Petaosmdesatka Josefa Skvoreckeho
Nemyslim, ze je mnoho Cechu, kterym jmeno Josef Skvorecky nic
nerika, i kdyz nutne nevedi, ze se narodil v Nachode 27. zari
1924. A skoro kazdy zna alespon jednu nebo dve z jeho knizek,
knizek jako Zbabelci, Mirakl, Tankovy prapor, Pribeh inzenyra
lidskych dusi nebo moje nejoblibenejsi, Prima sezona.
Jestlize vetsina nejznamejsich Skvoreckeho knih zachycuje spolecnost,
rozpolcenou ideologii, v okamziku prevratnych zmen, jeho literarni
paleta je mnohem bohatsi. Prima sezona je citlivym portretem
dozravani nejen Josefa Skvoreckeho, ale cele jeho generace. Stejny
namet nachazime i v nekterych jeho prekladech (prekladal i poezii,
na priklad T. S. Elliota a sam poezii psal); treba v jeho prekladu
Hemingwayovy povidky Vojakuv domov (uryvek z prekladu,
ktery jsem nasel v darku pritele z nejmilejsich, v pozoruhodne
knize Jana Zabrany, Cely zivot, vybor z deniku 1948 - 1984):
Byl by rad mel nejakou divku, ale nechtel stravit spoustu casu
usilim dostat ji. Nechtel se zaplest do tech intrik a do te diplomacie.
Nechtel, aby se musil nekomu dvorit. Nechtel uz vykladat zadne
lzi. Za to to nestalo. Nechtel, aby z toho byly nejake nasledky.
Chtel si zit bez nasledku...
Skvoreckeho slovo, at v jakekoliv forme, vyvolavalo obdiv jednech
a nenavist jinych. O te nenavisti podava v Celem zivote
svedectvi Jan Zabrana: Vecer (15. brezna 1975) Mluvil Errol
(Josef Skvorecky, pozn. autora) z Hlasu Ameriky o Chesteru
Himesovi. Cimz odepsal moznost to tady delat. Proc mi ale pak
pred nekolika tydny poslal tu studii o nem s pripsanim, ze by
se tady z neho melo neco prelozit. Vzdyt jsme tu prece patnact
let zili v dennich potyckach s cenzurou, vi jak to bylo - nemuze
nechapat, ze cokoli verejne spoji se svym jmenem, je tady automaticky
odepsane, nemuze nevedet, ze na jeho jmeno je tu anatema, ze z
knihoven byly vyrazeny nejen jeho knihy, ale desitky anglickych
a americkych autoru jen proto, ze v nich byl jeho doslov, ba dokonce
jen proto, ze na nich byl podepsan jako redaktor...
Zazniva-li v uvodnich Zabranovych slovech ton zklamani, jeho hodnoceni
Skvoreckeho jako cloveka jinde v jeho knize je bezvyhradne obdivne
(omlouvam se, jestli se nekoho dotkne jeho brutalni vyrazova vymluvnost):
Jdou mi na nervy ti lidi, co vecne nadavaji na Errola. Pokolikate
uz? Ja jsem s nim byl leta skoro denne, ja vim, co je zac, ja
vim, co umi (pokud jde o psani). Oni na to dodnes neprisli. Ale
tohle bylo v Praze vzdycky zvykem, zbabelci nadavali na ty, kteri
se nebali - jednou kvuli tomu, jindy proti onomu. Nejvic nadavaji
ti, co maji prdel zapecetenu kastany dnesniho, vcerejsiho a predvcerejsiho
posrani a na ksichtech nosi dustojnost a slavnostni dulezitost
cerstve podebraneho hemeroidu. Jen ja vim, co on je zac: nejcestnejsi,
nejspolehlivejsi a nejnezistnejsi clovek, jakeho jsem v zivote
poznal.
Jestli jsem sam obcas neco ve Skvoreckeho tvorbe postradal, byl
to citovy rozmer. Mel jsem dojem, ze Skvorecky je intelektualni
titan, v jehoz tvorbe (a zivote) pro cit mnoho mista nezbyva.
