Viden poznamenala vyrazne prvni polovina 19. stoleti
Ostalgie nemecka, ceska,
jihoafricka a emigrantska
Kazda doba poznamenava sve okoli a budouci generace
silneji nez si je ochotna pripustit. Pamatuji se, kdyz se stavely
panelaky, ze se rikalo: to je tak na nejblizsich ctyricet, padesat
let. Doba uplynula, panelaky stoji, lide je vylepsuji, renovuji.
Ba co vice, obchoduje se s nimi a byty maji astronomickou cenu.
Dokonce se da rici, ze cim starsi dum, tim ma vetsi hodnotu.
K tomu pribyvaji domy nove luxusni, a opet vypovidaji o dobe prosperity,
ktera nastala po padu komunismu pred dvaceti lety.
Panelaky na sidlistich zaricich krasnymi pastelovymi barvami prinaseji
i neco jineho - ostalgii.
Pri navsteve Vidne jsem si vsiml, jak mesto poznamenala vlada
Ferdinanda II., pozdeji vystupujiciho jako Ferdinand I. Velike
stavby a monumentalni nadvori. Viden byla stredem sveta. Ma svoje
parky, nadvori, namesti, ktera pusobi snad i monumentalnejsim
dojmem nez kostel svateho Stepana. Doba nedavno minula, tricata,
padesata, ci sedmdesata leta, jako kdyby se na mestu nepodepsala,
zatimco Drazdany jsou neuveritelnou smesi vychodonemeckeho budovatelstvi,
historie a soucasne renesance.
Reziser Dusan Makajev pred casem tvrdil, ze berlinska zed padla,
ale ze ve vychodni casti mesta se ctou jine noviny nez v byvalem
zapadnim Berline.
Ve skvelem filmu Good bye Lenin! jsme mohli videt, jak
tento absurdni system byl rychle nahrazen trzni ekonomikou. Vymena
zbozi v obchodech je to nejjednodussi, daleko tezsi je zmenit
mysleni lidi. Prvni prekvapeni pri ceste do Drazdan vas ceka jiz
na nadrazi, kdyz si kupujete jizdenku. Drazdany byly mistem, kam
se jezdilo pro vychodonemecke boty. Dnes by se vam takovy nakup
hezky prodrazil. Cena zpatecni jizdenky (189 km) je pres tisic
korun, to je kolem 60 dolaru.
Kdyz dojedete na drazdanske nadrazi, spatrite spoustu mcdonaldu,
ale takova malickost jako informace pro turisty chybi. Vydate
se po Prazske ulici a hned vas uvita zdejsi specialita Prazska
pizza, coz asi existuje jen v byvale vychodonemecke metropoli.
O kus dal stoji nadsenec s vlajkou byvaleho Svazu sovetskych socialistickych
republik. Tento popleteny clovek doporucuje Karla Marxe a spolecnost
bez penez. O Karla Marxe jsme zajem neprojevili, ale projevili
jsme zato zajem vyfotografovat si ho, s cimz souhlasil.
Popleteny obcan z Drazdan
O kus dal je evangelicky kostel. Uvnitr prazdny, nekolikrat zniceny
a nekolikrat znovu vybudovany. Jsme v Nemecku. V kostele hraji
v sobotu v poledne Bacha. Steny maji jen spodni omitku. V devadesatych
letech dosly penize a nakonec u teto omitky zustalo. Tezko rici,
co bylo pro kostel horsi, jestli bombardovani v 18. stoleti pri
prusko-rakouskych valkach nebo v unoru 1945. Z techto ran se stavba
dokazala oklepat. Otazkou je, jestli se dokaze oklepat z te posledni.
V tesne blizkosti kostela se stavi novy hotel. Na obrazcich vypada
stejne hnusne jako divadlo s realne socialistickou mozaikou a
peticipou hvezdou pobliz dalsi nove zrekonstruovane katedraly,
do ktere jsme se nedostali, protoze zde byl koncert k vyroci zalozeni
nemeckeho statu. V Nemecku se totiz slavi temer vse az na konec
valky.
