Kapri jako sumci
Kdyz strycka jeste v roce 1948 zbavili uniformy Sboru
narodni bezpecnosti, do ktereho vstoupil, kdyz jej omrzelo
venovat se krejcovskemu povolani, tak se po nejakem case se svoji
zenou odstehovali na tehdy Statni statek Zdonin, uz v sestnactem
stoleti zalozeny dvur v okoli Nymburka.
Snad pro zmenu, abych netravil kazde prazdniny na Slapech, jednou
nebo dvakrat pobyl jsem nekolik tydnu na tom statku, kde strycek
pracoval jako ucetni a teticka v kancelari. Strycek byl vzdy schopny
a podnikavy a tak zrejme snadno ziskal kvalifikaci ucetniho, kdyz
byl vysvleknut z uniformy strazce poradku, ktera mu velmi slusela,
ale poradky, ktere mel strezit, dostaly ponekud jiny vyznam a
podobu.
To misto Zdonin se naleza v polabske nizine, krajina kolem
rovna jako mlat, jako stvorena pro nadherne vylety na kole, po
silnicich klikaticich se mezi vonicimi loukami a lany poli, tichem,
kterym jen znelo tiche seveleni pneumatik bicyklu a obcasny popevek
ptactva.
Nijak moc mi nevadilo, ze v tom miste nemam kamarady, alespon
si nepamatuji na deti zamestnancu statku, mozna je to tim, ze
jsem s nimi neprozil nic pozoruhodneho, zadne dobrodruzstvi...
Ale zato jsem byl uzaslym svedkem zabijacky, pasik vyrazil, snad
nedopatrenim, z chlivku a hnal se nadvorim, kolem hnojiste uprostred,
nakonec dopaden k teto veci pozvanym reznikem panem Kopeckym a
nekolika dalsimi muzi, zachvel jsem se, kdyz tlumene zaznela rana
z valcovite specialni pistole, ktera prohnala kuli hlavou zvirete,
stejne tak, kdyz kolem dlouheho noze pana Kopeckeho vyrinula se
z masivniho, vykrmeneho tela do velike nadoby, kourilo se z ni
a ja stal na tom dvore a ohromen pozoroval jak se to vsechno v
nadhernem rytmu deje, jak je pasik zavesen za nohy na silny tram
stodoly odborne vejpul rozdeleny a pak uz pan Kopecky zkusenymi
razy a tahy noze rozdeloval to tezke telo na lehci kusy, spravne
rozdelene podle ucelu, na stole ciste umytem objevila se motanice
strev a to uz zeny v horke vode pripravovaly je k pouziti na jitrnice
a jelita.
Na sklonku odpoledne pak uz zacala hostina, vune stoupala od stolu
a taliru a tu me napadlo, ze me mozna nasi posilaji na ten statek
Zdonin snad proto, ze hlavne mati si myslela, ze nekypim
zdravim a v tom kraji byl vzduch cisty a ted navic i tohle bohate
a cerstve jidlo.
Nekdy jsem si na kole vyjel az do Nymburka, ale nejradeji jsem
sedaval u rybnika, soucasti obory obklopujici budovy statku, drive
tedy dvora, na liskovy prut uvazoval jsem vlasec s dvoubarevnou
banickou splavku, zadne nacini s dokonalym navijakem, zadny stipany
prut umoznujici vrh navnady do dalky o jake se mi tehdy na brehu
toho rybnicka ani nesnilo. To byly chvile na ktere jsem se tesil,
na splavek nehybne spocivajici na klidne, temne zelene hladine
toho nevelikeho rybnika, metr pod nim na hacku kulicka testa,
kterou mi teta pripravila, takova jako par dalsich, co lezely
vedle v plechovce, ty co take mely nalakat chudaka kapra, protoze
vlastne ono vsechno podstatne deni prochazi zaludkem.
