Podobnost ciste nahodna?
Jsem obdivovatelem moderni digitalni i jine technologie
a soucasne nikoli jejim absolutnim vyznavacem, nekupuji si nejmodernejsi
vydobytky. Kazdy mesic jeden vyrobek ve sve dokonalosti predci
ten nedavno vyrobeny a inzerovany. Kdysi byl pocitac Minsk
velikosti obyvaciho pokoje, dneska staci krabicka zvici velikosti
damske pudrenky a to co poskytuje majiteli nemuze se nijak rovnat
tomu, co pocitac Minsk poskytoval odbornikum a protoze
mam rad muziku, nalezite ocenim ty dnesni technikou zdokonalene
drivejsi zaznamy a to jeste zdaleka asi nevyuzivam moznosti a
schopnosti sveho, ac obstarozniho pocitace, a dokonce se hrozim
tech stale novych a novych terminu, blog, twitter a jinych, podobaji
se houbam rostoucim po desti, jak jich pribyva. Stale si myslim,
ze bych si docela dobre vystacil s magnetofonovymi pasky. Jenze,
neni tomu tak docela presne, ta nova a uzasna technologie uz takove
veci jako magnetofonovy zaznam ci dlouhohrajici desce (LP) nevenuje
pozornost, domnivam se, ze bude-li kdy mit v oboru hudebnich zaznamu
neco starsiho nejakou sberatelskou cenu, tak to nebudou magnetofonove
pasky, ale prave gramofonove desky znacky Decca nebo Victor
pripadne i jine, ale to jen tak mimochodem a mozna, ze se mejlim,
mam jich par a obdivuji, jak dokonaly je i dnes na nich zaznam.
A byl bych rad, kdyby tomu tak nekdy bylo, tomu zvyseni jejich
hodnoty s casem, ale obavam se, ze nebude.
A je to prave ona neuveritelna dnesni technika hudebnich a televiznich
zaznamu z minulych let, kterou jeste zvlada i muj obstarozni pocitac,
ze jsem si na nem mohl prehrat mnohe, co mi obcas nekdo posle.
A to se stalo docela nedavno. V tech zaznamech prevladal Semafor
a vse to, co tehdy v tech sedesatych letech dovolil prezident
Antonin Dobrotivy a nebyla to jenom ona snad pochopitelna nostalgie,
ten pocit pripominky casu moji mladosti, ale i uroven, vtipnost
a napaditost, nikterak nedovedena az k uzasu nejmodernejsi technikou,
jakou producenti disponuji dnes, ktera mne tesila.
Jaky to navrat do tech casu, ktere i dnes, po letech, jsou povazovany
nejen mnou, ale i odborniky v te veci, za renesanci poezie, hudby,
nadeje a radosti, byt v ramci omezenych moznosti. Tak jsem si
na tom svem, stale slouzicim ac obstaroznim pro mnohe pocitadle,
poustel jeden zaznam za druhym, nejradeji pak J. Sucheho a J.
Slitra, ale i dalsi jejich vrstevniky a to mne opet uchvacovala
vtipnost a poeticky naboj textu J. Sucheho, ktery i dnes neustale
tvori a bavi nejen sve priznivce, ale kazdeho, kdy ma smysl pro
poezii (a to i navzdory slabsim okamzikum, ale jak receno ve filmu
Nekdo to rad horke "Nikdo neni dokonaly!"), pro
humor a kdo dokaze ocenit osobity zpev toho velikana divadla malych
forem, stejne jako jeho dlouholetou, nemene zdatnou, navic rozkosnou
a milou Jitku Molavcovou tak si muze libovat stejne jako jsem
si i ja pri poslechu liboval a bylo mi smutno ze zaznamu Jiriho
Slitra, pripomenutim toho, jak neskutecne brzy ten talentovany
muzikant a malir opustil svet, bez ohledu na to za jakych pohnutek,
nedopatrenim nebo snad s s umyslem. Svet, ktery, jak se mi zdalo,
ze tak moc miloval.
Jeste jsem nepodlehl natlaku sve zeny, abych se zbavil lecjakych
veci a nekdy se obavam, ze v tom souhrnu je leccos, ceho se nehodlam
vzdat leda na smrtelne posteli. Odolavam a tak jsem si tentyz
den, ci vecer, prehral na piano nekolik zpevnicku J. Jezka s texty
V&W, a pak znechucen svou muzikalni nesikovnosti vlozil jsem
do pristroje zaznam J. Suchy zpiva J. Jezka a pojednou
jsem si uvedomil, snad pod vlivem sveho vztahu k cislum, ze to
nezapomenutelne obdobi tvorby Voskovce a Wericha a J. Jezka trvalo
vlastne od roku 1928 (Vest Pocket Revue) do roku 1938, tedy deset
let. A od pocatku te nadherne ery Semaforu do onoho neslavneho
srpna 1968 v podstate uplynula stejne dlouha doba a navic rok
na to zemrel J. Slitr a nic na tom nemeni to, ze Semafor i nadale
existoval a dosud existuje, ale to dvoji desetilete obdobi svobody
a jejiho nasilneho ukonceni me smutnym zpusobem fascinuje, ovsem,
ze je to nic nez nahoda, ale to prece je cely zivot, abych se
odvolal na notoricky znamy slowfox.
A tak jsem sedel a poslouchal zmineny pasek, texty V&W neztratily
casem nic na sve pusobivosti. Na moudrosti a vtipu. A pripominal
si debilitu mocnych, kteri dokazi bez valneho duvodu a navzdory
vsem pozadavkum kulturnosti a lidskosti ucinit konec, krom jineho,
krasnym casum plnym prijemne hudby a skutecne poezie, ale tem,
jen nekterych z nich, kteri mozna nejakym nedopatrenim, snad ve
chvilich sve nepozornosti, dovolili, aby se delo co je v normalnich
zemich, co zprijemnuje a usnadnuje snad kazdemu jeho zivot, snad
se i slusi malinko podekovat...
Vladimir Cicha-Vancouver