Osobne mam otazku nad bombardovanim Drazdan. I sedesat ctyri let
po valce to na vas vsude dychne. Tisice nevinnych obeti,
alespon jak to hlasaji ruzne stale vystavy. Jenze skutecne jsou
to nevinne obeti? Vzdyt tyhle obeti si zvolily Hitlera,
tyhle obeti ho drzely u moci. Nevidel jsem nikde stopy
litosti, stopy pokani nad touto dobou, o ktere se radeji nemluvi.
Znovu vybudovana katedrala v Drazdanech
Vstupujeme do Zwingeru, drazdanske galerie. Tak prece jen neco
zustalo z davnych doby. Je prijemne, ze se zde da fotit. Rubensovy
obrazy a osmkrat Rembradt. To se nevidi tak casto v jedne mistnosti.
Myslim, ze jsem videl poprve obraz od ceskeho protestantskeho
velikana Kupeckeho z 17. stoleti. Narodil se v exilu na Slovensku,
tvoril v Italii a byl jaksi tolerovan i ve Vidni. Za zminku stoji
i obrazy Skretovy, Velasqueze, Boticelliho ci Rafaelovy.
V Drazdanech muzete videt osm obrazu od Rembrandta
U obrazu Venuse jsem si vzpomnel na scenu z Formanova Cerneho
Petra a jak dva vedouci prodejny maji nad obrazem umelecky
dialog. O to je tvrdsi realita, kdyz vyjdete ven a spatrite socialistickou
mozaiku. Taky zazitek.
I zapomenuteho ceskeho mistra Kupeckeho
U Labe prodavaji pivo za tri eura. U pokladny musite nechat dve
eura zalohu za pullitry (mistni specialita). Obcas zde cepuji
za tuto cenu i krusovicke pivo.
To vse kontrastuje se soc. realistickou mozaikou na stene Drazdanskeho divadla
Cestou zpatky je vlak opet plny. Sedi zde spanelske studentky
a pak Rusove v dzinach. Jakmile se vlak pohnul, vytahuji pocitac
a nevnimaji krajinu kolem Labe, jsou ve virtualni realite. Kdyz
jsem byl naposledy v Drazdanech nekdy v polovine sedmdesatych
let minuleho stoleti, byli zde rovnez Rusove, ale v zelenych uniformach.
Rovnez nevnimali realitu kolem sebe. Ta byla mnohem sedivejsi,
realita trabantu a wartburgu.
Prijizdime do Prahy je sobota vecer a mesto se vylidnilo. Lide
odjeli na chaty. Vetsina divadel v sobotu nehraje. V trafikach
se prodavaji levne filmy z doby normalizace, v televizi davaji
film s Evou Trejtnarovou podle romanu Antonina Zapotockeho Barunka,
sobotni Pravo prineslo, krome toho, kolik vajicek potrisnilo
Paroubkovo tricko, i exkluzivni rozhovor s prokuratorkou Polednovou-Brozovou,
ktera se zapsala do historie pri procesu s doktorkou Miladou Horakovou.
Take se citi jako obet.
Jeji cela ve Svetle nad Sazavou vypada tak trochu jako domov duchodcu,
kde babicky bydli po trech. Svym zpusobem by ji mohli nekteri
duchodci nejen v Cechach zavidet. Je tam s mladsimi "devcaty".
Celkem se o ni pekne staraji. Chybi ji ranni slivovicka a po obede
pivo. Nekdy je na cele zima, takze si museji pritapet. Pres den
posloucha radio. Obcas ji nekdo cte z knihy. Ma hezkou koupelnu.
Rozciluje ji, ze sice televize bezi od rana do vecera, ale porad
nekdo do toho keca. Kazdy ctvrtek o pul pate si muze zavolat domu.
Dostava pouze pekne dopisy. Navstevy jsou povolene jednou za mesic.
