44. rocnik karlovarskeho
festivalu v pohledu stredni Evropy
Postsocialisticka karikatura
aneb Stale se divame na svet cernobile
Zadna dalsi kulturni udalost nedovede ovladnout
cesky medialni prostor tak jako zkraje leta karlovarsky filmovy
festival. Kolem prvniho tydne prazdnin - letos se akce konala
od 3. do 11. cervence - se mluvi jen o nem. Mnozi publiciste snazive
chvali, opakuji hvezdna klise ci jen rozpacite preslapuji nad
tim, cim je festival tak vyjimecny, ze se stava nepominutelnou
spolecenskou udalosti. Jestli jsme opravdu tak kulturnim narodem?
Ci zda jde o uspesny recept obrovskeho podniku, ktery navic haji
statni pokladna i sponzori energetickeho CEZu?
Samotny program nabizi radu lakavych titulu, jez nema nasinec
moznost shlednout v bidne distribuci. Do klidneho lazenskeho mesta
se nahrne tisice lidi od studentu, pres politiky, az po zlatou
mladez, potkavate kozene televizni tvare i odvazane "umelce
z Prahy". A mezi hotelem Pupp, pochazejicim z doby belle
epoque konce 19. stoleti, a socialistickym lazenskym betonem Thermalu
prejizdeji pod ochrankou starnouci hollywoodske hvezdy, kvuli
nimz New York Times oznacil karlovarsky festival za "v
tom dobrem slova smyslu Disneyland".
Odvazim se tvrdit, ze cim je varska udalost roku skutecne svetove
unikatni, co nezazijete na zadnem jinem festivalu, je vzajemna
blizkost zcela si odlisnych svetu. Kolem vstupu do Velkeho kinosalu
potkate znavene batuzkare, kteri si nedaleko postavili stan a
shaneji se po alkoholu. Zatimco v luxusni restauraci o par metru
dal zaseda k veceri nejaky prezident s francouzskou hereckou Isabelle
Huppertovou ci s nejvyssimi manazery v Cesku. Zahranicni navstevnik
je snadno okouzlen touhle neformalnosti a hlasitosti, ktera treba
nemeckemu reziseru Andreasu Dresenovi pripomnela rockovy koncert.
"Tady je nejlepsi publikum, jake jsem kdy zazil," prohlasil
pri uvedeni komedie - karlovarsky vhodne nazvane - Whisky s
vodkou. Pribeh tohoto filmu ve filmu se toci kolem starnouci
hvezdy, vyrovnavajici se s hereckym nahradnikem, jehoz nespolehlive
primadone nasadil producent do stabu.
Zapoleni se soucasnosti
O domaci kinematografii se letos vyrazne nemluvilo,
vyjimkou byl snad jen roztomily zaznam predstaveni hry Jiriho
Sucheho Dobre placena Prochazka, kterou po vice jak ctyriceti
letech inscenoval Milos Forman se svymi syny Petrem a Matejem.
Sucheho poezii vsedni banality a slovnich hricek 60. let se vsichni
tri pokusili horko tezko prenest do jakesi "nostalgicke soucasnosti"
- jak typicke pro dnesni ceskou v kinematografii. Podobne nejiste
ve skutecnosti zasazene je vetsina nasich filmu - od Hrebejkovych
komedii az po novou Herzovu T.M.U. ci "grebenickovske"
drama z komunistickeho kriminalu Klicek (predelane z 50.
let do soudobeho mysteriozniho thrilleru).
Mohlo by se zdat, ze v nasem filmu neni vetsiho nepritele, nez
je soucasna doba - prilis rychla, promenliva a tezce uchopitelna,
nez abychom v ni umeli vypravet pribehy. Porevolucni generace
obtizne hledaji identitu transformovane spolecnosti, zamrzle mezi
minulosti, jiz se chceme zbavit, a budoucnosti, kterou symbolizuji
iluze nasich elit, predstirajicich, ze se mavnutim kouzelneho
priradime k vytouzenemu Zapadu. Smutne je, ze podobne jsou cernobile
i nase postkomunisticke pribehy, ktere si vypravime. Placaji se
mezi konkretni aktualitou a nadcasovym podobenstvim. Plavou v
case a nakonec nejsou ani jednim, ani druhym, zustavaji banalitou.
Presne takovym byl koneckoncu i Pokoj v Dusi, snimek slovenske
kinematografie v hlavni soutezi - ackoliv pod nim meli sve podpisy
i Cesi. Mimochodem k silnemu zastoupeni del nasich vychodnich
sousedu ve Varech doslo nahodou - nikoliv proto, ze by tam dozral
obrozeny film. Nove plody spadly tak trochu z cisteho nebe, lepe
receno z penezenky kouzelneho strycka, ktery vysazel na stul penize.
Film natocil reziser televiznich estrad Vladimir Balko v produkci
slovenske firmy Forza Production House, ktera se chopila i poradani
ArtFilmu Trencianske Teplice. Producent Jan Kovacik oslovil ceskeho
scenaristu Jiriho Krizana a ziskal stredoevropske herecke obsazeni
v cele s Attilou Mokosem, Romanem Luknarem, Robertem Wieckiewiczem
ci Janem Vondrackem.