Nestal jsem se nikdy rybarem, snad jako bych tusil a domnival
se, ze to moje pocinani v klidnych vodach nevelikeho, klidneho
rybnika v obore statku, dvora Zdonin, vlastne ani poradnym rybolovem
neni, ale pro me to bylo rybareni dokonale a to nejen pro znamenity
vysledek, ale i ty klidne chvile, kdy cas jakoby se zastavil,
ustrnul podobne jako splavek spocivajici nehybne na hladine, aby
pak po chvili vetsinou ne dlouhe pohnul se na vterinku, pak znova
se ponoril a zanechal po sobe dokonala, zvetsujici se kola na
hladine, a to nebylo treba panikovat, ale trhnout tim obycejnym
klackem az na treti vlnokruh ... a to jsem vetsinou citil nahle
napeti a odpor, nejednou jsem si rikal, ze jsem si mel poridit
silnejsi vlasec, ale to uz se hladina bourila, vzdouvala a v jeji
temne zeleni zazlatlo bricho kapra a ja, nevybaven navijakem,
jsem po svahu brehu couval az jsem mel kapra v trave a ten kapr
mi pripomnel svoji velikosti sumce, ktere jsme chytali do ruky
ve Vltave, tam, kde je uz po leta slapske jezero, tehdy, nez se
slapskou prehradou tim jezerem stalo.
Chvilku jsem se pokochal pohledem na svuj ulovek a pak kapr skoncil
ve velikem kbeliku s vodou, v nadobe donesene v nadeji zdarileho
lovu. A pak jsem vsechno opakoval, nasadil na hacek testicko tetinkou
pripravene den predtim, a rozmachl se tim klackem s vlascem na
konci a posadil jsem se do svezi travy a dival se na splavek lezici
pokojne na klidne hladine, od strycka jsem vedel o letitem puvodu
tohoto mista, statku, drive dvora Zdonin, a dival jsem
se na klidnou hladinu a do okolni obory, ac byla puvabna, pripadala
mi zanedbana, takova sotva vypadala v davnych casech, kdy vlastnikem
byl jeden clovek a nebo jeho rodina, nejspis aristokrati, zatimco
v tuhle chvili, co jsem u rybnika sedel, uz par let to misto patrilo
vlastne vsem, Statnimu statku, jeho zamestnancum, ale tim padem
vlastne i stryci Emilovi, jeho zene, moji teticce a vsem tem lidem,
co se ochomejtali kolem zabijacky, krome reznika pana Kopeckeho
a ptal jsem se v duchu, byli to ti byvali majitele, nebo kdo asi
prvne nasadil do tohohle puvabneho nevelikeho rybnika ty krasne
kapry velikosti sumcu, ktere jsme chytali do ruky v mistech Vltavy,
jaka tam uz v te podobe ted neexistuje.
A chytil jsem pak jeste jeden exemplar a horko tezko jsem vlacel
velikou nadobu s kapry domu a chvili nato prisel z kancelare strycek,
podival se na ty dva obry a rekl mirne:
"Pan ... oh, ano, soudruh spravce, te nahodou nevidel? V
tom rybnice se ryby chytat nesmi. A je dobre, ze asi zase nekde
popijel, misto aby te nacapal. Hrome, to je ale ulovek!"
pravil strycek, ktery se vyucil krejcim a pak slouzil u Sboru
narodni bezpecnosti, ten nadherny clovek, ktery me naucil jezdit
na kole a plavat, ktery si s kazdou zmenou, ktera jej potkala
vedel rady, ten krasny, urostly strycek Emil, ktery docela bezdeky,
aniz by o tom asi vedel, poznamenal muj zivot v tom nejlepsim
smyslu, stejne tak, jako kdyz jsem byl malinkaty chlapecek, podobne
se o me staral dedecek, byvaly legionar v Prvni svetove valce.
"Nachytal jsi, ale budes muset ty dva kusy i zabit. Teta
ma vyborny recept na to, jak je pripravit," rekl strycek
Emil..
Ucinil jsem jak si pral, ale jeste nekolik dnu pote nemohl jsem
se zbavit smutneho dojmu, kterym me ti dva supinaci velikosti
sumcu znepokojovali, tim kratickym pocukanim, nasledujicim jeste
po smrticich uderech kladiva.
A nebyl jsem schopen urcit, zda jsem si pochutnal vice na ovaru
z pasika, ktereho skolil reznik pan Kopecky, nebo na kapru, pripravenem,
zcela mimo vanocni cas, tetickou. Zastydel jsem se ale, ac jenom
na chvili, zato, ze nejsem absolutni vegetarian ...
Vladimir Cicha-Vancouver