Na vezeni si byvala prokuratorka nestezuje. Vadi ji, kdyz ji nektera
z odsouzenych rekne, ze sedi pro vrazdu. Nikdy nezapochybovala,
ze jednala spravne. V mladi chtela byt hereckou. Chranila republiku
pred hajzlama jako Masinove a spol., jak rika. Opet ani
slovo litosti
Neverim prilis na vychovu trestem a odmenou. Jeste na prumyslovce,
v sedesatych letech, v dobe asi sveho nejsilnejsiho antikomunistickeho
obdobi jsem jako jeden z mala podepsal petici za osvobozeni nejakeho
komunisty ve Spanelsku. Kdyby se mi nekdo zeptal, jestli jsem
pro propusteni Ludmily Polednove-Brozove asi bych to opet podepsal.
Ne kvuli tomu, ze je nevinna, ale spise kvuli tomu, ze se citi
jako obet. Skutecne mi nejde o to, aby stara babka ronila krokodyli
slzy a diky tomu vymenila jeden domov duchodcu za druhy, ale jde
mi o to, aby pochopila tragedii a nelidskost doby, kdy nejlepsi
a nejstatecnejsi lide byli posilani do kriminalu a na sibenice.
V kriminalu se jaksi utvrzuje, ze jednala spravne. Podobne jako
Milosevic v Haagu se citi i ona ve Svetle nad Sazavou nevinna.
Zatim Ceska televize 2 prinasi dokumentarni porad o procesu s
Miladou Horakovou. Brilantni ekonom Hejda dokazuje prokuratorovi
Viestovi, v uniforme CSLA, ze neumi pocitat. Vse vypada jako fraska,
ale na konci jsou roky vezeni, popravy, smrt
Na dalsich televiznich kanalech bezi dabovane americke veselohry,
ktere maji vetsi sledovanost. Minulost uz temer nikoho nezajima.
Biskup Vaclav Maly
Presto se o minulosti stale hovori a hovorilo se o ni i pri setkani
dvou byvalych mluvcich Charty 77, evangelickeho duchovniho Milose
Rejchrta (zastaval funkci mluvciho v roce 1980) a biskupa Vaclava
Maleho (1981). Podle jejich vzpominek nebylo pred dvaceti lety
na jare roku 1989 nic jiste. Velkou roli podle Vaclava Maleho
pri padu komunismu sehralo Polsko, ktere si jako prvni diky Solidarite
vyvzdorovalo svobodne volby jiz v roce 1989. Milos Rejchrt pripomnel,
ze u maloktereho politika se Leninovy citaty objevovaly tak casto
jako u Gorbacova. Jeho velikost nespocivala v tom, co udelal,
ale spise v tom, co neudelal. Do te doby bylo zvykem likvidovat
vojenskou cestou jakykoliv vyhonek svobody. Gorbacov vojensky
nezasahl ani proti polskemu odborovemu hnuti ani nerozjel kampan
proti Madarsku, kdyz zrusilo ostnate draty. V listopadovych dnech,
kdyz ministersky predseda Adamec odjel do Moskvy v nadeji, ze
by se mohlo pouzit tlaku sovetskych vojsk umistenych na uzemi
Ceskoslovenska, nedostal podporu a vratil se jak schlipla slepice
a pak teprve zacal jednat s Vaclavem Havlem, coz do te doby komunisti
odmitali. Velkou roli podle nej sehrali politici, kteri v te dobe
byli u moci, Ronald Reagan a Margaret Thatcher. Dulezitou osobnosti
byl v Carterove kabinetu i poradce Zbygniew Brzezinski. Soucasny
konzumni zpusob zivota zacal jiz v obdobi normalizace, jenze realny
socialismus nebyl schopen uspokojit poptavku, coz se dnes uspesne
dari. Z doby normalizace je asi v Cechach nejvice chat a chalup
na jednoho obyvatele. Historicka krizovatka byla, kdyz se rozhodovalo
mezi Havlovou cestou obcanske spolecnosti a Klausovou cestou trzni
ekonomie.