Jednoduchy pribeh je umele zasazen do ilustrativnich kulis stredniho
Slovenska, jeho hospod i vesnickych samot, kam se navraci z vezeni
ctyricatnik Tono, aby se po boku sve zeny a pratel pokusil o novy
zacatek pred lety preruseneho zivota. V krasne i drsne krajine,
stizene jakoby odvekou nespravedlnosti a letitymi vinami, vsak
musi zapasit nejen s predsudky, ale i starymi pastmi a davnymi
dluhy, aby poznal to prave pratelstvi i lasku. Certovo kopytko
receptu na divacky atraktivni film spociva v tom, ze tenhle stredoevropsky
pribeh muze mit dojemne, idylicke rozreseni. Jinymi slovy, ze
vsichni ti provinili lide mohou v srdci ciste prirody najit odpusteni
a nadeji a smazat celou minulost - vzdyt uz jsme ji celou prozili.
Prekvapenim kategorie Na vychod od zapadu byl slovensky Nedodrzany
slub ozivujici skutecny zidovsky osud Martina Friedmana (dnes
Petracka), ktery ve svych detskych letech unikl o vlasek transportu
do koncentracniho tabora - a to diky svemu fotbalovemu umeni.
Cesky praktik Jiri Chlumsky natocil ve slovenske produkci epos
pro vetsinoveho divaka, za nejz se ale nemusite v kine stydet.
Romantizovanou rekonstrukci okorenil realistickym podanim scen
a akcnich situaci. Film vynika predevsim neschematickymi detaily
valky, za nez ruci koneckoncu sam (v Los Angeles stale zijici)
pan Petracek.
Ve filmu sledujeme odyseu mladeho Martina, ktery je nucen se schovavat
v katolickem klastere, sanatoriu ci mezi partyzany 2. svetove
valky a pritom vsude tajit zidovsky puvod. Pritom je v podstate
prototypem dnesnich teenageru, od minulosti jiz oprostenych, kteri
lepe konvenuji soucasnemu divakovi a vnimani minulosti jako uzavrene
kapitole 20. stoleti.
Citlivost postsocialismu
I letmy podhled do festivaloveho programu naznacil,
ze mnohem odvazneji jsou do dnesni soucasnosti zakousnuty filmy
nasich sousednich zemi - Polaci snad pod vlivem socialnich problemu
spolecnosti, jez zazila masivni exodus mladych lidi za praci na
Zapad, Madari nejspise diky nastupujici generaci filmaru, kteri
revoltuji vuci svym ucitelum a jejich zasifrovanym umeleckym podobenstvim.
Prikladem muze byt nevyrovnany snimek Ztracene casy (Utolso
ido"k), ktery je zasazen do prostredi beznadejneho madarskeho
pohranici u Ukrajiny. Vesnice je na platne zachycena sice chabe,
spis faktograficky, presto se debutujicimu Aronu Matyassimu podarilo
nacrtnout osud jednoho mladickeho ztroskotani. Film muze pusobit
eklekticky, nasli byste v nem dramatickou hudbu, efektni kamerove
grify a thrillerove napevy. Autor vedome saha po namichanych zanrovych
koktailech, s nimiz vsak vypravi ryze syrovy, velmi osobni pribeh
generace, ktera bolestne dospiva a pocita ztraty. Hlavni hrdina
Ivan se zivi pasovanim benzinu a uzira se samotou i nespokojenosti
- tedy az do okamziku, kdy prichazi o lasku a kdy je znasilnena
jeho postizena sestra. Stale jeste kluk se vzbouri proti gangsterum
i zkorumpovane policii, stejne jako proti spiklenectvi malomyslnosti
a pocitu bezmoci, ktery zanechava spolecenstvi v postrevolucni
kocovine.
Nemilosrdna valka pohlavi nestastnych osamelcu, bloudicich ulicemi
Budapesti, se odehrava zase v noveho filmu György Palfiho
Nejsem tvuj pritel (Nem vagyok a baratod). Vice nez cokoliv
jineho pripomina koncept, vzdyt pribeh vznikal bez daneho scenare.
Stoji na improvizaci a lici zauzlene vztahy dnesnich tricatniku,
ktere do sebe bolestne narazeji svymi osudy, podvadeji se, ublizuji
si. Reziser vybral dvanact v podstate nehercu s vlastnimi pohnutymi
osudy, jez meli tak trochu sami predstavovat na platne. Vznikla
depresivni bilance jedne politicky i socialne vyhorele generace,
jez neumi pospolu zit. Propadla sobectvi, sexualnimu zabijeni
casu ci nedohledne, vyprazdnene svobode.
Realitu polskeho pohranici, stizeneho prostituci i nezamestnanosti
ukazal i znamy filmar Robert Glin´ski. Jeho Svinky
(Âwinki) jsou deti postsocialismu, ovladane vidinou
penez ci hadru z nemeckych obchodaku, ktere za sustakove bundy,
mobily ci zlate retizky slapou s nemeckymi zvrhliky.