Dosud si nejsem jisty jeho tvorbou, ale zahledl jsem ho alespon
ve dvou situacich, ktere mne presvedcily, ze pokud jde o jeho
zivot, jsem se mylil. Brzy po padu komunismu vysel v Ceskoslovensku
seznam udajnych spolupracovniku s komunistickou policii. V seznamu
bylo uvedeno take jmeno Zdeny Skvorecke. Seznam byl zalozen na
zaznamech policie, ve vetsine pripadu bez jakychkoliv udaju o
"kolaboraci". "Kolaborace" Zdeny Skvorecke
spocivala v tom, ze se ji agenti policie snazili ziskat pro spolupraci
(k niz nikdy nedoslo) v dobe, kdy jeji otec byl v exilu, jeji
bratr ve vezeni a pozice manzela velmi nejista. Uverejneni seznamu
dala male skupince individui prilezitost k sprostym utokum na
Zdenu. Zdenu, ktera se zaslouzila o svobodnou ceskou literaturu,
nejsilnejsi zbran exilu proti komunismu, jako sotva kdo jiny,
tyto utoky malem zlomily. A tehdy jsem zahledl nekolik slov, adresovanych
Zdene, jejichz autorem byl jeji manzel. V tech slovech bylo tolik
nehy a oddanosti, ze mi vzala dech. A druha prihoda, ktera mi
ukazala citovou tvar Josefa Skvoreckeho, byla jeho neskryvana
nechut k lidem, kteri behem komunistickeho rezimu se starali ciste
o sebe s legitimaci komunisticke strany v kapse a po padu komunismu
se snazili vetrit - casto uspesne - na vedouci mista v demokratickych
organizacich.
Josef Skvorecky (a jeho zena Zdena Salivarova - Skvorecka) neobohatili
ceskou literaturu pouze vlastni tvorbou. Snad stejne velkym prinosem
nasi literature je jejich nakladatelska cinnost. Dve nebo tri
jina nakladatelstvi se v exilu vyznamne zaslouzila o vydavani
knih nepoplatnych autoru. Ale nemyslim, ze nekdo by na tomto poli
uprel prvenstvi 68 Publishers (Sixty-Eight Publishers), diteti
obou (mozna trochu vic Zdeny, ktera vydavatelskou vasen zdedila
po otci). Spolecnost 68 Publishers byla inkorporovana jako
kanadska charitativni organizace v roce 1972. Cleny jeji spravni
rady (jejichz funkce byla prevazne formalni) byli H. Gordon Skilling,
Gleb Zekulin, Michal Schonberg (ktery dokoncuje Skvoreckeho zivotopis)
a Josef Cermak. Nakladatelstvi vydalo pres 220 titulu (mnohe z
nich propasovane z Ceskoslovenska, vetsina z nich by pravdepodobne
jinak svetlo sveta nespatrilo), mezi nimi dila tak vyznamna jako
Pameti Vaclava Cerneho, dilo tragickeho basnika Ivana Blatneho,
verse Jaroslava Seiferta, knihy Bohumila Hrabala, Arnosta Lustiga,
Vaclava Havla... Po skonceni sve cinnosti a zaplaceni minimalnich
odmen, nakladatelstvi rozdelilo svuj majetek mezi krajanske noviny
a organizace. Myslim si, ze prinos Josefa a Zdeny Skvoreckych
- jejich vlastni tvorba i vydavatelska cinnost - neni pouze zalezitosti
literatury. Jejich zivot a dilo jsou statecnym tazenim dvou lidi
za pravdivejsi a poctivejsi svet.
Alespon kanadsti krajane take vedi, ze ucil anglickou literaturu
na Torontske univerzite a ze je nositelem nekterych z nejvyznamnejsich
vyznamenani, jako napriklad Gugenheim Fellow, Rad bileho lva
(ktery obdrzel spolu se svoji pani Zdenou prave za jejich obrovske
usili v Sixty-Eight Publishers), Rad Kanady, Cena generalniho
guvernera Kanady za literaturu, The Neustadt International
Prize for Litarature, cestne doktoraty atd. Nejcerstvejsi
uznani mu bylo udeleno skupinou Open Book Group, iniciatorkou
akce postaveni v Ottawe pamatniku obetem komunistickych rezimu,
23.srpna 2009 na setkani v Kroupove edenvaleskem aerodromu: Praha
muzikalni, obraz Jiriho Kysera vyryty do kristalu Liborem
a Lucii Furbacherovymi a ceska televize (darek k narozeninam?)
zfilmovala jeho povidku Mala prazska Mata Hara.
Josef Cermak