Ceska ostalgie neni tedy ve vzpominani na dobu, kdy se to i za
vylohou v holicstvi hemzilo fotografiemi Lenina. Pokud se neco
takoveho objevi, pak je to spise parodie na tuto dobu jako rude
sochy hlav Gottwalda a Stalina s certovskymi ruzky v restauraci
Skokan (dilo hostinskeho Vladimira Mikese) v Prostredni
Becve na Valassku.
Parohaci Stalin a Gottwald
Klasickou ukazkou ceske ostalgie bylo treba setkani s hercem Ludkem
Munzarem na Masaryktownu: Novi herci jsou neschopni, nic neumeji,
to my jsme byli jini pasaci. Jenze kdyz se podivam na ovoce te
doby, na serialy, filmy z doby normalizace na jedne strane a to,
ze StB zabavovala tem, kteri se pokouseli o paralelni kulturu
i psaci stroje, tak nemohu na tuto dobu vzpominat s radosti a
nadsenim. Soucasny cesky a slovensky film se neda srovnavat s
Novou ceskou vlnou sedesatych let, ale prave na filmovem
festivalu v Plzni se objevi kazdym rokem mnoho zajimavych filmu.
Videli jsme skvele divadelni variace na Meyrinkova Golema
v Strasnickem divadle na Solidarite. Tyto veci se daji i po formalni
strance srovnavat s tim, co se produkovalo pred rokem 1989.
Muj znamy sportovni publicista a novinar kritizuje, ze dnes v
zurnalistice se prosazuji lide hlavne diky znamostem, nikoliv
kvuli schopnostem. Copak jsme uz zapomneli na dobu, kdy i vrtny
delnik musel byt prokadrovan? Kolik lidi nemohlo vykonavat v dobe
normalizace sve povolani a jak vypadaly noviny pred listopadem.
Dalo se divat na televizi? Poslouchat radio?
Lekar, ktery se vratil po letech v Jihoafricke republice a otevrel
si praxi na Praze 4, je zde spokojen. Rozhodne nevzpomina na dobu,
kdy odesel s nadsenim. Vratil se, protoze v JAR roste neuveritelne
kriminalita. K temto argumentum jsem vzdy trochu skepticky. Kriminalita
je vzdy druhou stranou mince svobodne spolecnosti. Nejnizsi zlocinnost
byla v nacistickem Nemecku a pocatkem sedmdesatych let na Ukrajine.
Proto jsem vzdy skepticky k politikum, kteri maji jako hlavni
program boj proti kriminalite a rychle a jednoduche reseni.
V techto dnech probihaji nejen v CR, ale v cele Evrope predvolebni
kampane do EU. Vyznacuji se vajickovymi utoky proti Jirimu Paroubkovi.
Na stesti jsme v EU a vajicka nejsou zkazena. Hazet vajicka na
politiky by se nemelo. Jiste, neni to v poradku. Ale take neni
v poradku, kdyz se tomuto "citlivemu" statnikovi postrileji
na krtu knihy dva hlavni mecenasi.
Ostalgicky bychom mohli povzdechnout: "To za Jakese nebylo."
I pres vajicka, ktera litaji vzduchem si myslim, ze jsou volby
demokraticke, coz se neda rici o volbach v dobe ostalgicke konjunktury
pred listopadem 1989.
Ne, skutecne neni ceho litovat, i kdyz treba nase exilove spolky
zanikaji a mizi. I kdyz dnes kanadsky dolar je za patnact korun
misto triceti korun pocatkem devadesatych let. Kdyz vidim vystupovat
v predvolebni debate v televizi predstavitele tzv. Delnicke
strany mam pocit, ze nebezpeci prichazi dnes odnekud odjinud,
ale ostalgie tomu hodne napomaha, protoze je jaksi nezretelna
a v kazdem z nas, at jsme doma nebo v exilu.
Ales Brezina - Praha