic. O deset let
pozdeji je nacismus vystval z jejich domova. Usadili se v Torontu,
kde jsem Vlastu ji prvne videl. Od te doby jsem ji potkaval castokrat,
v mladsich letech nejcasteji v telocvicne, ale obcas i v kostele
Sv. Vaclava v Torontu. Ted uz ji vidim nejvic v kostele, v radostnem
a pokojnem kralovstvi Otce Libora Svorcika, ktereho jsem si oblibil,
kdyz pred radou let pri nejakych mych narozeninach, byv pozadan,
aby o mne neco (predpokladam pochvalneho) rek', odpovedel: "Moc
o nem nevim, do kostela nechodi..." V kostele (kdyz mne tam
ma bludna duse zavede), Vlasta sedava v posledni lavici v leve
polovine. Vzdycky elegantne oblecena (spolu s nasi - ale hlavne
britskou - kralovnou se hrde odmita vzdat klobouku jako nutneho
doplnku dobre oblecene zeny). Vzdycky sokolsky vzprimena (malokdo
uz si vzpomene, ze vyhravala sokolske zavody a byla nacelnici
i svetoveho sokolstva). I ja si opravdu uvedomil rozsah jejiho
prinosu nasi komunite, kdyz se mi dostalo cti procist si sokolske
dejiny jejiho manzela Jana (druhy dil ma vyjit zacatkem pristiho
roku) a precetl si komentare o teto dvojici prakticky v kazdem
ceskem, slovenskem a jugoslavskem exilovem casopisu. A take jsem
si znovu overil, jak malo jsem kvalifikovany pro urad starosty
Kanadskeho Sokola, ktery mi byl sveren.
Jednim z vrcholu Vlastina (i Janova) sokolovani jiste musi byt
slet Ustredi cs.sokolstva v zahranici v Curychu v cervenci 1976.
Sletu, jak psal Zpravodaj, casopis Cechu a Slovaku ve Svycarsku
"se zucastnily jednoty prakticky z celeho sveta: jednoty
sdruzene v Americke Obci sokolske, australske, brazilske, kanadske;
nejvice vsak byly zucastneny jednoty evropske: Viden, Mnichov,
Pariz, Stockholm a svycarske: Basilej, Baden, Curych, Solothurn,
Lucern a Winterthur s pobockami v St. Gallen a v Thurgau. Cvicilo
pres 800 sokolu a sokolek (podle Nasich hlasu vsech cvicicich
bylo 980 - pozn. autora) a slet shledlo vice, nez 6000 divaku.
Myslime si, ze zadna jina exilova organizace, ba snad zadna jina
organizace vubec by nedokazala ve sve rezii, za sve penize, podporovana
pouze nadsenim jednotlivcu, dokazat podobne."
Ludvik Rychtera v krajanskem rozhlasovem vysilani na stanici WXEN
v Clevelandu v USA: "Prozivame ovzdusi slavnych prazskych
sletu. Jasot do ochrapteni, smich a plac... v ustech slano slzami,
za nez se nestydim... sokolsky slet v nejkrasnejsim slova smyslu."
Roy Zitny, starosta Americke obce sokolske, American Sokol, Berwyn:
"My americti Sokolove, kteri jsme byli soucasti sletu v nedeli,
byli jsme prodchnuti uctou a hrdosti k nasi zemi, jako nikdy predtim,
kdyz jsme pochodovali stadionem a dostalo se nam bourlivych ovaci
od divaku... Blahoprejeme sestre a bratru Waldaufovym k jejich
snaham v organizovani velmi uspesneho sletu."
Jozka Pejskar, Ceske slovo, Mnichov: "Vzdyt nebylo pro ustredniho
nacelnika a nacelnici, manzele Waldaufovi z Toronta, malickost
harmonicky sladit pohyby cvicicich, kteri se na slet pripravovali
podle pisemnych predloh v jednotach, ktere jsou od sebe vzdaleny
tisice kilometru".
Dr. Ludvik Urban, Vestnik Cs. Narodniho Sdruzeni v Kanade: "Kanada
a USA byly prirozene pocetne zastoupeny, vzdyt svetovy nacelnik
a nacelnice, kteri slet ridili, jsou torontsti manzele Waldaufovi."
Frantisek Fiedler, S0S - Strucny Oznamovatel Sokola Parizskeho:
"Zasluhu o tento povzbuzujici uspech ma... nacelnictvo Ustredi,
bratr a sestra Waldaufovi, jehoz dokonala organizace se doplnovala
s organizaci curysskych."
Pozdrav sletu z vlasti: "Az zazni nase hymny a vlajka sokolska
bude stoupat k obloze, tisice zarosenych oci ji bude sledovat,
az zavlaje v svobodnem prostoru. Sestry a bratri, jste nadeji
nasi a nasich deti."
Bulletin Krivan, Nase snahy, Chicago: "Velky dojem na nas
urobilo zazpievanie cs. hymien, Kde domov moj a Nad Tatrou sa
blyska celym publikom. Bolo v nich citit vzajomnost medzi ceskym
a slovenskym narodom v sucasnosti i pre buducnost."
J.-P Macdonald v celostrankove reportazi ve svycarskem deniku
"24 heures": "Musi v tom byt skryta dynamicka sila,
ktera vede k tomu, aby se prijelo z Australie, Kanady, Spojenych
statu vzdat v pozoru cest okamziku, kdy sokolska vlajka je vztycovana
na stozar" A v poslednim odstavci: "Verim s tisici Cechoslovaku,
rozptylenych po celem svete, ze se sokolove zase sejdou v Praze
a ze zeleny travnik v Curychu nebyl nez etapou na zavodni draze
nazvane nadeji."
Marie Provaznikova (ktera se ve sve zprave zminuje, ze divci prostna
ve spolecnem cviceni dorostencu byla slozena Vlastou Waldaufovou):
"Kdyz se vsichni seradi k slavnostnimu vztyceni sokolske
vlajky v cele s radou sokolskych praporu a vlajek 13 zastoupenych
statu, nebylo mozno ubranit se hlubokemu dojeti."
Souhlasim se svycarskym Zpravodajem, ze sotva ktera organizace
na svete by dokazala organizovat podobny podnik ve sve rezii,
za sve penize, podporovana pouze nadsenim svych clenu. A take
souhlasim s holdem Vlaste (a ovsem i Janovi), ktereho se jim (spolu
s Marii Provaznikovou) dostalo v clanku "O hvezdach na sokolskem
nebi", uverejnenem pod carou v casopisu Ustredi Ceskoslovensky
Sokol v zahranici pod znackou H, B-K, Svycarsko. Autorka vzpomina
na sve davne sokolske mladi, na slet v roce 1938, na starosty
Cs. obce sokolske, pise s obdivem a vdecnosti o Marii Provaznikove
a pokracuje: "Posledni ze zasluznych cinitelu jsou odstoupivsi
nacelnik a nacelnice Sokola v zahranici manzele Vlasta a Jan Waldaufovi.
S obrovskou snahou a vuli byli ve svych funkcich skutecne na miste
a prikladem nejen svym nastupcum, ale i vsem cvicitelum. Bajecnou
souhrou a vzacnym porozumenim manzele Waldaufovi dokazali, ze
jejich pokyny a laskave rady se prakticky nesly do celeho sveta.
Tento pretezky ukol nadchnout sokoly vsude ve svete roztrousene
se jim skvele podaril."
Obema prejeme dlouha leta ve zdravi a pratelstvi svych sokolskych
sester a bratri.
Josef Cermak