V prvni rade je trochu podivne, pokud autor uspesneho detskeho
filmu, jakym byl pred lety snimek Ahoj Terezko, "nedospel"
ke vzrostlejsim tematum nez je dospivani. Navic pribeh mladeho
skolaka zbaveneho predcasne iluzi, ktery se necha lapit do pasti
prostituce, aby si kupoval lasku sve vrstevnice, uz zavani schematismem.
A to nejen diky nepravdepodobnemu konci, kdy kluk prevezme gang
prostitutu, nebo zaplave povrchniho suntu, ktery zaplavi vychodni
svet. Dobre patrny jsou tu kulisy postsocialismu a jeho jaksi
falesne restartovane, stale nemocne spolecnosti - tedy alespon
v podobe, jak si ho zobrazujeme. Vedle opryskanych domu tu stoji
luxusni mafianske vozy, zamrzly spolecensky zivot se odehrava
v hospode ci na diskotece, mamy krici z kuchyne, tatove rezignovane
civi na televizi a vsichni se smazi ve staronovem pocitu bezmocnosti.
Jeste smutnejsi divadlo urbanisticke beznadeje, v niz se pitvori
nejruznejsi chlopi, outsideri, narkomani, skinheadi, rasisti,
gothici a zoufalci, se nasli v dost nezralem snimku Cervena
a bila (Wojna polsko-ruska) Xawera èulawskeho, mimochodem
syna slavneho rezisera. Ten se chopil adaptace generacni spisovatelky
Doroty MaÊowske, aby ilustroval pribeh ranare a nacka Silnyho,
jehoz opusti divka Magda, nacez on se sblizi se satanisticky orientovanou
naivkou (!) Angelou. Jejich zbesile putovani mezi dalsimi zkrachovanci,
stejne jako zurive pokusy o vzajemne sblizeni v dnesnim sidlisti
skladaji krecovity vykrik - ale ceho vlastne? Bolesti? Protestu?
Odmitnuti jedne podoby sveta? Drsnacke pozy? Mozna vseho najednou?
Cervena a bila neni podareny film, ale jeho neuspech stejne
tak dokumentuje peripetie obtizneho hledani postsocialisticke
citlivosti. Stale se potykame s cernobilym videnim sveta, ktere
zustava dedictvim narusene spolecnosti i minulych rozervanych
osudu. Hrdinove techto pribehu jsou spise karikaturou, ale i svedectvi
o tom, jak moc jsme se ztratili v realite a prisli o kontakt se
skutecnosti. S nimi se divat na svet, znamena byt slepy, zit pouze
mezi prijimanim a odmitnutim, cistou laskou a nenavisti.
Kdysi stacilo autenticky zapisovat, co se delo za normalizace,
za doby vyzadovaneho blbismu kolem, kdy nebylo o nepriteli pochyb.
Nic nemohlo byt pravdivejsi nez takovy zaznam umele ideologicke
skutecnosti. Nynejsi svet je ale mnohem zastrenejsi a znejasneny.
Vyzaduje od autora metaforu, nadsazku, aby nasel klic k pochopeni.
Vsechny ty radovanky zkrachovalcu z periferii jsou stale jeste
drsne roztomile, ale uz nepredstavuji vice nez vykrik bezmoci,
z nehoz v lepsim pripade vznika groteska k pobaveni. Z pohledu
na filmove vytvory nasich krajin se muze zdat, ze jsme v takovem
divadle zdomacneli. Patri k postkomunismu, v nemz si stereotypne
pojmenovavame svet - mezi nenavidenou minulosti a iluzorni budoucnosti.
Na zaver
A prece... jste mohli jednu vyjimku z letosniho stredoevropskeho
programu karlovarskeho festivalu najit. Byl jim film Michala Rosy
Prasklina (Rysa), vypravejici soucasne drama starnouci
profesorky, ktera pojme straslive podezreni. Co kdyz se s ni manzel
kdysi seznamil proto, aby mohl sledovat jako agent tajne bezpecnosti
jejiho otce. Co kdyz... Jenze od te doby ubehl cely zivot, tehdejsi
svedci jsou davno mrtvi ci senilni. Manzele spolu vychovali dceru,
prozili vsechno, co se dalo - ona jako mala domaci "kralovna",
on jako pecujici manzel. Jak ted rozsoudit tragedii, kterou ze
sebe opozdene "davi" minulost? Jak resit davne viny?
Film nedava zadne snadne odpovedi, natoz aby kadroval ci soudil.
Zajimave drama odlisneho pohledu na vyrovnavani se s minulosti
nacrtava spise onu hlubokou propast, ktera se skryva pod nasima
stredoevropskymi nohama. Cim vice do ni clovek pada, tim vidi,
jak je takove poctive zuctovani strasidelne obtizne. A jak je
i nas svet slozity a vyzaduje poctivejsi - nikolik cernobily pohled.
Michal Prochazka-Praha /redaktor Prava
a prilohy Salonu